Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

(+ video) Každý by se chtěl stát králem Ringu, výrazně zlepšit čas na kolo ale není snadné. Tohle je jedna z možných cest.

Severní smyčka Nürburgringu je jedním z míst, které každému nastaví zrcadlo. Kde kdo tam napoprvé zjistí, že přílišné sebevědomí a nedostatek pokory za volantem mohou být rychle potrestány. Zatáčky s měnícím se poloměrem, slepé horizonty, téměř nulové únikové zóny a neustále se měnící povrch představují obtížný mix, jehož osvojení si vyžaduje hlavně praxi. V Mostu či Brně si tvar okruhu zapamatujete za pár kol, několik dalších trvá nalezení základního tvaru stopy, a pak už jde spíše o detaily.

Na Nordschleife si ale musíte zapamatovat desítky zatáček. Ty můžete nabiflovat dopředu sledováním videí či hraním her, ale na realitu vás to připraví jen částečně. Pak začnete přemýšlet nad stopou, abyste později zjistili, že vůbec neodpovídá obvyklým pravidlům. Pokud zvládnete zatáčky a stopu, můžete se vrhnout od studia povrchu. Ten se mění nejen mezi jednotlivými úseky, ale zásadně rozdílný může být i v rámci jedné zatáčky. Někdy je značně rychlejší zapomenout na trefování ideálních apexů a raději využívat prostoru, kde má auto více trakce.

A to se bavíme jen o ideálních podmínkách. Zatímco zatáčky a povrch jsou v podstatě konstantní, počasí se mění téměř neustále.Tam, kde se za sucha dá jet zostra, to za mokra klouže skoro jako na sněhu. Po dešti se často stává, že ideální stopa už je oschlá, ale okraje jsou stále mokré. A není nemožné, když za jedno kolo prostřídáte několik ročních období. Na startu svítí slunce, v Adenau leží mlha a na Hohe Acht prší.

Na to, že už jste trať dokonale poznali a můžete se tedy soustředit jen na dosažení co nejrychlejšího času, se nedá spoléhat téměř nikdy. Když už vás nechá na pokoji počasí, nejrůznější překvapení přichystají ostatní jezdci, nehody, případně jejich pozůstatky v podobě rozlitého oleje či hlíny rozházené po trati. Ani řidiči se stovkami odježděných kol zde nemají jistotu, že dojedou do cíle.

Shrnuto a podtrženo, Severní smyčka je prubířským kamenem hlavně řidičských dovedností a pokud vám někdo bude tvrdit něco jiného, nemusíte s ním dále ztrácet čas. Je totiž úplně jedno, jestli máte pod kapotou 100 nebo 500 koní. Jde jen o to, jak dokážete potenciál vozu využít pro zvládnutí výše zmíněných nástrah a pokud jste dobří, nemusíte hned sedlat Porsche 911 GT3 RS. Na čas pod 10 minut stačí i Suzuki Swift Sport nebo Škoda Rapid 1,2 TSI, jak brzy uvidíte..

Možná proto nás to tam všechny táhne. Ovšem těch, kteří tam znají každý kámen, je pomálu, zbytku nezbývá, než tvrdě pracovat, aby si jízdu mohli opravdu užít. Ani v redakci nevíme o jízdě na Nordschleife vše. Pokud budu mluvit za sebe, přestože jsem tam před poslední návštěvou byl již dvakrát, stále jsem se považoval za nezkušeného novice.

Poprvé, před šesti lety, jsem za celý víkend ujel jen 10 kol a přes veškerou snahu a nadšení byla výsledkem jen velká zoufalost. Podruhé, při příležitosti srazu, který jsme tam uspořádali, jsem měl trať nastudovanou z videí a her a pocit, že znám ji i své auto a mohu si dovolit přitvrdit. Chyba, podcenil jsem obojí. Také obutí zcela nevhodné kombinace lepivých semislicků vpředu a obyčejnějších UHP-pneu na zadku bylo ideální pro soutěž ve driftu, pro Nordschleife nikoliv.

Do třetice jsem se rozhodl pro jiný přístup. Auto dostalo pořádné obutí, já před výletem pracoval na základních řidičských technikách a stále dokola studoval záznamy jízd těch nejlepších. Přesto mě při prvních kolech čekalo zklamání. Pomohla až náhoda, když jsem se rozhodl vjet na trať aniž bych si uvědomil, že mi dochází benzín. Vycouvat už nešlo, musel jsem jet a šetřit palivo. Překvapivě byla celá jízda pocitově pohodovější a plynulejší. Navíc jsem měl více času sledovat trať i reakce auta a přirozeněji volil i stopu. Paradoxně jsem tak řadu zatáček jel rychleji, než při předchozích „ostrých” kolech. A výsledek po 18 podobně zajetých kolech? Čas na kolo jsem stáhl o víc jak 30 sekund a do cíle dojížděl s pocitem návratu z rychlejší projížďky po známých cestách.

