Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Autoškola bohužel funguje jako každá jiná škola - připraví vás na leccos, jen ne na skutečný svět. Těchto osm věcí je třeba v reálném provozu dělat jinak.

Shodou okolností jsem byl nedávno konfrontován s tím, jak bylo jednomu mladému muži vyčiněno, že ve školním diktátu napsal měkké „í” ve slově „sýček”. Byla to jediná jeho chyba v celém diktátu, kvůli níž dostal nedostal nejlepší možnou známku a pro kterou musel snášet hněv rodičů.

Na jednu stranu je jistě žádoucí, aby inteligentní člověk znal svou řeč a dokázal s ní nejen správně nejen správně mluvit, ale také správně psát. Na druhou stranu je to případ, který dokonale ilustruje největší slabinu českého školství - neochotu rozlišovat důležité od nedůležitého a z ní pramenící neschopnost připravovat mladé lidi na skutečný život.

Schválně si vzpomeňte, kolikrát v životě jste mimo školu napsali slovo „sýček”. Ani nás nenapadá důvod, pro který by naprostá většina populace měla mít potřebu někomu psát o tom nebohém ptáčkovi. Diktáty ale budou plné sýčků či vískání vlasů a schopnost napsat správné „i” a nebo „y” právě v těchto slovech bude rozhodovat o výsledných známkách. Není to absurdní? Neříkáme, že se to nemá učit, neříkáme, že není dobré to vědět, neříkáme, že se to nemá zkoušet. Učitel by ale vždy měl mít soudnost a podle těchto, pro pozdější život prakticky neuplatnitelných znalostí nehodnotit připravenost studenta na něj. Bohužel ji málokterý má.

Autoškola je v tomto ohledu bohužel velmi podobná. Sice pracuje se skoro či zcela dospělými lidmi, kterým má být o chvíli později svěřena odpovědnost za sebe i jiné při řízení 1,5tunových aut pohybujících se relativně vysokými rychlostmi, připravováni jsou ale právě na to jen velmi okrajově. Někdo prošel autoškolou ve Wartburgu, jiný ve škodovce, další třeba v Audi Q5, až na nevýznamné výjimky byl ale obvykle veden k tomu, aby na konci kurzu splnil standardizovaný test. Ten je ale jen šedou teorií, praxe skutečného silničního provozu je podstatně zelenější.

Nejde tu ale jen o to. Snad kvůli pohodlnosti instruktorů, snad pro jejich strach o vlastní zdraví, snad kvůli snaze realizovat celý kurs co nejlevněji se v autoškole učí mnohé věci způsobem, který jde přímo proti tomu, co je třeba v reálném světě za volantem dělat. Spousta řidičů si tak z autoškoly odnáší různé zvyky, které jsou v provozu spíše kontraproduktivní, jak po stránce plynulosti, tak někdy i bezpečnosti provozu. A nemusí to být čerství řidiči, můžou za sebou mít léta praxe, při kterých se ale v některých nešvarech jen utvrdili. Tady je osm, které nás napadly a které se mohou týkat i vás.

1. Příliš defensivní jízda

Člověk nemusí mít doktorát z jaderné fyziky a dokonce ani nemusí projít typickou autoškolou, aby pochopil, že v českém „autoškolství” je něco špatně. Stačí si v provozu všímat toho, jak často představuje vůz autoškoly rušivý element, který mění zavedené pořádky a nutí ostatní ke zvláštním ohledům. Pochopitelně nemáme problém respektovat fráze jako „každý přece nějak začínal”, neobratnost samotných řidičů ale není ten hlavní důvod, proč se toto děje.

Do jisté míry s tím souvisí všech osm dnes probíraných bodů, tento je ale skoro všeobjímající. Začínající šoféři jsou nuceni k jízdnímu stylu, který je extrémně defensivní. V autoškole se většinou zrychluje dost vlažně, bez využívání byť jen podstatné části potenciálu motoru, a tak všechno strašně dlouho trvá. Při jakkoliv razantnějším sešlápnutím plynu se instruktor hned děsí a studenta krotí.

Nejde tu ale jen o to, podobné námitky lze mít k preferovanému stylu brzdění, zatáčení, řazení, prostě jakémukoli ovládání auta. Pochopitelně, nikdo po instruktorech autoškol nechce, aby řidiče bičovali k nějaké ostré jízdě, měli by je ale vést k jízdě „normální”. Tak jako v autoškole nikdo nejezdí a preference podobného stylu při 25. hodině praxe je z hlediska budoucího „fungování” řidiče v provozu naprosto k ničemu. Při jízdě ultradefensivním stylem bez označení L na autě a instruktora na sedadle spolujezdce vás na silnici dříve nebo později někdo „sestřelí”, s takovým elementem se prostě nepočítá.

