Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Někteří zabírají dvě místa, jiní klidně blokují ostatní, další zůstanou na kraji parkoviště, i když k tomu není důvod. To všechno o člověku něco vypovídá.

Na jednu stranu berte tento článek s jistou nadsázkou, neboť si rozhodně neklade za cíl činit jakékoli jednoznačné odborné závěry. Na druhou stranu jej ale neberte ani zcela na lehkou váhu, neboť jistou vazbu na realitu z podstaty postrádat nemůže.

Ostatně, řeč bude o vzorcích chování, se kterými jste se museli v životě setkat, pokud nejsou vlastní vám samotným. Určitě znáte člověka, který na parkovišti zabere jedním autem dvě místa, protože to tak prostě dělá. Nebo někoho, kdo neváhá zablokovat jiného řidiče kvůli o trochu výhodnějšímu místu, i když by mohl svůj vůz nechat jen o pár metrů dále a nikoho tím neobtěžovat. A nemusí to být jen negativní - podobně není problém narazit na jedince, který vůz raději nechá na opuštěném okraji parkoviště daleko od místa, kam míří, i když v jeho blízkosti by vůz mohl zanechat též. Či člověka, co si dává velmi záležet na tom, aby nechal na každé straně vyhrazeného místa stejně prostoru a ještě měl kola rovnoběžně s podélnou osou vozu.

Jsou-li tyto projevy chování chronické, mohou být projevem charakterového rysu, který psychologové nebudou váhat označit jako poruchu osobnosti. Z definice jde o „soubor povahových odchylek vytvářející nevyváženou a nenormální osobnost, u níž jsou některé její složky příliš zdůrazněny a jiné potlačeny”. To zní skoro děsivě, ale ne každá porucha osobnosti značí člověka, který je zralý na hospitalizaci v Bohnicích - kolikrát s ní lidé žijí celý život a zvláště v případě lehčích forem s ní ani nic nemají podstatný důvod nic dělat. V jejich jednání se ale projevuje a volba auta a zacházení s ním, parkování nevyjímaje, mezi takové projevy patří.

Níže přiložený souhrn vychází z toho, čemu psychologové říkají „parkoviště poruch osobnosti”. Způsoby parkování používají pro názorné vykreslení typických projevů jednotlivých poruch osobnosti, opět s jistou dávkou humoru. Nás to zaujalo, a tak jsme se s pomocí psychologa rozhodli udělat něco podobného, ale v opačném gardu - ze způsobů parkování (a jeden případ je více než to) vyvodit, co naznačují o řidičích, kteří se jej opakovaně dopouští.

Jistě tedy nelze říci, že když jste jednou zaparkovali tak, že jste zablokovali někoho dalšího, trpíte disociální poruchou osobnosti. Pokud to ale děláte pravidelně... Podívejme se na jednotlivé případy podrobněji.

1. Zabírání dvou míst jedním autem

Toto jednání vídáme na parkovištích docela často a pochopitelně nemusí být vždy projevem poruchy osobnosti. Např. majitelé „lepších aut” či kupé s velkými dveřmi tak parkují záměrně s kalkulem, že jim ostatní auto spíše nepoškodí nebo budou moci nastoupit do vozu, i když si parkující vedle nich někdo neuvědomí, že delší dveře kupé vyžadují více místa na dostatečné otevření. Ani to jistě není ohleduplné a bez okolků akceptovatelné, ale příčinou je něco jiného.

Pokud ale takto parkují lidé, protože prostě mohou, bývá to projevem pasivně agresivní poruchy osobnosti, která se vyznačuje mj. tím, že dotyční odporují rozumné vůli okolí a bez zjevného důvodu se odmítají podřídit jinak obecně přijímaným pravidlům.

2. Blokování výjezdu ostatních řidičů

I takové jednání je bohužel velmi častým nešvarem, ani v tomto případě ale rozhodně není mezi jedním takovým případem a níže zmíněnou poruchou osobnosti jednoznačné pojítko. Jsou jistě lidé, kteří by něco takového neudělali nikdy, ale pokud např. na přeplněném parkovišti necháte auto na pár minut tak, že ostatním blokuje možnost odjet, rozhodně to není správné, ale také to není „nemocné”.

