Autoforum

/

Foto: BMW

Naprosto absurdní, už totalitou zavánějící praktika povinná od 1. července se setkala s velkou vlnou nevole ze strany zaměstnanců i zaměstnavatelů. A tak je s ní po pár měsících amen, třebaže je otázkou, zda úplný.

Z našich docela nedávno vydobytých svobod zbývá stále méně. Jako Češi to vnímáme velmi tíživě právě proto, že jsme dobře poznali, co to je utažení a povolení šroubů, a proto nechceme znovu zažít to první. V zemích na západ od našich hranic skutečnou nesvobodu ani navazující procesy v posledních pár dekádách nezažili, a tak jsou mnohem laxnější k tomu, když jim někdo zasahuje do života. I proto tam prochází věci, které by si u nás ještě donedávna nikdo nedovolil, i když - jak ukazuje dění posledních let - také česká společnost je směrem k těmto změnám všímavá méně a méně.

Vidět je to také v mé druhé domovině, tedy v Nizozemsku, kde platí a dále se platnými stávají omezení a nařízení, která by u nás zvedla mnohem víc obočí. Jedním z takových se stala skutečně absurdní povinnost hlásit, čím jezdí zaměstnanci větších firem do práce, a to na denní bázi. Tuto povinnost má formálně zaměstnavatel, pro něj je ale jednoduché ji přehrát na zaměstnance, kteří musí každý den zaevidovat, jak a čím dorazili do zaměstnání. Vzhledem k tomu, že jako externista pracuji pro firmu, která zaměstnává víc jak 100 lidí, jsem pravidelně svědkem toho, jak kolegové smolí své „dojížděcí reporty”.

Cílem je pochopitelně zkoumat jejich „emisní stopu”, třebaže získaná data bezprostředně nemají žádné využití, to mělo teprve přijít. Lidi to štve na všech úrovních, neboť jde o poměrně zřetelný zásah do soukromí, navíc to stojí čas který by šlo věnovat smysluplnějším věcem. A protože Nizozemsko není Česko, dělají to velmi poctivě - bohužel nevyslyšeli má volání, aby kolem této věci začali „švejkovat” a celý systém položili tím, že budou reportovat nesmysly. To ale neznamená, že se proti němu přestali vymezovat. A jejich volání vyústilo až v to, že necelé 4 měsíce po jeho zavedení je na spadnutí jeho zrušení, což je skutečně překvapivý vývoj.

Lidé se tak pro jednou nenechali chytnout do pasti vnímání, že omezováním svobody je jen výslovný zákaz. Spousta z nás bude stále tvrdit, že pokud nám někdo nezakáže říkat A, máme přece svobodu slova. A dokud někdo nezakáže prodávat auto B, tak přece máme svobodu volby. Ale je to pravda? Není, politici dávno pochopili, že na přímé zákazy jsou lidé citliví, a tak svobodu omezují nepřímo, plíživě, ale ve výsledku se stejným efektem.

Mohl bych najít tisíc příkladů, ale jen k výše zmíněnému - nemáme ani jedno. Dnes existují věci, které není nikde výslovně zakázáno říkat, přesto vás mohou dostat do vážných životních problémů - zajistit vám vyhazov z práce, připravit vás o obchodní kontrakty a ve výsledku vám zlikvidovat osobní život. A pokud máte pocit, že to je přece společenský a obchodní, ne politický tlak, takže je to v pořádku, je třeba jít k podstatě věci. Je to ve většině problematických případů politika, která nastavuje atmosféru ve společnosti, která nutí firmy nějak vystupovat navenek a podle toho zacházet s těmi, kteří pro ni pracují a spoluvytváří její image. Vyhodí vás tedy za vaše názory z práce ne proto, že by někomu z vedení na vašich názorech sešlo, ale proto, že se bojí, že jí politikou vytvořená atmosféra ať už přímo (však kdo dnes nebere peníze od státu apod., že?) nebo nepřímo (někdo z obchodních partnerů je ve stejné situaci) připraví o kontrakty a peníze.

A funguje to i velmi, velmi zprostředkovaně. Nedokážete si představit, pod jakým tlakem jsme my jen kvůli tomu, že si dovolíme diskutovat - diskutovat! - o tom, zda je nařizování elektrických aut tou správnou cestou vpřed. Přitom děláme jen to, co by zastánce jakéhokoli jiného pohledu měl dělat též - předkládáme argumenty, zkušenosti, počítáme, přemýšlíme, ve výsledku šíříme osvětu, prostě jen uvádíme nějaký svůj pohled na věc a necháme každého rozhodovat se podle svého uvážení. Nikomu nic nenařizujeme ani nevnucujeme, nemáme v tomto směru žádnou moc. Přesto jsme pod ohromným tlakem, že si dovolíme něco takového říkat, protože automobilky pod tlakem politiky vsadily právě na tyto vozy a nelíbí se jim, že jim potenciálně kazíme byznys. Budou nás tak potírat všemi myslitelnými prostředky (a že jich dnes je), i když vám mezi čtyřma očima mnozí lidé z automobilek klidně dají najevo, že s vámi souzní.

