Autoforum

/

Foto: Ionity, tiskové materiály

Situace se stala natolik neudržitelnou, že na pořádek u dobíjecích stanic udržují soukromé ochranky. Říkáte si, proč tedy při takovém zájmu provozovatelé nepřidají další stanice? Protože nemohou, síť už by to nezvládla.

Vítejte v plánovaném hospodářství 2.0, chce se říci. Dobře, současný stav věcí má pořád daleko k tomu, čeho jsme byli svědky mezi koncem 40. a 80. let v tehdejším Československu, s dalšími a dalšími pokusy o ohýbání racionálních ekonomických principů směrem k politicky chtěnému jsme ale svědky stále rychlejšího posunu směrem k něčemu velmi podobnému. A světe div se, má to v principu velmi podobné dopady.

Jsem dost starý na to, abych si pamatoval, jak v obchodech nebyly věci, které lidé chtěli, za současné široké dostupnosti těch, které zase nechtěli. Nakonec tomu tak bylo i v automobilovém světě - dnes široce zažitá představa, že „auta nebyla”, není úplně přesná. Nebyly Lady, které by chtěl každý, nebyly Škody 130, které by chtěl kdekdo, bylo málo Škod 120, se kterými se nakonec musela smířit většina, nebyl ale zase problém koupit Škodu 105, které pro změnu chtěl málokdo. Kolikrát v Mototechnách měli takových aut až příliš.

Proč tomu tak bylo? Protože se někdo pokoušel plánovat věci, které plánovat nelze. Má-li ekonomika dobře fungovat, musí být efektivní, tj. musí alokovat zdroje do věcí, o které na druhém konci celého řetězce někdo stojí, zjednodušeně řečeno. A v tomto směru nikdo nevymyslel žádný lepší mechanismus než tržní hospodářství, neboť nejlépe přenáší informace o míře zájmu a nezájmu o to či ono. To firmám dovoluje alokovat své prostředky do žádaného a vyhnout se marným investicím do nechtěného. Když naplánujete, že vyrobíte 120 tisíc takových, 60 tisíc makových a 20 tisíc ještě jiných aut za situace, kdy zájem je o 80. resp. 100 resp. 50 tisíc vozů jednotlivých typů a vy to nevíte, vznikají ohromná neefektivita, která potápí celou ekonomiku.

Proto se komunismus zhroutil, byl ekonomicky neefektivní na nespočtu úrovní a přemíra dotací a přerozdělování to jen prohlubovala. Dnes se centrálně neplánuje, pokud ale firmám politicky přímo či nepřímo nařizujete, co mají a nemají dělat, pokud zákazníky ohýbáte k tomu, co mají a nemají kupovat, pokud manipulujete s cenami, výsledek je v principu stejný. Je to chaos, který způsobuje nespočet dysfunkcí. Experiment s nařizováním elektromobilů do této množiny patří a nemůžeme být ani na moment překvapení, že přesně k takovým dysfunkcím vede.

Nechat věcem volný průběh, nestane se to. Na trhu by se postupně prosadila nejefektivnější řešení a pokud by takovým elektromobily byly, následovalo by je i vše další. Nikdo by neváhal investovat do sítě dobíjecích stanic, pokud by nepochyboval, že jde o zřejmou budoucnost do vymyšlení něčeho ještě lepšího, nikdo by neváhal investovat do elektrické sítě, kdyby věděl, že taková investice se vzhledem k přirozenému stavu věcí s vysokou pravděpodobností vrátí apod. Ale tak tomu není - elektromobily nejsou nejefektivnějším řešením, ani zdaleka ne, přesto jsou automobilky do nich nuceny investovat. Zákazníci to ví též, přesto jsou nuceni je kupovat. Jakákoli jejich další podpora je pak závislá na tom, jak moc se takové vnucování stane či nestane úspěšným, což nelze nikdy dokonale odhadnout. A tak každý soudný byznysmen bude váhat, zda vsadit na polomrtvého koně, kterého drží na nohou jen poloviční bič. A už to jede.

V takovou chvíli jste celou přirozenost zabili, úspěch či neúspěch celého tohoto nápadu je najednou závislý na tom, co ještě někdo zvládne naplánovat, nařídit, zakázat. Už nemůžete jen nařídit auta, už musíte nařídit i adekvátní množství nabíječek, musíte nařídit i vznik adekvátní sítě, musíte nařídit i výrobu adekvátního množství elektřiny atd., protože nic z toho se nestane dostatečně přirozeně. Takový postup ve výsledku vždy selže, neboť nic ze zmíněného se adekvátně nařídit a naplánovat nedá. Pravděpodobně skončíte v situaci podobné té z Mototechny - zjistíte, že jste naplánovali až moc robustní síť a až moc nabíječek v Berouně, ale moc slabou síť a moc málo nabíječek v Benešově. Protože se to opravdu nedá vytušit, odhadnout, musíte - pro některé bohužel - nechat mluvit trh a nechat alokovat zdroje tam, kde jsou opravdu potřeba.

