Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Policie hořekuje nad tím, kolik lidí nezastavuje kontrolám a ujíždí od nehod. Je to ale jen logický důsledek přílišných trestů i systému pojištění.

Policie v poslední době hovoří o nárůstu počtu viníků dopravních nehod, kteří z místa nehody ujedou. Kromě toho také často a ráda zmiňuje, že stále více lidí nezastavuje policejním kontrolám či jiným výzvám k zastavení. Volá po nápravě a připomíná tresty za takové jednání, jaksi ale zapomíná, že jde právě o přísné sankce, mnohdy za banální, ohledem na okolnosti nikoho neohrožující jednání, které řidiče k takovému jednání motivují.

Policejní statistiky nabídnou přehled o tom, kolik takových nehod se za první pololetí letošního roku stalo. Bylo jich 6 725, resp. 19,7 % všech nehod, a to je opravdu hodně - skoro od každé páté nehody viník ujede. Je to opravdu za poslední roky nejvíce, ale nijak závratně - v prvním pololetí roku 2012 viník od nehody ujel či utekl v 5 954 případech, tedy v 17,5 % všech dopravních nehod a v první půli roku 2013 to bylo 6 497 případů, tedy 16,1 %. Nárůst je tedy skutečný, v globálním měřítku ale není až tak velký.

Zmíněný podíl takových nehod se přesto může zdát alarmující (a to o velké části menších nehod policie nejspíše ani neví - poškozený s havarijním pojištěním nad vším raději mávne rukou než aby něco hodiny mnohdy bezvýsledně řešil), drtivá většina nehod, od kterých viník zmizí, však zahrnuje jen poškození majetku, nikoliv škody na zdraví či životech. Tím se myslí zejména odřené plechy či ulomená zrcátka na parkovištích, tedy banální nehody, které ale také mají značně nepříjemné následky pro poškozeného. I zde však škody mohou dosahovat vysokých částek - představte si třeba vyhřívané, elektricky sklopné zrcátko s blinkrem a sledováním mrtvého úhlu nebo kamerou a k tomu prohnuté a poškrábané dveře.

Podle policie je důvodem k takovému jednání zpravidla další protiprávní jednání a strach z dalšího postihu, tedy třeba alkohol v krvi, vliv drog, zákaz řízení motorových vozidel či fakt, že řidič nevlastní příslušné oprávnění k řízení daného vozidla. Podle psychologa Jana Kulhánka také mohou řidiči po způsobení nehody být v šoku a v jeho důsledku odjet či utéct.

Všechno zmíněné bude nepochybně hrát svou roli, hlavním důvodem je ale podle nás snaha vyhnout se zvýšení ceny povinného pojištění odpovědnosti, ať už formou ztráty bonusu nebo „nabrání” malusu. To je v matematice komerčního pojištění běžný instrument, jenže tzv. povinné ručení není běžné komerční pojištění. Není volitelné, je opravdu povinné a platit jej musíte ať chcete nebo ne. Ve výsledku jde tak spíše o jakousi pojistnou daň, kterou všichni platí za škody na silnicích způsobené všemi. Jakkoli chápeme snahu odměňovat řidiče jezdící bez nehod a většími poplatky a zatěžovat ty bourající nižšími, ve výsledku se tento systém do značné míry míjí účinkem.

Pokud 20 procent viníků ujede od nehod a policie přiznává, že později dostihne pouhých 10 procent „uprchlíků” (!), malus či ztráta bonusu na podstatnou část viníků stejně nedosáhne. Komplikace pro poškozené i ztráta značné části informací o tom, kdo na silnicích bourá podle nás představuje podstatně větší problém než údajná motivace bonusů a malusů k odpovědnějšímu chování. S myšlenkou na bonus na povinném ručení podle nás odpovědně jezdí málokdo a dotyční si na něj vzpomenou až při nehodě. Pak už má ale důsledky pouze negativní. Pokud chceme množství lidí ujíždějících od nehod či jedinců se jinak nepřiznávajících k vlastním chybám snížit, pak se musí v prvé řadě změnit systém povinného pojištění. V současné době je systém bonusů a malusů zjevně spíše kontraproduktivní a více než k čemu jinému motivuje k platbě co nejnižší „daně”.