Vrcholem absurdity pak je, že druhá strana tohoto sporu výše popsané nedělá ani omylem, ta se agresivně domáhá institucionálního nařízení své „pravdy” a jejího vymáhání násilím. Přesto jsem neslyšel o tom, že by někdo měl problémy v práci apod. (ne, že bych si to přál) kvůli tomu, že po takových zásazích do svobodného rozhodování lidí volá. I když jsou tu tedy lidé, kteří ve výsledku otevřeně usilují o utiskování zřetelně dominantní většiny a skutečně volají až po užití legálního násilí k vymáhání toho, co si někdo přeje (protože pokud nějaké příkazy a zákazy zavedeny budou, jejich porušení ve výsledku povede k jejich vymáhání klidně za cenu vašeho trestání pokutami, vězením, čímkoli takovým), jsou v podstatě velebeni jen proto, že zastávají politicky ražený názor. Co je tohle za svobodu? To je potírání svobody, jen ne tak otevřené. Vidět za tím jen „cenzor zakazuje, co se nesmí”, je nesmírně omezené vnímání.

Nejsou to zkrátka přímé zákazy či nařízení, ale plíživé, postupně zaváděné kroky vedoucí k legální eliminací alternativ, která nás o svobodu připravují. V případě svobody volby auta je takových cest milión a jsou implementovány současně. Nemáme tu tedy jen boj o přímý zákaz spalovacích aut od určitého momentu, to je až ten poslední krok, máme tu mechanismy kolem flotilových emisí CO2 na úrovni EU, máme tu různé mandáty na úrovni jednotlivých zemí, máme tu dotace na jedno a pokuty na jiné a v podstatě úplně mimo jdoucí metody jako tu, kterou jsem popisoval v červenci v souvislosti s mou druhou domovinou a znovu přichází na přetřes dnes.

Však proč mají zaměstnanci najednou hlásit, jakým způsobem za pomoci jakých prostředků, s jakými emisemi jezdí do práce, i když tak činí zcela nezávisle na zaměstnavateli? Smysl tomu nebyl dán oficiálně žádný, jen sbíráme data, no ne? Ale proč? Abychom jednou řekli zaměstnavatelům: Vaši zaměstnanci generují na cestě do práce moc velkou emisní stopu, něco s tím musíte dělat. Dobrá, ti, co bzdí při šlapání na kole ještě projdou, ale támhleti, co si jezdí ojetými BMW s třílitrovými šestiválci, musí z kola ven. A co udělá zaměstnavatel? No začne na vás tlačit, abyste to změnili, protože jinak má problém. A vy to změníte, protože jinak máte problém vy. Tohle je svoboda volby? Tak určitě... Zcela svobodně si vyberete auto, které jste nechtěli, jen proto, že by vás jinak vyhodili z práce. Nařídil to někdo? Ne. Udělali jste to dobrovolně, radostně, z vlastního přesvědčení? No ne, tak jaká svoboda volby?

Tohle se dnes rozmohlo na tolika úrovních a podobná omezení přibývají den za dnem, že si jich ani nestačíme všímat. I v pekle ale občas sněží, a tak sem tam nějaká zmizí. V Nizozemsku loni vyhrála volby PVV, tedy Strana pro svobodu, partička opředená tisícem nálepek od lidí, kteří v Nizozemsku nikdy nežili. Ale to dnes nechme být - ať už je PVV jakákoli, svobodu má skutečně na srdci. A tak jí výše popsaný mechanismus začal i kvůli tlaku zdola vadit natolik, že se s ním rukama ministra hospodářství Dirka Beljaartsa rozhodla zatočit, jak informuje De Telegraaf.

Beljaarts říká, že byl od první chvíle uvedení do úřadu (2. července 2024, tedy až po zavedení popsaného předchozí vládou) iritován tím, co se po lidech chce. A záhy byl konfrontován se stížnostmi ze strany sdružení podnikatelů i zaměstnanců . Považuje to nejen za potenciální narušení svobody, ale i absurdně složitý (denní reportování) a technicky nesmírně složitý a zaostalý (finální reporty se posílají v Excelu - vážně) mechanismus, který způsobuje spoustu zbytečné administrativy a nepřináší vůbec nic. Buď ho tak zcela zruší, popř. zásadně zjednoduší onen reporting tak, aby lidé mohli například jen jednou definovat svou typickou dojížděcí rutinu, ne každý den popisovali, kudy si zajeli na kole...

Je to samozřejmě vyndání nepatrného střípku z mozaiky absurdit, zrovna Beljaarts, mimochodem bývalý podnikatel v hotelnictví, ale chce takových věcí zrušit co nejvíc, neboť podnikatelé podle statistik jeho ministerstva dnes 7 až 8 procent veškerého času věnují plnění formálních povinností. A uvádí mj. povinné roční inspekce všech elektrických zařízení na pracovišti, která jsou při nizozemských cenách takových služeb kolikrát dražší než pořízení některých samotných zařízení. Přitom rizika jsou naprosto minimální.

Uvidíme, kam se vše vyvine, ale mí nizozemští kolegové v práci zajásali z představy, že si možná svá starší benzinová auta, která pro dojíždění do práce s gustem používají (a nedělám to jinak, akorát jako externí dodavatel nejsem předmětem podobného zkoumání) možná budou moci nechat. Tedy aspoň do příštích voleb...

Zdroje: Autoforum.cz, De Telegraaf

Petr Miler