I proto je třeba se to odnaučit, ale může to mít i jinou nepříjemnou dohru - když člověk autoškolu úspěšně dokončí, má tendenci to „konečně osolit” a nepřipraven na cokoli jiného než řízení stylem Jamese Maye může snáze chybovat. Že má plynový pedál mnohem delší chod, než ty první tři centimetry, by měli začínající řidiče naučit už v autoškole. A pokud to nesvedou, je třeba se na to rozumně připravit svépomocí.

2. Příliš úzké vnímání ohleduplnosti

Učit řidiče ohledům k ostatním je naprosto v pořádku, tohle Středoevropané často zažité nemají. Jenže i u tohoto je třeba přemýšlet a uvědomit si, že příliš úzké vnímání tohoto aspekt může ve výsledku nadělat více škody než užitku. A právě v autoškole bazírováním na určitých specifických ohledech vtloukají budoucím řidičům do hlavy něco, co vlastně ohleduplné vůbec není.

Tento bod souvisí zejména s tím, že v autoškole musíte všechny chodce vždy pustit na přechodu. De iure je to správně, když to neuděláte, od zkoušky vás vyhodí a nechceme říci, že byste s tím měli po autoškole přestat. Ale na silnici je třeba starat se nejen o chodce, ale také o ostatní účastníky provozu a mít na paměti, že celková plynulost znamená více bezpečí pro všechny než ad absurdum dávaná přednost jednomu.

Jeden příklad? Přechod pro chodce na čtyřproudé silnici. Když na takovém místě pustíte chodce v momentě, kdy za vámi v druhém pruhu jede jiné auto, chodec si jej nemusí všimnout a řidiči nemusí dojít, že se k přechodu „neplazíte” jen tak. De iure jste udělali všechno správně, přesto jste stáli na začátku řetězu události, které skončily vážnou nehodou. Přitom kdybyste chodce nenechali přejít právě proto, že za vámi jede další auto, pomohli byste mu více. V autoškole vás budou nutit bezmyšlenkovitě zastavit, v praxi je třeba přemýšlet o provozu v širším kontextu a někdy být ohleduplnější zdánlivou neohleduplností.

3. Nevyužívání připojovacích pruhů

Také tenhle zlozvyk pochází hlavně z autoškol a do jisté míry souvisí s prvním bodem. Spočívá v tom, že řidič chce najet na dálnici, kde je dlouhý připojovací pruh, a místo aby ho využil, šlápl na plyn a zařadil se dejme tomu ve 110 km/h, buď hned vjede do průběžného pruhu třeba v sedmdesátce nebo dojede relativně pomalu na konec když nemá kam se zařadit, zastaví. Něco takového není bezpečné ani ohleduplné - rozdíl v rychlosti aut je v prvním případě značný a v druhém extrémní.

Bezpečně se zařadit před kamion je možné tak v 90 - 100 km/h a na takovou rychlost by auto mělo být schopno v připojovacím pruhu zrychlit. A pokud vidíte v zrcátku jen osobní auta, je vhodné zůstat v připojovacím pruhu s nohou na plynu - pořádně, ne jen v prvních centimetrech jeho chodu - delší dobu, až se dostanete aspoň na 120 km/h. Čest všem, kteří pochopili, že tohle je „jen” chytrá a bezpečná jízda, ne agrese a pirátství.

4. Předčasné okupování levého pruhu

Také vás instruktor v autoškole nutil přejet co nejdříve do levého pruhu, když jste kdesi za kilometr nebo dva měli odbočovat vlevo? Pokud ne, měli jste štěstí, dělají to. V tomto případě si troufneme tvrdit, že se s vědomím nevhodně defensivní (bod 1.) či pomalé jízdy (bod 5.) hlavně bojí komplikovaného zařazování do levého „na poslední chvíli”, nic to ale nemění na tom, že je to hloupé. A řidiče tu učí chování, které je později třeba se akorát odnaučit - znamená to nesmyslně dlouhé překážení v levém pruhu, které ostatní nutí dělat věci, které nebyly v plánu.

Znovu: de iure může být tento postup i v pořádku, třeba ve městě, ale nutit ostatní vás podjíždět, když odbočka je za 2 kilometry a vpravo vám nikdo nepřekáží? Je to přinejmenším neslušné, ne-li nebezpečné, o jízdě mimo město ani nemluvě. A vytváří to vzorce chování, které by provozu měly být cizí.

5. Úzkostlivé dodržování rychlostních limitů

Jistě, rychlostní limity tu nejsou pro nic za nic (i když...) a neříkáme, že by začínající řidič měl hned překračovat dovolenou rychlost. Jenže rychlostní limity a dopravní předpisy obecně jsou prostou paušální teorií, která nebere ohledy na to, co všechno se v provozu může dít. Už v autoškole by měli řidiče učit, že lepší je nepředpisově přežít než „legálně hynout”, leč dělají opak. A tak je otrocké dodržování zejména některých předpisů třeba se odnaučit ze všeho nejdříve.