Jsou ale jedinci, kteří takové věci dělají více či méně programově a klidně ostatní omezí jen proto, že to pak mají blíž. Je jim to v podstatě jedno a když jsou se svým jednáním konfrontováni, místo omluvy se projevují agresivně a ze svého omylu dělají chybu někoho jiného. Takové chování je projevem je projevem disociální poruchy osobnosti. V těžších formách je typická u lidí páchajících závažnou trestnou činnost, v lehčích třeba právě u „parkovacích teroristů”. Lidé trpící touto poruchou jsou obvykle lhostejní ke druhým, nejsou schopni prožívat pocit viny a i kvůli nedostatečně rozvinutým vyšším citům nerespektují společenská pravidla. Rychle je dokáže podráždit cokoli, co jim stojí v cestě, a proto i v reakci na konfrontaci s následky svého jednání bývají agresivní či lžou. Kolikrát už jsme to všechno viděli...

Řidiče blokující ostatním výjezd z garáže či parkovacího místa vídáme na silnicích spoustu

3. Parkování zcela mimo vymezená místa

Ani setkání s tímto jednáním není vůbec výjimečné, je ale třeba říci, že na rozdíl od dvou výše zmíněných případů jej okolí bude nezřídka vnímat spíše jako úsměvné. Mluvíme tu o lidech, kteří zaparkují třeba uprostřed silnice, křižovatky či v části parkoviště, kde se normálně neparkuje, opět bez podstatné racionální příčiny.

Dotyční se svého jednání obvykle dopouští kvůli dramatickému projevu a trpí tzv. histriónskou poruchou osobnosti. Podobné „ujeté” parkování je jedním z výsledků snah být středem pozornosti za každou cenu, touze po obdivu okolí či dobrodružství za každou cenu.

Proč parkovat u kraje, když to jde uprostřed a ostatní si snáze všimnou toho pěkného Maserati...

4. Parkování přesně podle určitého schematu

Také toto jednání bude leckomu připadat úsměvné, ostatně je projevem tzv. obsedantně-kompulzivní poruchy (OCD, z anglického obsessive-compulsive disorder), která bývá často zobrazována či lehce parodována ve filmech a seriálech. Pan Monk si kvůli ní neustále čistil ruce, Jack Nicholson alias Melvin Udall kvůli ní nemohl mít v „Lepší už to nebude” jinou servírku atp. Zvláště její lehčí formou trpí kde kdo, ale pochopitelně, je to pořád porucha a její projevy mohou být pro postiženého i dosti nepříjemné.

V případě parkování je typická snaha nechat auto stát v rámci určitého vzorce, schematu. Někdo se spokojí se zapakováním přesně uprostřed vymezeného prostoru a srovnanými koly, jiný dá auto přídí jen na tu či onu stranu, protože to tak zařezává s ostatními, další se budou snažit dát černé auto vedle černého a už jsme zaznamenali i to, že někdo zaparkoval vůz ze tří mezer mezi jinými vozy do té prostředí jen proto, že auto-volno-auto-volno-auto je to správné schema. A níže přiložené obrázky vám ukáží, jak to dopadne, když parkoviště dostane na starosti pikolík s OCD...

Nesmysl...

...jen takto je to správně!

5. Ponechávání vozu zcela na okraji parkoviště

Další z ne až tak řídce se vyskytujících způsobů parkování je obtížně pochopitelná snaha nechat vůz daleko ode všech. Existují lidé, kteří na velkém parkovišti u nákupního centra programově parkují auto daleko od vchodu, i když mezi nimi a cílem jejich cesty je spousta volných míst. Nebo i o víkendu nechají auto na záchytném parkovišti před městem, i když v jeho centru nebudou mít v tu chvíli problém ani s průjezdem, ani s parkováním. Prostě to tak musí být a vysvětlovat to ani nechtějí.

