Autoforum

/

Foto: BMW

Říkáte si: Kašlu na bezpohlavní „služebáky”, do práce si budu jezdit pořádným autem podle svých představ a mám vystaráno? Nebojte, i na tohle se myslí. V Nizozemsku je to od 1. července důkladně sledované jednání.

V posledních letech jsme svědky pro většinu lidí zcela bezprecedentního omezování osobních svobod všeho druhu. Pořád to není zdaleka tak špatné jako v období před rokem 1989, které jsem měl tu nemilou čest důvěrně poznat, trend ale není dobrý. A tím, že „bylo i hůř”, se nelze utěšovat věcně.

Záležitostí, ve kterých musíte jednat v souladu s přáními někoho jiného, situací, ve kterých si nemůžete vybírat podle svých představ, či momentů, kdy musíte dvakrát přemýšlet, co si v době pořád ústavou garantované svobody projevu můžete dovolit říci, je jen víc. Od prkotin typu papírová brčka přes podstatnější šíři výběru nového automobilu až po naprosto zásadní svobodu slova, kdy je pod pláštíkem boje proti určitému zlu ještě větší a nebezpečnější zlo pácháno.

Spoustě lidí je to ukradené, ostatní se snaží proplouvat, jak se dá. Někdo si nakoupil bedny plastových brček až do smrti, další už se o ožehavých tématech baví raději jen doma se svými nejbližšími a jiní zůstávají věrní starším autům, mezi kterými si pořád dokázali vybrat podle svého gusta. Takové a mnohé podobné kroky vypadají jako řešení, ale jak dlouho jím budou? Jak dlouho bude trvat, než budou sledovány i ryze soukromé rozhovory či dojde na „brčkové razie”? Zní to jako orwellovská utopie a upřímně řečeno záměrně přeháním, za stoprocentní žert to ale po zjištění z tohoto týdne neoznačím. Šrouby jsou totiž utahovány stále víc a ani možnost vybrat si auto podle svého gusta pro své vlastní použití už není svatá.

Jak už jsem mnohokrát řekl, pracuji asi polovinu roku v Nizozemsku. Tento týden se pohybuji v mé druhé domovině a když jsem v pondělí dorazil do firmy, se kterou spolupracuji, kolegové z ní mi už ráno na parkovišti při pohledu na mé auto s úsměvem řekli: „Tak na tohle si došlápneme!” Chvíli jsem nechápal, tušil jsem narážku na problémy s autem jakéhokoli dodavatele v hodnotě větší než 5 korun, i když nejezdím ničím „nehorázným”. Až v kanceláři mi pak bylo řečeno, co je teď v Nizozemsku možné.

Osobně to nesleduji, neboť nejsem v pozici, kdy bych musel, od 1. července ale začala pro všechny tamní zaměstnavatele s víc jak 100 zaměstnanci platit povinnost evidovat a státu předávat informaci o tom, jak zaměstnanci dojíždějí do zaměstnání - jak daleko, jakým vozem, a tedy s jakými emisemi CO2.

Nedělám si legraci ani v nejmenším, zájemci si mohou přečíst detaily na specializovaném webu. Jako zaměstnanec tedy musíte zaměstnavateli čestně přiznat, že jste do práce dojeli vaším BMW M5 E39 a během 25 km jízdy jste skrze jeho motor 5,0 V8 poslali do ovzduší 336 gramů CO2 každý jeden kilometr. Ten to pak musí hlásit dál a i když z toho (zatím) nepramení nic dalšího, je jasné, k čemu to vede - tyto informace budou evidovány a zaměstnavatelé budou motivováni k tomu, aby jejich zaměstnanci používali auta s co nejmenší „emisní stopou”. Jak? No třeba oblíbenými pokutami. A to víte, v momentě, kdy by měl zaměstnavatel platit za to, že vy si do práce jezdíte svou krásnou em-pětkou, máte okamžitě nůž na krku.

I zde tedy svoboda volby přestane existovat, zcela nevyhnutelně. Je to sice vaše auto, koupili jste si ho za své peníze, živíte jej sami, od zaměstnavatele nečekáte příspěvek ani korunu a celkově může být každému ukradené, kam si čím jezdíte mimo své pracovní povinnosti. Jenže jedno to není. Zaměstnavatel to musí zjistit, vy mu to musíte říct, on to musí hlásit a mašinérie už jede. I kdyby nevznikl žádný přímý konkrétní tlak na to, abyste auto vyměnili za jiné, už tento institut per se vytváří tlak na to, aby si každý rozmyslel, co bude hlásit. Je to jako svoboda slova za komunismu: Můžeš si říkat, co chceš, ale následky si přičti sám! Co je to za svobodu? V tomto duchu můžu zítra někoho zabít a svobodu zabíjet stejně nemám. Svoboda je hlavně o oněch „nenásledcích”, ne jen o možnosti něco činit.

Mně se to formálně netýká, jsem firma, dodavatel, na ty se povinnost něco takového evidovat nevztahuje, ale jednak je otázkou, jak dlouho to bude trvat. A jednak je otázkou, jak moc bude únosné přijet na firemní parkoviště v M5, když všichni ostatní budou natlačeni do Fabie 1,0. Asi nebude. Co tedy bude následovat? Další fáze unifikace všeho? Anebo „Vrchní prchni II, nizozemská jízda”, kdy si budeme kupovat garáže kilometr od firmy, tam parkovat pořádná auta a zbytek dojedeme Velorexem, který nahlásíme jako vůz, se kterým jsme jeli celou cestu? Bude to lež, jaké padnou tresty za její provalení? A co až si toho někdo všimne, budou odměny za to to hlásit?

Tohle skutečně není hezká vidina a docela by mě zajímalo, z čí vůle takové věci vznikají. Z vůle lidu těžko, však i kolegové-zaměstnanci z firmy si z toho do jednoho dělají legraci s tím, že od teď budou raději dávat bokem použitý toaletní papír pro další evidenci a pro kontrolu jej v krabicích odesílat na ministerstvo.

Dodám, že jde o nizozemský nápad, takže v Česku snad podobné věci v dohledné době nečekejme. A nečekejme ani v Nizozemsku v dohledné době nějaké drakonické následky, oficiálním cílem je do roku 2027 pouze shromažďovat data a teprve poté vymyslet na jejich základě konkrétní plány na snížení emisí CO2 generované dojížděním zaměstnanců soukromými vozy. Tuším ale, že firmy se o co nejlepší výsledek začnou snažit dřív, aby na ně náhodou někdo nezačal ukazovat prstem...

Zdroje: Autoforum, Werkgeverslijn

Petr Miler