Proč tímto elementárním principem politici po tak jasných zkušenostech z minulosti stále více pohrdají, nám uniká. Ale děje se to, a tak jsme právě v případě elektromobilů svědky stále větších dysfunkcí už v momentě, kdy je naplňování oněch politických záměrů pořád v plenkách. V takové Velké Británii jezdí pouhých 850 tisíc elektromobilů, tedy asi 2 procenta vozů z 40,7 milionu aut registrovaných pro tamní provoz. Přesto je s nimi už teď - byť jistě jen na některých místech - život ještě podstatně těžší než za nejlepších možných, beztak dalece neideálních okolností.

Informuje o tom tamní Daily Telegraph, podle nějž jsou britští řidiči elektromobilů během dnů volna, kdy je na cestách víc lidí než obvykle, nuceni čekat až šest hodin na to, než na ně u dobíjecích stanic vyjde řada. To způsobuje frustraci, která vede doslova k bitkám o proud mezi majiteli elektroaut. Někteří provozovatelé si tak už museli najmout bodyguardy, aby nabíječky hlídali a zabránili tomu, čemu se v Británii začalo říkat „nabíjecí běsnění” („charge rage” podobně jako „road rage”). Nabíječek je na některých místech prostě málo a lidem dochází trpělivost.

Některým to přijde jako dobrá zpráva pro elektromobilitu, však je o ni zájem, to je ale skutečně velmi odvážná interpretace. Je to jen a pouze chaotický projev výše popsaného, který ve výsledku rozmachu elektromobilů v jakékoli míře jen škodí. A nemá žádné bezprostřední řešení, protože politici plánovali, plánovali, ale nedoplánovali, a tak logicky naráží na další a další úzká místa.

Jedním z provozovatelů, kteří posílají k nabíječkám ochranky, je firma Moto s rozsáhlou sítí dobíječek po celé zemi. Když byl šéf firmy Ken McKeikan tázán, proč tedy společnost nepostaví v místech přetlaku poptávky další nabíječky, odpověď zní, že by chtěla, jenže nemůže. Nejsme na trhu, jsme v plánu a plánovalo se špatně. Šéf Moto tak říká, že společnost soustavně žádá o možnost výstavby dalších nabíječek či nabíjecích míst, ale obvykle nemůže, protože by to v daných lokalitách vedlo k přetížení sítě. Jak už jsme mnohokrát řekli, energie potřebná na rozpohybování auta je ohromná a nahradit benzin nebo naftu elektřinou se snadno řekne, ale hůř udělá.

I toto vysvětluje, proč Britové odložili zákaz prodeje spalovacích aut po roce 2030, prostě to nebylo schůdné. A schůdný nebude ani jakýkoli jiný podobný datum, je to pořád jen pokus plánovat neplánovatelné. Člověk by mohl doufat, že tyto patálie v momentě, kdy mají elektromobily v Británii jen 2% penetraci na trhu, někomu otevřou oči víc, ale to se zjevně neděje. A pravděpodobně se to nestane do chvíle, než vybuchne něco většího než frustrace pár majitelů elektromobilů.

V tomto kontextu je hořce úsměvné, že i Milouš Jakeš onehdy poznal, že by možná bylo lepší přestat pokoušet se řídit neřiditelné a nechat věcem volnější prostor: „Není chleba, co dělá vláda? Jak to že není chleba, co dělá strana? Jak to řídí, že nejezdí chleba? Ptá se v kapitalismu někdo na takovouhle otázku? Vůbec ne, vůbec ho nenapadne, spojovat svojí vládu s tím, že pekař neupekl chleba,” řekl ve svém nechvalně proslulém projevu na Červeném Hrádku. Je fascinující, že dnes někoho napadá ptát se, co dělá vláda, aby šlo dobíjet auta. A spojovat vládu s tím, že to nejde. Ještě více fascinující ale je, že to politikům nepřijde ani tak divné jako kdysi Jakešovi. Že by to bylo tím, že už v žádném kapitalismu dávno nežijeme?

Zdroj: Daily Telegraph

Petr Miler