Autoforum

/

Foto: Volkswagen

Znáte ty situace, kdy se někdo úporně snaží, aby dokázal pravdivost svého pohledu na věc, o kterém všichni soudní lidé ví, že je mylný? Tohle je přesně ta situace - nikdo ve skutečném světě nepoužívá auto způsobem, kterým se VW pokusil předvést praktickou použitelnost modelu ID.7, nikdo.

Během posledních měsíců jsem mohl usednout za volant řady elektromobilů. A i když za nimi stáli různí výrobci, jedno zůstávalo konstantou - obavy z toho, zda s nimi zvládnu jakékoli jiné než banální přesuny bez trápení s tím, kdy, jak či zda vůbec dojedu do cíle své cesty.

Tzv. úzkost z dojezdu není žádná fobie, hysterie či cokoli takového, ale zcela relevantní faktická obava daná tím, že do elektrického auta jde obvykle uložit energii odpovídající zlomku palivové nádrže, kterou je velmi komplikované doplnit. Dnešní elektromobily jen zřídka mají baterii odpovídající víc než 20litrové nádrži nafty, spíš to bývá ještě míň. Takové auto by si normálně nikdo nekoupil, žádné takové v běžných obchodních třídách vůbec neexistuje. I kdyby ale existovalo, nebylo by to zase takové drama, protože 20 litrů nafty doplníte za pár desítek sekund a 400 až 500 km na to - podobně jako s oněmi elektromobily - v krajnosti dojedete. Jenže takovou možnost u elektrického auta nemáte.

Je to tedy kombinace baterie/dobíjení, která stojí za onou úzkostí a je daná nakonec tím, že i za úplně optimálních podmínek budete čekat na nabití třeba 70 % energie desítky minut. Už to je problém, navíc kdy takové podmínky nastanou? A co pro to musíte udělat, aby nastaly, kolik takových stanic kde existuje? My věříme všem elektrickým nadšencům, že se to „nějak dá” a při správném plánování to není zase takový problém obstarat. Ale my takhle nechceme s autem zacházet - hledáme v dobrém slova smyslu otroka, ne otrokáře.

Nechceme plánovat každou tupou cestu podle síťového grafu, nechceme s autem jezdit jako s šachovými figurkami a v pondělí předjímat čtvrteční program. A nakonec nebýt schopni pružně se přizpůsobovat pozdější změně. Problém je samozřejmě v tom, na co jsme zvyklí, a jak vedle toho působí to, co to má nahradit, ale je na tom něco špatného?

Kdybychom jezdili na koních, pohybovali se 15 km/h a co chvíli museli přesedat na jiného klusáka, pak by elektrické auto byl jistě ohromný posun vpřed i s popsanými limity. Ale my jsme zvyklí na to, že máme auto, se kterým můžeme jet prakticky kdykoli a kamkoli a není to absolutně žádný problém, pokud neignorujete „hladové oko”. Protože v rámci dojezdu na rezervu najdete snad po celé Evropě 24 hodin otevřenou čerpací stanici, kde během minut doplníte energii odpovídající baterii, která by vážila přes tunu a dobíjela by se hodiny.

Jsou tak sakramentsky jiné světy, že se vůbec nedají srovnávat, ani trochu. A my prostě nechceme horší řešení, proč bychom ho měli chtít? Jenže místo toho, abychom se na tomto shodli a řekli si, že elektromobil si koupí ti, kteří vůz používají způsobem, při kterém jeho limity nejsou problémem a ocení jeho jiné výhody, jsme se rozhodli nadiktovat elektrická auta všem. A ty, kteří říkají, že ty krásné šaty elektrického císaře nevidí, pokud možno zostudit a umlčet. Co je tohle za způsoby?

Jen s tím si ale pochopitelně automobilky a další proponenti sázky na jednu kartu nevystačí, a tak se snaží také o pozitivní vykreslení ne až tak pozitivního. Jenže z přesně výše zmíněných důvodů je to marné, průhledné a ve výsledku kontraproduktivní. Jednu takovou věc nyní provedl Volkswagen.

