Autoforum

/

Foto: Audi

Leckdo se tváří, že elektromobily dnes lze používat jako konvenční auta, stačí aby trochu klesla jejich cena a všechno bude fajn. Nebude, ani trochu, k tomu je před námi ještě dlouhá cesta.

Automobilky se již delší dobu netají snahou co nejdříve nabídnout zákazníkům plně elektrické modely s uspokojivou praktickou použitelností. Z velkých automobilek se do splnění této mise pustilo mezi prvními Audi, které zákazníkům nabízí velký sportovně užitkový model nazvaný jednoduše e-tron.

Kolegové z německého Auto Bildu si jeden takový e-tron vypůjčili, aby mohli na vlastní kůži vyzkoušet, jak je možné používat takové auto na tamních dálnicích. Nevybrali si k tomu žádnou absurdní štreku, ale trasu z Berlína do Hamburku a zpět. To je pouze 285 kilometrů - vzdálenost, kterou prakticky libovolné konvenční auto spolkne jako malinu, o SUV velikosti e-tronu ani nemluvě.

Než se dostaneme ke zjištěním kolegů, připomeňme, že e-tron se vyrábí od letošního roku a používá elektrický motor o výkonu 300 kW (408 koní) a točivém momentu 664 Nm. S pohonem všech kol a bezstupňovou převodovkou akceleruje na stovku za 6,6 sekundy, a to i při nemalé hmotnosti 2 565 kilogramů. Samotná baterie váží necelých 700 kilo a slibuje dojezd 358 až 417 kilometrů v závislosti na konfiguraci. To zní docela použitelně.

Jenže skutečný dojezd závisí na mnoha faktorech jako venkovní teplota, rychlost, četnost zrychlování, topografie trasy, použití ostatních elektrických spotřebičů, rekuperace při brzdění, dopravní situaci a nespočtu dalších faktorů. Také dobíjení nemusí být tak snadné, jak maluje možnost „krmení” akumulátorů elektrickým výkonem až 150 kW. Němci sice mají možnost dobíjet auta na 8 445 místech, jenže většina z nich s takovým výkonem nepracuje.

O reálné zkušenosti se podělil Roland Wildberg, který vyrazil na zmíněnou cestu z německé metropole do Hamburku a zpět. Navigace ukazovala zmíněnou vzdálenost 285 kilometrů, venkovní teplota činila 10 stupňů Celsia a auto slibovalo dojezd 350 kilometrů. Vypadalo to na velkou pohodu, situace se ale rychle změnila už krátce po rozjezdu. Roland nečekal zázraky, a tak si pouze zapnul topení a rychlost udržoval okolo 140 km/h, přičemž nikdy nepřekročil metu 150 km/h. To je na německou dálnici defenzivní jízda, auto nemohlo čekat nic menšího, přesto prognóza dojezdu rychle klesla. Navigace jej tak nasměrovala na odpočívadlo u dálnice s dobíjecí stanicí 55 km před cílem trasy.

Nebyla zjevně z nejvýkonnějších, a tak musel na místě strávit téměř hodinu, aby dojezd navýšil o pouhých 80 km a mohl si být jist, že auto už zbytek cesty navzdory optimismu propočtů o dojezdu zvládne. Píše si do poznámek: „Nabíjení trvá spoustu času, který musíte nějak zabít, ale co budete dělat hodinu v Gudow u dálnice A24? Pít předražené, mizerné kafe. Pak ale zbývá ještě 50 minut.” Nepršelo, a tak se Roland prošel po lese, přešel po nadchodu na druhou stranu dálnice a chvilku strávil v tamním motelu. Dojezd byl prodloužen o 80 km, jede se dál.

Do Hamburku napodruhé dorazil, ani následující zkušenost ale nebyla procházka růžovým sadem. Tentokrát našel rychlou dobíjecí stanici, takže za 1,5 hodiny měl „plnou”. Nezvládnout cestu zpět na jeden zátah už nechtěl, už po doplnění elektřiny ale viděl, že budou potíže. Palubní elektronika ukazovala dojezd jen 285 km - přesně těch 285 km, které měl ujet.

Poučen z předchozích nezdarů nesestrojil elektrickou kytaru, ale omezil maximální rychlost na pouhých 120 km/h a dovolil si v 6°C pustit si vyhřívání sedadel. Velká chyba. Po vyjetí se dojezd rychle zkrátil na 255 km a dojetí do Berlína bez další zastávky po cestě se rychle stalo nesplnitelným snem. Ani opatrné zrychlování a pomalejší přesun nestačil a po pomalé jízdě bylo nezbytné 20 kilometrů severně od Berlína, tedy jen kousek před cílem, navštívit nabíjecí stanici znovu. V jednom dni tak Roland otevíral zásuvku u předního kola už potřetí. Byla už noc a než vůz znovu nabil a dokončil zbytek štreky, trvalo to další hodiny - domu dojel až skoro ve dvě hodiny ráno.

Aby toho nebylo málo, na dvou ze tří stanic nefungovala dobíjecí karta, kterou Audi přibalilo na cestu a Roland byl nucen přijít na jinou možnost platby přes mobilní aplikace. Není divu, že na tuhle zkušenost nebude vzpomínat rád - dnes na trhu neexistuje konvenční auto, které by z přesunu o 285 km tam a zpět udělalo tak nepříjemný zážitek.

Jednoduše řečeno, ani aktuální elektromobily, ani aktuální infrastruktura nejsou připraveny k nástupu elektromobilů na obsluhu delších tras. Slibovaný dojezd vždy počítá s nejlepší variantou, ale ta v praxi nikdy nenastane. Jakékoliv vlivy jako zapnuté topení, jiný styl jízdy, nebo vyhřívání sedadel okamžitě mění spolehlivou rezervu energie na nutnost vyhledat ještě před cílem rychlý nabíjecí stojan, který je většinou k nenalezení. A to se pořád bavíme o jízdě rychlostí, která je optikou dnešních aut v podstatě úsporná.

Nejsme odpůrci elektromobility, ale jsme odpůrci „evolučních” kroků vzad, který tato auta dnes v mnoha ohledech představují. Neschopnost jednoho z nejmodernějších elektromobilů zvládnout (navíc velmi pomalý) přesun po německé dálnici jinak než popsaným způsobem je nejlepším důkazem, že čas elektromobilů ještě nepřišel. A hned tak asi ani nepřijde.

Zdroj: Auto Bild

Mirek Mazal