Autoforum

/

Foto: Škoda Auto

Je zářnou ukázkou přístupu, ve kterém se zachování aspoň jistého smyslu pro obchod mísí s neochotou postavit se čelem podstatě problému. Martin Jahn místo návratu zdravého rozumu a férového konkurenčního boje raději oportunisticky volá po dalším přerozdělování.

Nová Škoda Elroq je levnější, než jsme čekali. Základní provedení takřka 4,5metrového elektrického SUV je k mání od 799 tisíc korun, načež za něj zaplatíte prakticky stejně jako za Karoq 1,5 TSI ve výbavě Top Selection. Jenže co za své peníze dostane? Je to skutečně oholené provedení s baterií tak malou, že i ta nejobyčejnější spalovací auta budou vedle Elroqu králem použitelnosti. Jakmile budete chtít aspoň trochu víc, jste vysoko na 1 milionem korun.

Elroq se navíc s cenou dostal tak „nízko” jen proto, že ho automobilka prodává pod cenou, aby splnila flotilové emisní limity. Jinými slovy automobilka raději prodělá na každém prodaném Elroqu, který vlastně nikdo nechtěl a za skutečnou cenu by ho zřejmě ani nikdo nekoupil, než aby prodávala žádané zboží, se kterým by emisní limity nesplnila a platila horentní pokuty. Je to zvrácený obchodní model, který nemá s trhem společného vůbec nic.

Prodejní a marketingový šéf značky Martin Jahn tak správně kritizuje Evropskou unii za to, co všechno místním výrobcům přikazuje a zakazuje. Jenže místo toho, aby kvůli tomu volal po rozvolnění, protože právě regulacemi svázané ruce činí místní výrobce zranitelnějšími v boji proti zejména čínské konkurenci, volá po ještě větší pomoci. Že tou už jsou na Číňany uvalená vysoká cla? Ne, podle Jahna jen ta čínskou expanzi nezastaví a bude to chtít ještě další podporu.

„Nemyslíme si, že vyšší cla situaci vyřeší. Čína v uplynulých 15 až 20 letech poskytovala domácímu automobilovému průmyslu opravdu silnou podporu. V Číně jsem čtyři roky žil, viděl jsem to tedy na vlastní oči - a ono to funguje. Pokud tedy Evropa chce kráčet elektrickou či uhlíkově neutrální cestou, měla by rovněž podporovat svůj automobilový průmysl. Je mnohem lepší branži podpořit, aby byla konkurenceschopná, abychom měli skvělé produkty, a poté můžeme na trhu s Číňany soupeřit,“ svěřil se Jahn kolegům z Autocaru.

Může to znít moudře, ale jen dokud si neuvědomíme, že to byla EU a její kroky, které místní průmysl do svízelné situace dostaly. Řešením podstaty problému je tak jen udělat pár kroků zpět, ne si říci, že mrtvý kůň už byl osedlán, a tak to na něm přece nějak dojedeme. Tenhle kůň už nepojede, nikdy. A čím víc do něj budeme kopat, tím marnějšího stavu se dočkáme. Přesto do něj kopeme dál.

Jahn by tedy od EU chtěl levnější elektřinu. Ale protože tu drahou učinily znovu hlavně kroky EU, je to ten samý problém - EU ji může učinit levnější při zachování dosavadních postupů jen tak, že ji zadotuje, což je znovu k ničemu, efektivnější řešením tím nevznikne. To samé platí o volání po lepším přístupu ke klíčovým materiálům, také tady lze problém jen posypat penězi, však zejména rafinace vzácných kovů probíhá téměř výlučně v Říši středu. Jde navíc o energeticky náročnou činnost, takže jsme zase u předchozího bodu.

Brusel evropské automobilky zřetelně natlačil do začarovaného kruhu, do spirály zmaru, z níž není úniku jinak, než ji prostě přetnout. Jinak budeme dokola narážet na to, že se nařizuje nesplnitelné a dotuje nekonkurenceschopné, což efektivitu fungování celého kontinentu dál potáhne ke dnu. Jahn tak má nakonec pravdu jen v jednom: „Číňané přijdou tak jako tak, postaví zde své továrny a budou prodávat auta, která byla vyrobena v Evropě,“ říká dál. A jejich cena se ani nemusí moc zvýšit, neboť na energeticky nejnáročnější činnost bude nadále docházet v Číně. Starý kontinent pak následně poslouží spíš jako montovna.

Existuje skutečně jediný způsob, jak se čínské expanzi ubránit, a to zrušit nesmyslné zelené cíle a miliardu regulací, které evropský automobilový průmysl posílají do kolen odtržením od ekonomické i technické reality. Jenže to Brusel neudělá a z automobilových manažerů má málokdo odvahu po něčem takovém aspoň volant. Bohužel se stále více vypadá, že po oné spirále zmaru pojedeme tančíc na palubě potápějící se lodi až do chvíle, než zjistíme, že už nemůžeme udělat nic konkrétního, abychom zabránili tomu, že půjde ke dnu. Ptáme se už pokolikáté: Není to zbytečné? Nezažili jsme si něco podobného před pár dekádami v trochu jiném provedení?

Zdroj: Autocar

Petr Prokopec