Ten se aktuálně pochlubil dojezdem modelu ID.7 Pro S s bateriemi o kapacitě 86 kWh. S těmi byste dle normy WLTP měli zvládnout 709 km na jedno nabití, VW ale ve Švýcarsku posadil za volant Felixe Egolfa, který je expertem na jízdu s minimální spotřebou. A oficiální parametr pochopitelně překonal, když elektrický ekvivalent Passatu bez dobíjení ujel 794 km.

Dá se předpokládat, že fanoušci bateriového pohonu právě propukli v jásot. Jenže ten opravdu není na místě. VW totiž dokázal pouze to, že elektromobilita je spojena s takovými parametry jen ve chvílích, kdy ji umetete cestičku opravdu do hladka způsobem, který v reálném světě nenastane nikdy. Egolf navíc nebyl jediným pilotem vozu, těch bylo celkem osm. Navzájem se pak za volantem střídali v průběhu dvou dnů, přičemž oněch 794 km bylo zajeto v čistém čase 15 hodin a 42 minut. Průměrná rychlost tedy činila jen 50,5 km/h - například z Brna do Prahy byste tak jeli 4 hodiny. Kdo takhle jezdí? Nikdo.

Kdyby to ale bylo aspoň po podobné trase... Ani to není pravda, vůz byl řízen dokola kolem na na 81kilometrovém okruhu poblíž Zurichu. A jakkoli automobilka zmiňuje, že se tak stalo za běžného provozu, ten už od pohledu na oficiální snímky nebyl zrovna silný. Spíš se dá předpokládat, že cesta byla navolena tak, aby si řidiči mohli jet „piánko“ jen čistě na spotřebu místy, kterými nejezdí téměř nikdo jiný, kde je minimální převýšení, ideální teploty apod. Nicméně i kdyby to bylo jinak, kdo potřebuje ujet 794 km v kuse po okruhu kolem města? No znovu nikdo, potřebujete dojet z oné Prahy do Brna nebo z Brna do Košic, cokoli takového. To VW ani nezkoušel.

Když navíc potřebujete urazit velkou vzdálenost v relativně krátkém čase, nemáte čas ani chuť se kochat, musíte jet aspoň dvakrát rychleji, kdy dojezd vozu bude zlomkový - čím vyšší je tempo, tím vyšší je spotřeba. A lineární vztah to není. Po cestě navíc budete muset dobíjet, o což se tady pochopitelně nikdo ani nepokusil. U spalovacích aut tankování vůbec není téma, takže je vlastně jedno, jestli se rozhodnete jet 200 km/h po německé dálnici nebo 80 km/h po rakouských a švýcarských okreskách. Je to na vás - co preferujete, na co se cítíte, na co máte peníze. U elektromobilu jste zase jen otrok limitů vozu.

Jestli VW tímto něco ukázal, pak jen opak toho, co chtěl. Ukazuje pouze to, že jde o auto použitelné v jasně definovaných, od reálného světa dalece odtržených podmínkách, ve kterých by spalovací auto snad ani nikoho nenapadlo zkoušet. Tohle je hloupý test a nechápeme, že to sám Volkswagen nevidí. Jak dopadají skutečné cesty s elektrickými auty na dlouhé vzdálenosti, jsme psali mnohokrát. Měli jsme tu 3 500 km dlouhou trasu napříč Evropou nebo 1 300 km dlouhou cestu po Španělsku. Obojí bylo velmi odrazující, ostatně přesně tyto zážitky odhání od elektromobilů skoro polovinu lidí. Nedivíme se, i pro nás představují nepřekonatelný problém.

V tomto kontextu mi ostatně dovolte jednu zhruba 14 let starou vzpomínku. Svého času mě místní zastoupení Peugeotu požádalo, abych přivezl testovací 3008 s dieselovým motorem z Paříže do Prahy. Cestu dlouhou 1 100 km jsem tehdy zvládnul za necelých 10 hodin, i díky neomezeným limitům na německých Autobahnech. Jakkoli jsem ale jel hlavně na čas a nikoli na spotřebu, stačila mi jediná zhruba desetiminutová přestávka. Je to neobvyklá zkušenost, jistě, ale neukazuje něco? Nenapadlo by mě tehdy se o cokoli strachovat, maximálně tak o to, abych neusnul na volantem. Dnes je s elektromobilem o nervy pár zlomkových cest následujících za sebou, to má být pokrok?

Zdroj: Volkswagen

Petr Prokopec