Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Jsou věci, které řidiči dělají očividně špatně. A pak jsou tu vzorce chování, které na první pohled působí správně, snadno ale mohou způsobit velký problém.

Z principu na silnicích musí být někteří řidiči lepší než jiní - stejně jako někdo uvaří dokonalou svíčkovou a ještě přitom zvládne bavit své hosty, zatímco jiný by sám připálil i čaj. Také někteří řidiči mají k řízení lepší vlohy než jiní, dokážou třeba rychleji hodnotit situaci, lépe vnímat chování auta či přesněji zacházet s jeho ovládacími prvky. Ti i oni ale mohou snadno udělat některou z chyb, kterými se budeme zabývat dnes. Obvykle je totiž velí dělat instinkt, přirozené pudy, které nám příroda nadělila, aby nám krizových situacích zachránily krk. V autě se ale paradoxně mohou snadno postarat o větší problém, než je ten, který zdánlivě řeší.

Zamysleli jsme se tedy nad vzorci řidičského chování, které za špatné označovány nebývají. Jsou to často přehlížené chyby, které přitom snadno mohou vést i k vážným nehodám. Vybrali jsme pět takových, které považujeme za nejvíce problematické a nezřídka to jsou opravdu instinkty, které nám velí takto jednat. Označit ovšem instinkty za automaticky špatné by byl omyl - „podlehnout” jim je někdy správné a někdy ne a to je právě to, co tuto problematiku činí komplikovanou. Nejde o obvyklé řidičské nešvary nebo cokoli podobného.

Schválně se zamyslete, jak jste naposledy zareagovali, když se do dráhy vašeho auta připletl malý pták. Instinkt vám velí „něco udělat”, typicky se mu vyhnout, rychle zatočit, jenže instinkt sám nezváží, že vyhýbací manévr před kamionem jedoucím v protisměru bude nebezpečnější než neudělat nic. Když vám do cesty vběhne srnka a jste na široké a prázdné silnici, je to úplně jiná situace, instinkt vám ale velí dělat vždy to samé. Přemoci jej a rozhodnout se s ohledem na aktuální okolnosti pokaždé jinak, je to, co vám může zachránit život a má smysl se o to snažit - nejlépe tréninkem, ať už organizovaným nebo samostatnou snahou o zdokonalení. Následující případy mají s tímto přístupem mnoho společného...

1. Neschopnost přestat brzdit

Může to zní zvláštně, ale stejně jako je potřeba ve správnou chvíli brzdit začít, existují i momenty, kdy je potřeba včas brzdit přestat. Vynikající příklad je, když člověk pozdě a ostře brzdí do zatáčky, ať už z jakéhokoliv důvodu. Máte pocit, že se do ní nevejdete, a tak se snažíte rychlost co nejvíce snížit. To je v pořádku, určitě jste ale i vy zažili někoho - ne-li přímo sebe - jak v této situaci třeba v nedotáčivém smyku vyjíždí mimo trať, i když „dávno” jede rychlostí, kterou by se do zatáčky vešel. A důvod je prostý - takový řidič nepřestal včas brzdit. V krizové situaci je to chování instinktivně přirozené, fakticky ale může být chybné.

Brzdění totiž bere pneumatikám trakci, kterou by mohly věnovat průjezdu zatáčky, a vůz tak rázem není s to zatočit „pod brzdami” v rychlosti, ve které by bez jejich aplikace zatočit schopen byl. Pneumatika má zkrátka určité maximální množství trakce, které lze využít různě. A pokud jej třeba 80 procent spotřebujete na brzdění, 20 na zatáčení už pochopitelně nestačí na zatáčení takovou rychlostí, kterou by zvládla, kdyby se mohla zabývat jen jím. Pokud tedy přestanete brzdit včas (pochopitelně, dosáhnete-li brzděním dostatečně nízké rychlosti) a všechen potenciál věnujete zatáčení, můžete se z krizové situace dostat spíše, než když budete naplno brzdit až do poslední chvíle, kdy to jen trochu půjde.

Výše popsaná situace je ale jen jednou z mnoha, kdy toto popření instinktivního jednání pomůže. Platí to podobně ve chvíli, kdy brzdíte před překážkou, třeba řadou stojících aut na dvoupružné silnici. Spousta lidí panicky brzdí ve snaze před překážkou zastavit, nakonec do ní ale narazí, i když se třeba na poslední chvíli pokusí o něco jiného. Trakce dedikovaná plnému brzdění je ale jinam nepustí - přitom kdyby povolili brzdový pedál a zatočili, mohli by se ještě před překážkou vez potíží dostat do vedlejšího pruhu.