Toto jednání bývá projevem vyhýbavé či schizoidní poruchy osobnosti. V prvním případě se dotyční prostě vyhýbají společnosti, pro druhou je typický nezájem o vztahy s kýmkoli a uzavřenost před ostatními. V obou případech je tak dotyčným příjemnější nepotýkat se při parkování s davy ať už na jednom konci parkoviště nebo uprostřed města. Pochopitelně můžete namítnout, kam si pomohou, když nakonec stejně musí mezi lidi... Ano, ale obchod bez lidí neexistuje, část parkoviště ano. V extrémním případě se nakonec může jednat i o projev paranoidní poruchy osobnosti, kdy se řidiči budou cítit v obležení jiných aut nesví.

Hlavně daleko od všech

6. Parkování v blízkosti jiných aut, i když je jinde více místa

Ani s tímto chováním není obtížné se setkat - stojíte na parkovišti, kolem vás jsou desítky míst a přijede někdo další a nechá to vedle vás. Kolikrát to naštve - hůře se vám nastupuje či nakládají věci do auta a kolem bylo tolik místa...

Takto se ale mohou chovat lidé trpící závislou poruchou osobnosti a dělají to podvědomě, právě kvůli tomu. Je to v podstatě opak předchozího bodu - tito lidé potřebují blízkost okolí, aby jim dodávalo životní jistotu. A sami uprostřed poloprázdného parkoviště se necítí dobře.

Proč parkovat i samotě...

7. Klidně nabourají do aut někoho, jehož parkování se jim nelíbí

Na rozdíl od několika výše zmíněných případů je toto chování pro okolí velmi nepříjemné, neboť se jich přímo dotýká. Charakterizovat by jím šlo o všemožné účastníky „silničních potyček” od vybrzďovačů až po ty, kteří si s okolím vyřizují účty. A stejně se chovají i na parkovišti.

Není to naštěstí bůhvíjak časté, ale někdo prostě nabourá do auta před ním, protože se mu zdá, že ho zablokoval, nechal mu málo místa. Vyjel i bez toho, ale udělá to, protože pro to. Tohle je typické pro emočně nestabilní poruchu osobnosti, ať už hraničního nebo spíše impulzivního typu. Z definice jde o až cholerické jedince s výraznými výkyvy nálad a nepřiměřeně afektivním jednáním. Dotyční tyto afekty nezvládají a projevují se agresivně vůči okolí, aniž by tím uvážili veškerá vyplynuvší rizika a komplikace pro sebe i ostatní.

Když někdo má pocit, že to místo bylo jeho...

8. Největší či nejvýrazněji „vystrojené” auto, nejhloupěji parkující

Se samotným parkováním si v tomto případě nevystačíme, ale i tak stojí za zmínku. Jsou prostě lidé, kteří musí dávat okolí najevo, jak jdou důležití a na parkovišti nebývá těžké poznat ty „největší” mezi nimi. Mívají největší auta, vozy s extrémním vizuálním tuningem, zběsilými offroadovými úpravami apod. A jako by to nebylo málo, přidají způsob parkování, na který okolí jen tak nezapomene...

Jde o jedny z typických projevům narcistické poruchy osobnosti, která se dle definice projevuje přehnanými představami jedince o vlastní důležitosti a privilegovanosti bez ohledu na realitu. A arogance s ní kráčí ruku v ruce. Ve zcela extrémních případech by se pak mohlo jednat i o projev schizotypní poruchy osobnosti, ale to už leda v případě, kdy si budete myslet, že na parkovišti přistál někdo z Marsu - auto i chování takového člověka už musí být výjimečně bizarní a výstřední.

Takového člověka si opravdu málokdo nevšimne...

Možná jste se v ničem zmíněném nenašli a je to dobře. Možná jste se našli tak trochu ve všem z toho, ani to ale není špatně, neboť konzultující psycholog nám k tomu řekl, že „úplně normální” není jednoduše nikdo. Některé ze zmíněných poruch jsou neškodné a ve své mírné formě hodné jen omezené pozornosti, některé ale okolí opravdu obtěžují a dají se relativně snadno řešit. Až tedy příště na parkovišti narazíte na nějakého „teroristu”, můžete ho místo do háje poslat k doktorovi...

Petr Miler