Podobné důvody má policií druhý zmiňovaný nešvar řidičů - nezastavit policejní kontrole či jiné výzvě k zastavení. Důvody se nepochybně budou různit, většina takto jednajících řidičů ale nepochybně není desperáty prchajícími před zákonem, pašeráky drog či notorickými opilci. Většina se zkrátka bojí vysokého postihu za jim známé jednání, které nespatřuje jako problematické a na misky vah si klade dva logické důsledky - buď zastavím a dostanu tvrdý trest, nebo nezastavím, možná ujedu a pokud ne, dostanu beztak stejně tvrdý trest. Prokázat někomu záměrné neuposlechnutí výzvy policie (přehlédl jsem...) je prakticky nemožné a obtížně potrestatelné.

Tím dozajista neříkáme, že nezastavovat policii je chytré a správné. Není, důsledky následné jízdy neodpovídající běžným zvyklostem daného řidiče mohou být podstatně závažnější než ten či onen postih od policie, to ale řada řidičů v dané chvíli zjevně není s to domyslet. A nebo si myslí, že ujet prostě zvládnou, však kdo o svých řidičských schopnostech smýšlí realisticky... S tímto uvažováním ale nic nenaděláme, tresty za rozličná jednání řidičů na silnicích, které jsou prvotní motivací k tomuto, mnohdy zkratkovitému a neuváženému jednání, ale ovlivnit dokážeme.

Například rychlost už 141 km/h na okresce je důvodem pro okamžité sebrání řidičského průkazu až na jeden rok a pokutě do 10 tisíc korun a jistě všichni známe na českých silnicích spoustu míst, kde je taková rychlost zcela bezpečná. Něco podobného je absence registrační značky vpředu; také hrozí ztráta řidičáku až na rok, přitom zrovna tento přestupek nikoho bezprostředně neohrožuje na zdraví nebo životě.

Pokud řidič ví, že se dopustil něčeho takového, nezastavením na výzvu policejní kontroly z hlediska možného postihu nemá co ztratit, protože postihy třeba za tyto (ale nejen tyto) přestupky jsou nastaveny velmi přísně - nic horšího než zákaz řízení je stejně nečeká. A lidé, kteří nemají co ztratit, mohou být pro okolí velmi nebezpeční a nezřídka také nebezpeční jsou.

Nebezpečná navíc nezřídka bývá i policie, která dotyčné často nahání značně nezodpovědným způsobem. Některé trvají jen chvíli, jiné déle a mají za následek statisícové škody na majetku či hůře mrtvé a zraněné lidi, jako v případě události z loňského března, při které vinou policie zemřel mladík za volantem Audi. Může se zdát, že ujíždět policii je nesmyslné, jenže sama PČR přiznává, že úspěchem pro ni končí asi 95 % takových honiček, a to možná „marketingově přehání”. Minimálně pět řidičů ze sta tedy úspěšně ujede a i když se to může zdát málo, pro dotyčné je to nenulová šance maximálně něco získat. Opět jen z hlediska postihu, pochopitelně.

Motivace řidičů nezastavit a pokusit se zmizet je tedy dost vysoká, v případě dopravní nehody ještě větší než u policejní kontroly. Jak už jsme zmínili, policie dopadne viníka neohlášené nehody jen ve zhruba deseti procentech případů, a to také stojí za pokus - za nezastavení vozidla po dopravní nehodě hrozí ve správním řízení pokuta do pěti tisíc korun. V případě neposkytnutí pomoci zraněným je to trochu jiná písnička, od takových nehod ale lidé ujíždějí jen zřídka, letos nejde ani o dvě stovky případů.

Znovu opakujeme, že nikomu nedoporučujeme nezastavovat a ujíždět, pouze upozorňujeme na příliš zjednodušené vnímání situace ze strany policie. V těchto případech je potřeba hledat důvod nejen na straně řidičů, ale také v hrozících trestech, které jsou v některých případech nepřiměřeně vysoké. Dokud se u nás budou rozdávat zákazy řízení za jednání s nebezpečností limitně se blížící nule (a že policie ráda takové situace vyhledává, jinde více „nevydělá”...) a řidiči pokusem o ujetí tedy nebudou mít zdánlivě co ztratit, budou se pokoušet se trestu vyhnout. A citlivě je třeba přistupovat také k sankcím souvisejícím se způsobením dopravní nehody - sice se říká, že nehoda není náhoda, ale je to pořád nehoda, omyl, chyba, nikoliv úmysl, zvláště u drobných karambolů v kolonách či na parkovištích jde často jen o drobnou nepozornost. Dokud budou i takové případy zatíženy drahými penalizacemi v podobě pojistných malusů či případně dalšími postihy ze strany represivního aparátu, i tady se ujetí bude řidičům na první pohled vyplácet...

Marek Bednář