2. Přílišná fixace na jeden bod, jeden aspekt okolního dění

Tato chyba částečně souvisí s některými dalšími, ale dochází k ní i zcela samostatně. Vychází z opět přirozené snahy věnovat pozornost důležitému a pomíjet v danou chvíli nedůležité. Pokud se například rozhlížíte na křižovatce, ze svého vnímání přirozeně eliminujete jinak zajímavý Jumbo Jet startující opodál. Jenže právě touto postupnou eliminací se snadno stane, že řidič příliš zafixuje svou pozornost na jeden aspekt okolního dění a může chybovat ve vztahu k bodu jinému.

Stává se třeba, že když někdo chce odbočit doleva z vedlejší silnice, prohlédnete si provoz vlevo a vidí volno. Podívá se vpravo a vidí vůz, který se blíží a počítajíc s tím, ze zleva je stále volno, už jen upřeně hledí, až zprava přijíždějící řidič mine křižovatku, jenže zleva mezitím někdo přijede vyšší rychlostí. Podobné je, když člověk chce předjíždět, zkontroluje situaci okolo vozu a pak už se jen soustředí na moment, kdy projede protijedoucí vůz, aby mohl zahájit manévr. Už se ale znovu nepodívá do zpětného zrcátka, kde se někdo rychlejší mohl předjíždění manévr „v rozletu” zahájit rychleji. A něco podobného se může stát třeba i na dálnici, kdy si naopak všímáme jen provozu ve zpětném zrcátku, abychom se mohli zařadit do levého, v pravém pruhu se ale mezitím přiblíží kolona pomaleji jedoucích vozů. A poslední častý případ - před křižovatkou zůstanete zahledění do auta ještě nedobrzdivšího na vedlejší, zdánlivě správě, protože vás jeho řidič nemusí vidět. Jenže sami zcela přehlédnete chodce vcházejícího na přechod, kterého by nenapadlo, že jej vůbec nevnímáte.

Takových situací je vážně spousta a poučka zde platí jediná - provoz na silnici je potřeba vnímat vždy v jeho celistvosti a některé aspekty před jinými pouze preferovat, nikoli jiné na úkor některých pomíjet a automaticky nepředpokládat, že to, co platilo před pár vteřinami, platí stále. Pokud to uděláte, k vážné nehodě nemusí být daleko.

Za volantem je třeba vždy vnímat provoz v jeho celistvosti a nepovažovat dříve viděné za „vyřešené”

3. Snaha se něčemu vyhnout za každou cenu

Právě o tuto věc jsme se otřeli v úvodu. Na jednu stranu je to logické a znovu instinktivní, však kdo by se chtěl s něčím srazit. Losí testy se nedělají jen tak, snaha provést takový či podobné úhybný manévr v případě hrozícího nárazu je žádoucí. Ovšem ne vždy.

Trochu to oponuje bodu číslo 1, ale takový už je strom života - univerzálně správná řešení neexistují a v každé situaci je třeba postupovat s ohledem na maximum aktuálních okolností. Právě proto ostatně instinkty za volantem vždy nefungují, jak by měly - jejich aplikace je univerzálně identická, a proto mnohdy chybná.

Jsou zkrátka chvíle, kdy je lepší do něčeho prostě narazit, než se tomu snažit vyhnout. Typicky třeba může být lepší trefit psa, kočku nebo i srnku, než strhnout řízení do stromu. Z očividných důvodů - srnka je sice těžká a způsobí poškození auta, ale oproti vzrostlému stromu, kterému náraz auta možná tak odře kůru, to není nic. Stejně tak není vhodné se vyhýbat psu a poslat to pod protijedoucí autobus.

Nejde tu ale jen o zvěř a nejde tu jen o dilema „nehoda nebo nehoda”. Viděli jsme už případy, kdy se někdo snažil vyhnout vozu, který před ním prudce zabrzdil, vyjel ale do protisměru přímo pod kamion. K úhybným manévrům vás pak někdy nutí i malichernosti, třeba zkraje zmíněný pták. Jistě, je ho škoda, je nám ho všem líto, ale pokud nepůjde něco většího, nezřídka kolize s ním neudělá čelnímu sklu vašeho auta vůbec nic. Přitom snaha se mu vyhnout vás může i zabít.

Přiznáváme, že bývá velmi těžké naučit ruce podvědomě nucené k akci zůstat v takovém případě zcela bez reakce, podvědomí vás nutí třeba i naklonit hlavu či mrknout, ale opravdu toho lze docílit. A má smysl to trénovat, stačí si například s kolegou na opuštěném parkovišti házet těsně před jedoucí auto lehce namočenou houbu. Potlačit instinkty ve vhodných případech i v reálném provozu je pochopitelně těžší, po podobném tréninku to ale přece jen půjde lépe.