Níže najdete záznam mého nejrychlejšího kola. Nějaké ztracené vteřiny jdou na vrub pomalejším autům, zásadní ztráty jsem si ale způsobil sám. Chyby vyjmenované v komentáři pod videem v součtu znamenaly minimálně 15 až 20 sekund, takže mne příště čeká práce na ukrajování další půlminuty.

Chcete-li se tedy opravdu zlepšit co nejvíce v co nejkratším čase a za peníze utracené za výlet na Severní smyčku dostat co nejvíce radosti, zkuste podobný postup. Nedejte se strhnout atmosférou či ctižádostí, začněte pomaleji. Pokud navíc před příjezdem nastudujete trať prostřednictvím videí a her a budete schopni plně ovládat své auto bez nutnosti přemýšlet třeba technikou řazení, po pár kolech můžete prohánět i značně silnější vozy. Jen opatrně, k nehodě je v Zeleném pekle vždy hodně blízko.

První problém nastal již krátce po startu na vjezdu do šikany Hohenrain (čas ve videu 0:30). Do tohoto místa se přes Tiergarten jede naplno, pak se intenzivně brzdí a šikana projíždí na vytočenou trojku. Kvůli pomalejším autům to bohužel bylo jinak. V čase 1:09 předčasně brzdím v nájezdu do „slalomu” v Hatzenbachu a jen o chvíli později ztrácím čas příliš utaženým výjezdem z Hocheichenu (1:32).

Přejezd horizontu před Flugplatzem a také jeho následný průjezd vyžaduje pevné nervy, protože přehnaná rychlost a následné nezvládnuté brzdění před dvojitou pravou už stálo mnoho jezdců minimálně plechy. Sám ho beru obojí, horizont i Flugplatz dost pod limitem.

Podobná situace platí u horizontu u Schwedenkreuzem. Příliš brzo jsem ubral plyn (2:07), navíc jsem v tomto místě zvolil špatnou stopu. Jak správně stojí v našem průvodci, hranu je potřeba přejíždět uprostřed našikmo, ne rovně a vpravo, jak jsem to udělal já. Také následný nájezd do Arembergu (2:12) má rychlostně i volbou stopy daleko k ideálu.

Průjezd liščí norou je vždy velkou zkouškou odvahy. Když to pustíte z kopce a udržíte nervy na uzdě, v nejnižším bodě si přijdete jak ve stíhačce přecházející do prudkého stoupání. Já se deceleraci neubránil (2:40) a ještě to vzal po špatné stopě. Zmiňovat nezvládnutý průjezd Adenaur-Forstem ve 2:55 asi netřeba.

Další sled navazujích chyb začíná předčasným nasazením do zatáčky v Kallenhardu (3:31), pokračuje pomalým průjezdem následující levo pravé kombinace (3:41), za kterou následuje místo s neoficiálním názvem Miss-hit-miss, pocitově jedna z nejtěžších zatáček (vyklopená ven a ještě je z kopce), kterou lze také projet výrazně rychleji. Dalším v řadě je Wehrseifen, ve kterém nepochopitelně ubírám plyn (4:04) tím ztrácím rychlost pro sjezd do Adenau.

Tam předčasné zpomaluji (4:13) na vjezdu na most, částečně kvůli předjetí pomalejšího auta, které pak překáželo po celý průjezd. Další chybou znamenající velkou ztrátu, byl přebržděný a předčasně zahájený nájezd do Bergwerku (4:41). Také celý následující úsek byl projet pomaleji, než by bylo v možnostech auta.

Jediným místem, kde jsem ztratil zcela vědomě, je Karusell (6:00). Na hrbolatých panelech je mi auta líto a přestože se jedná o jedno z ikonických míst Nordschleife, osobně bych se bez něj obešel. Chybou ale samozřejmě bylo nepodřadit na jeho výjezdu (6:07). V Hohe Acht (6:24) a před zatáčkou Wippermann (6:47) v místě, kde se obvykle řežou oba obrubníky, mě zdržela pomalejší auta. Zvláště to druhé zdržení mi vadilo, ta pasáž je jízdně velmi zajímavá, a svou nelibost jsem vyjádřil poněkud expresivním výrazem, za který se omlouvám.

Ve zbytku tratě už jsem se zásadních chyb vyvaroval, přesto i tam lze najit mnoho drobností ke zlepšení.

Mirek Brokeš