Když vás někdo v levém pruhu dálnice dojíždí a vy se držíte svých tachometrových 130 km/h stejně jako auto o pruh vedle, ničemu nepomůžete. Ten za vámi nakonec třeba spěchá z důvodu, který by k témuž donutil i vás. Když tedy přidáte plyn, abyste rychleji předjeli ty v pravém pruhu, zařadili se a uvolnili levý pruh, pomůžete bezpečnosti i plynulosti dálničního provozu. Ono stačí je 135 km/h a vše rázem úplně jinak a v takové rychlosti od kol hromy a blesky rázem létat nezačnou.

Stejně tak je občas potřeba nedívat se jen na čáry na silnici při volbě, jak a kudy jet, ale také na aktuální situaci. Pokud někdo v protisměru neodhadl předjížděcí manévr, většinou je vpravo dost místa, kam se mu dá uhnout. Auto není tramvaj, nemusí se držet kolejí, a uhnete-li třeba motorkáři nebo rychlejšímu autu, bude vám jistě vděčné - jízda vaše i jiných bude plynulejší a bezpečnější, i když de iure předpisy v tu chvíli porušující.

6. Nadužívání ruční brzdy

Ruční brzdě se říká také parkovací, protože se tak zajišťuje auto při parkování. V autoškole to ale občas vypadá, jako by parkoviště bylo na silnicích každých pár kilometrů. Že se v autoškole učí rozjezd s ruční brzdou do velkých kopců, to se ještě dá pochopit, i když optimální způsob to není. Ale zatahovat ručku v každém mírnějším kopci, na každé druhé křižovatce, někdy pomalu při každém zastavení? To je vážně nesmysl.

Řidiči by měli být trénováni k rychlé práci nohou na pedálech. Ideální je pochopitelně používat pedály plynu a brzdy pravou nohou současně jako při meziplynech při brzdění, ale i pokud tuto pokročilou techniku nezvládáte, v naprosté většině případů stačí rychle přejít pravou z brzdy na plyn při vhodném spouštění spojky. Ruční brzdu si nechte pro případy, kdy si v opravdu ostrém stoupání chcete být jisti, že kontrolujete pocit auta a nebudete mu jiným zacházením zbytečně ubližovat.

Poznal jsem i řidiče, který v koloně na pražské magistrále, tedy silnici jen s minimem větších terénních zlomů, použil ruční brzdu během pár kilometrů asi sedmdesátkrát. Hádejte, kde si tuhle věc osvojil...

7. Příliš pasivní čekání na vedlejší v hustém provozu

Tohle na první pohled vypadá jako hloupost - však když jsme na vedlejší, dáváme přednost a to leckdy trvá, když je na hlavní aut příliš. Jenže takhle se leckdy dá pročekat mládí. Na některých hlavních silnicích narazíte na téměř nepřetržitý proud pomalu jedoucích aut po většinu dne a opravdu ideální příležitost se nemusí objevit také nikdy. V autoškole vás na ni budou nutit čekat, v životě je třeba být trochu průbojnější.

Když odbočujeme doleva, je to složitější, někdy tak složité, že to prostě nejde a je třeba zvolit plán B (odbočit doprava a pak se někde otočit), ale při odbočení doprava to lze řešit i jinak. Pokoušet se trochu více „vystrčit čumák” do hlavní silnice a dát tak ostatním řidičům jasně najevo, že byste chtěli jet tam, co oni. Vynutit si nelze nic, mnohem snáze tak ale dříve narazíte na někoho, kdo vás pustí. Když budete stát nehybně metr před křižovatkou, ostatní si ani nebudou jistí, jestli někam chcete jet. A právě tak nejčastěji uvidíte stát vůz autoškoly. Díky eLku na střeše se samaritán najde vcelku snadno i tak, ve vlastním autě už to později fungovat nebude.

8. „Mechanické” používání zpětných zrcátek

Ani v nejmenším nechceme nikoho nutit nesledovat provoz kolem sebe, právě naopak. Ten je ovšem třeba vnímat přirozeně, nenuceně, nikoli jej vyhlížet jako hajný Robátko jelena Větrníka.

Instruktoři autoškol a zejména zkušební komisaři někdy vyžadují až příliš ostentativní pohled do zpětných zrcátek. Technicky vzato to dává smysl, nemůžou přece vidět, že se zkoušený pohybem očí podíval do některého ze zrcátek, proto po něm chtějí otočení hlavy. Jenže když budete myslet spíš na to, abyste při sledování provozu za autem otočili hlavu, než na to, co v zrcátku opravdu vidíte, bezpečnosti své jízdy spíše ublížíte. Právě autoškoly se starají o to, že se z mechanického sledování zrcátek stane u některých lidí rutina. Ti sice do zrcátek koukají jak onen hajný do dalekohledu, vidí toho ale ve výsledku spíše méně než více. Provoz kolem auta je vážně třeba vnímat v jeho celistvosti bez upřeného sledování toho či onoho - dobrý řidič se zdravým zrakem v zrcátkách nic nepřehlédne, i když se k nim hlavou nenatočí ani o centimetr...

Petr Miler