Někdy je zkrátka lepší nabourat do něčeho, co vám a vašemu autu zase tolik neublíží, než se tomu snažit za každou cenu vyhnout a dostat se do větších problémů

4. Strach si předem pořádně prohlédnout situaci

Tohle vypadá jako nesmysl, ale není to zas tak neobvyklá věc, jen není snadné dát tomu jasný nadpis. Jde o přirozený projev preference strachu z menšího, ale bezprostředně hrozícího nebezpečí před rizikem větším, ale pouze potenciálním. A ochota podlehnout mu může mít velmi snadno fatální následky.

Myslíme nyní třeba to, když se někdo bojí pořádně podívat do protisměru, jestli může předjíždět. A přesto se s omezeným množstvím informacím o dění před ním do předjíždění pustí. Podívat se pořádně totiž může i potřebu vystrčit půlku auta do protisměru, což zrovna bezpečně nevypadá. Ale i to lze udělat bezpečně a získat tak přehled o tom, jaká je situace dál na cestě, pokud vám ve snadném výhledu brání třeba rozměrný náklaďák.

Podobně spousta lidí nevjede do křižovatky dostatečně na to, aby do ní pořádně viděla. Bojí se, že by jim třeba někdo v úzkém místě „ustřelil čumák”, a tak se prostě podívají jen kousek a dále se bez potřebné znalosti dění v dohledné vzdálenosti na hlavní vydají. Jistě, na spoustě křižovatek je problém dělat to lépe, i tak je často opravdu lepší do křižovatky autem více vjet, pořádně se rozhlédnout a velmi teoreticky riskovat třeba menší nehodu. Než se na to vykašlat, slepě věřit a do křižovatky rychle vjet riskujíc mnohem víc.

Některé křižovatky nutí řidiče k tomu spolehnout se při vjíždění na hlavní na omezené penzum informací a riskovat, je třeba těmto pocitům nepodléhat a udělat si o okolním dění co nejlepší obrázek

5. Neschopnost ve správný čas přidat plyn a ne brzdit

Tato situace nemá daleko k té první - jsou zkrátka chvíle, kdy instinkt velí brzdit. Často velí správně, existují ale situace, kdy je přesto bezpečnější, snazší a rychlejší je přidat pořádně plyn a z místa rychle zmizet. Typická je oranžová na semaforu, když je třeba silnice mokrá. Instinkt volí brzdit, ale nemusíte zastavit včas a místo před křižovatkou se pomalu nasunete do ní. A nebo zastavíte, ale ten za vámi už to ubrzdit nemusí. Když přidáte a křižovatku rychleji projedete, z příčné ulice jen těžko někdo vyrazí dost rychle na to, abyste se s ním srazili. Jednak proto, že když vám skočí oranžová, příčný směr má ještě stále červenou.

Podobná situace se stává při předjíždění, kdy někdo v domnění, že má dostatek času, jde na celý manévr ospale. V jeho polovině zjistí, že jej nestíhá dokončit a panicky začne brzdit ve snaze zařadit se zpět. Přitom vhodná akcelerace by mohla zajistit jeho dokončení rychleji než brzdění návrat zpět. Stává se to i na nájezdech na dálnice a v připojovacích pruzích - kolikrát člověk vidí auto stát na konci připojovacího pruhu s blinkrem a čekat na volné místo, protože jeho řidič nebyl schopný dostatečně šlápnout na plyn, aby srovnal rychlost s průběžným pruhem a mohl se do něj bezpečně zařadit. Takových případů ale najdeme nespočet.

Tenhle poslední bod může částečně pramenit ze způsobu, jakým se u nás vedou kurzy autoškoly, a také z toho, že leckdo považuje motor 1,0 MPI ve Fabii Combi za dostatečný. A to i ve chvíli, kdy dovnitř naloží ženu, děti, kufry a kočárek. Obecně názor typu „60 koní mi stačí, nejezdím rychle” je mylný ne proto, že by každý musel jezdit rychle, ale proto, že větší výkon motoru dává řidiči větší prostor k řešení situace tím, že přidá plyn, jak naznačeno v tomto posledním bodu. Na toto je tedy vhodné myslet i při výběru nového auta...

Někdy je zkrátka možné se problému vyhnout i plynem. Ovšem, pokud na to máte alespoň trochu vhodné auto...

Petr Miler