Autoforum

/

Foto: Gerhard Heeke, Wikimedia Commons, CC BY-SA 3.0

Příznivci elektrických aut se tváří, že odpor k nim je iracionální, a tak jakmile k nim jednou někdo „přičichne”, už není cesty zpět. Není to pravda ani statisticky a problémy nejsou jen uživatelské. Rowan Atkinson upozorňuje i na ty technické a morální.

Museli byste strávit dekády v kómatu nebo alespoň na Marsu, abyste neznali Rowana Atkinsona, britského komika, herce a spisovatele. Proslavil se hlavně svou rolí Mr. Beana, hlavní postavy stejnojmenného seriálu. Měl pouhých 15 epizod a pravděpodobně je všechny znáte nazpaměť, přesto mu to stačilo k vydobytí prakticky věčné slávy.

Atkinson může už proto na lidi působit jako šašek, klaun, prostě člověk, který vás sice pobaví, ale jinak moc nemá do čeho mluvit. Jenže není to tak úplně pravda - úspěch Mr. Beana byl dál nejen Atkinsonovým komediálním talentem, ale i jeho inteligencí. Nakonec jak sám připomíná ve svém posledním sloupku v Guardianu, studoval kdysi na vysoké škole elektrotechniku a elektroniku a získal magisterský titul v oblasti systémů řízení. Když si k tomu přidáte jeho vášeň pro auta všeho druhu, je to rozhodně někdo, kdo má co říci k elektrickým vozům, jejich přednostem a nedostatkům.

Navíc to není tak, že by „Mr. Bean” byl „britská konzerva”, která odmítá všechno nové. Jak znovu sám uvádí, svůj první benzin-elektrický hybrid si koupil před 18 lety a svůj první ryzí elektromobil před 9 roky. A zamiloval si ho: „Elektromobilům možná trochu chybí duše, ale jsou to úžasné kusy techniky - rychlé, tiché a donedávna i velmi levné na provoz,” říká. Jenže to byl první dojem. „Dnes se jimi čím dál tím víc cítím být trochu podveden. Když se začnete vrtat ve faktech, nezdá se, že by elektrický motorismus byl tím ekologickým všelékem, za který je vydáván,” pokračuje kritičtěji.

Také Atkinson postupem času přišel nejen na to, že život s elektromobilem není tak snadný jako se spalovacím vozem, na to ostatně dříve nebo později přijde podstatná část kupců elektroaut a raději se vrací ke klasice. Jeho hlavní dilema je v onom ekologickém přínosu, který podle jeho slov spočívá v podstatě jen v absenci výfuku. To sice může být fajn v centrech měst, jinak je to ale bezcenné, pakliže je výroba těchto aut tak náročná na energie a vzácné kovy. A jejich životnost je tak omezená.

Britský komik si bere k ruce i někdejší studii Volva, která to přiznala, podle nás ale byla pořád příliš optimistická. Přesto mu už ta stačí k vážným pochybám: „Problém spočívá v lithium-iontových bateriích, kterými jsou v současnosti vybaveny téměř všechna elektrická auta. Jsou absurdně těžké, k jejich výrobě je zapotřebí mnoho vzácných kovů a obrovské množství energie. A vydrží asi jen 10 let. Zdá se, že je to zvrácená volba zbraně, kterou máme vést automobilový boj proti klimatické krizi,” říká doslova.

Připomíná proto, že problém spalovacích motorů nejsou ony motory samotné, jak kdysi rozvedl i šéf vývoje Porsche, jde tu jen o jejich palivo. Nahraďte jej něčím jiným než benzinem či naftou z fosilních zdrojů a problém je pryč, třebaže to není tak jednoduché, jak se může z této věty jevit. Pořád ale platí, že takto lze „ekologizovat” asi 1,5 miliardy aut na celém světě, která už dávno byla vyrobena. Je snad ekologické vyrobit je všechna znovu?

„Pokud jde o výrobu, existující auta už splatila své ekologické dluhy, a přestože je rozumné snížit naši závislost na nich, zdá se správné pečlivě hledat způsoby, jak je zachovat a zároveň snížit jejich znečišťující účinek. Je zřejmé, že bychom je mohli používat méně. Jak mi jednou řekl jeden ekologický aktivista, pokud auto opravdu potřebujete, kupte si staré a používejte ho co nejméně. Rozumné by bylo urychlit vývoj syntetického paliva, které se již používá v motoristických závodech; je to produkt založený na dvou jednoduchých představách - zaprvé, ekologickým problémem benzínového motoru je benzín, nikoli motor, a zadruhé, v barelu ropy není nic, co by se nedalo napodobit jinými prostředky,” uvádí dále a kritizuje, jak společnost zachází s auty coby módním zbožím, které má být vždy po pár letech nahrazeno novým a novým.

„Když jsem byl dítě, každé auto staré pět let bylo jen kýblem rzi, který stál jednou nohou v hrobě. Už to tak není. Nyní můžete vyrobit auto za 15 000 liber, které vám s láskyplnou péčí vydrží 30 let. Je střízlivé myslet si, že kdyby si je první majitelé nových aut nechali v průměru pět let místo současných tří let, výroba aut a s ní spojené emise CO2 by se výrazně snížily. Přesto bychom si užili stejnou mobilitu, jen bychom jezdili o něco staršími auty,” rozvádí dále tuto myšlenku. A zejména právě touto optikou je k elektromobilům kritický - je přesvědčený, že cestou je nechat si déle existující spalovací vůz, ne skočit do toho elektrického.

„Stále více mám pocit, že naše líbánky s elektrickými auty se chýlí ke konci. A to není nic špatného - uvědomujeme si, že je třeba prozkoumat širší škálu možností, chceme-li náležitě řešit ekologické problémy, které naše používání automobilů způsobilo. Měli bychom pokračovat ve vývoji vodíku a syntetických paliv, abychom ušetřili sešrotování starších aut, která mají stále co nabídnout, a zároveň prosazovat zcela odlišný obchodní model pro automobilový průmysl, ve kterém naše nová vozidla necháváme déle, uznáváme jejich úžasnou, ale dnes přehlíženou dlouhověkost,” říká.

A přidává docela moudře znějící závěr: „Ekologicky smýšlející přátelé se mě jako automobilového nadšence často ptají, jestli si mají koupit elektromobil. Mám tendenci jim říkat, že pokud jejich vůz je starý diesel a jezdí hodně do center měst, mohou zvážit změnu. Ale jinak by měli být zdrženliví. Elektrický pohon bude jednoho dne znamenat skutečný přínos, ale ten den musí teprve přijít,” dodává.

Názor na jeho slova si udělejte sami. Neříká nic převratně nového, je ale třeba vnímat, že se cosi ve společnosti mění, když tak významná - navíc britská - osobnost je schopna veřejně kriticky vystoupit k tomuto tématu. A významný deník jako Guardian nemá problém to otisknout. My jsme za to rádi - otevřená diskuze, nikoli slepá víra v jedinou cestou, je to, co na tomto poli potřebujeme, abychom se mohli posunout skutečně dál.

Zdroj: The Guardian

Petr Miler