Autoforum

/

Foto: Autogalerie-Lüdenscheid, publikováno se souhlasem

Vidíte ten ukazatel průměrné spotřeby? Neumí zobrazit ani 10 litrů na 100 km, protože i oněch 9,9 v průměru na něm uvidíte jen při dlouhém stání a minimu jízdy. Je to takové „Bugatti spotřeby”, technický klenot, kterému 34 litrů paliva stačí na dojezd přes 1 250 km.

Ze strany automobilového nadšence budou následující slova znít trochu jako rouhání, faktem ale je, že benzin a nafta jsou nyní zase relativně levné. Uvážíme-li, kam se posunuly ceny řady klíčových věcí za posledních pár let, i to, jak moc jsou tato paliva uměle zdražená extrémními daněmi, jde pořád o věc, kterou si v rozumné míře může dovolit kdekdo.

Nic to ale nemění na tom, že zacházet s nimi lze různě a efektivní nakládání se zdroji všeho druhu nikdy není na škodu. Pokud tedy patříte mezi ty, kteří chtějí - či musejí - nechat u čerpací stanice co nejméně peněz za co největší množství „jízdní muziky”, můžete nyní přesedlat do jednoho z bláznivě geniálních nápadů Ferdinanda Piëcha. Anebo jej vzít za svůj jako na zatím nedoceněný projev jeho posedlosti, o který se lidé pořád málo zajímají, protože nízká spotřeba - na rozdíl od maximálního výkonu, akcelerace či rychlosti - nikdy nebyla „in” v tom smyslu, aby fascinovala nadšence.

Německý konstruktér a manažer se o to ostatně postaral tak trochu i sám, neboť proslul spíše svými výkonnými šílenostmi typu Bugatti Veyron či VW Touareg V10 TDI, jako správný technik byl ale posedlý právě i efektivitou. A tak se stále v počátcích své éry ve vedení koncernu VW rozhodl postavit nejúspornější sériově vyráběné auto světa primárně proto, aby techniky naučil pracovat s řešeními vedoucími ke zvýšení provozní efektivity ad infinitum.

Tehdy ještě nešlo o falešnou úspornost, kterou známe z dob plug-in hybridů či elektromobilů, kdy se „zapomene”, že elektřina nepřijela do nádrže vodovodem i s Kryštofem Kolumbem a spotřeba paliva je vedle spotřeby elektřiny litrová či rovnou nulová. Ne, Piëch chtěl postavit auto, které si na nic nehraje a se kterým za udávanou minimální spotřebu půjde skutečně jezdit i jinde než v laboratoři. A jako většinou uspěl, protože prohrával tuze nerad. Na přelomu milénia tak byl světu představen VW Lupo 3L TDI. A „3L” neznačilo objem motoru, ale spotřebu paliva na 100 km jízdy.

Auto může vypadat jako lehce upravené Lupo s jinou aerodynamikou, užšími pneumatikami, delšími převody a jiným řídicím software motoru, tak známe úsporné verze dnes. Realita ale nemůže být odlišnější, Piëch byl megaloman každým coulem, a tak i v případě tohoto úsporného prcka dotáhl věci do extrému. Auto nemělo ani stejnou karoserii jako zbytek produkce stejného modelu, VW přistoupil k použití tenčí a pevnější oceli. Nezůstalo jen u toho, použity byly lehké slitiny hliníku a hořčíku pro dveře, kapotu, třetí dveře, rámy sedadel, blok motoru, kola, části podvozku, dokonce i konstrukce volantu byla hořčíková. Bylo to úplně jiné auto v podobném hávu, ve výsledku tak vážilo pouhých 830 kg.

Hmotnost ale byla jen jednou ze součástí hry, motor dostal krom jiného bloku dieselu 1,2 TDI také specifické turbo a vstřiky, převodovkou byl robotizovaný manuál s minimálními vnitřními ztrátami, přidaly se i ony pneumatiky a převody, dokonce systém start-stop (zde pochopitelný i přes své známé neduhy) a aerodynamika byla upravena tak, že odpor vzduchu Cd činil jen 0,29.

Výsledek? Předpokládáme, že pro VW muselo jít o extrémně prodělečný projekt per se, ale skutečně šlo i o nejúspornější sériově vyráběné auto světa. A nevíme o jiném produkčním voze určeném pro normální používání, který by Lupo 3L od té doby „čestně” překonal. Takový VW XL1 byl (malo)sériový a byl ještě úspornější, pomáhal si ale i plug-in hybridní lstí (byl by úspornější i bez ní, ale ne o tolik) a především - běžné auto pro běžný provoz to nebylo ani náhodou.

Lupo 3L nemohlo nadchnout řidiče s rychlostí v krvi, svérázně uspokojivé ale bylo nakonec i pro nadšence. Sám jsem s ním kdysi dávno měl tu čest a jezdit s ním za 3 litry nafty na 100 km nebyl žádný problém, nebylo třeba se do ničeho nutit. A pokud za volant sedli lidé jako Gerhard Plattner či doktor Miyano, specialisté na úsporné ježdění, byla z toho spotřeba klesající až k 2,36 l nafty na 100 km ve skutečném provozu. Oficiálně vůz uměl jezdit za 2,7 l nafty na 100 km mimo město, takže mu stačila 34litrová nádrž na dojezd až 1 259 km mezi čerpacími stanicemi. Vedle dnešních možností elektromobilů je to pořád sci-fi.

Tohle auto bylo svého času jako výkladní síň úsporných technologií drahé, po dvou dekádách jej ale můžete mít za pár šupů. A to i skoro nové. Neprodalo se ho úplně málo, a tak když se dnes v Německu podíváte po této verzi, můžete si vybírat z desítek aut. Tyto vozy obvykle dost jezdily, takže za rozumný je třeba považovat i nájezd kolem 150 tisíc km, v takovém případě ale dostanete slušně zachovalé auto za ceny od nějakých 50 tisíc Kč. Za 100 tisíc lze uvažovat o dodnes velmi pěkných exemplářích.

V tuto chvíli vám ale nechceme ukázat jeden z takových vozů z obvyklé nabídky, chceme vám ukázat jeden naprosto mimořádný. Jeden z německých majitelů totiž poslal do prodeje Lupo 3L, které najelo za 25 let své existence pouhých 18 735 km. Je tedy prakticky nejeté a od pohledu skoro nové, takže se nemusíte smiřovat s nějakou „pelešárnou” - můžete mít skutečně pořádně nejetý, skutečně extrémně efektivní vůz, který v této podobě nebyl nikdy překonán.

Nenápaditý stříbrný lak a prťavá kola nadchnou jen minimalisty, jednoduchý interiér s povinným automatem možná ani ty ne, ale přesto na tento vůz nemůžeme hledět bez zalíbení. Je to geniální dílo svého druhu, takové Bugatti spotřeby, prostě využití extrémního vývojového potenciálu tehdejšího VW nikoli ve prospěch nějakého supersportu nebo ultra luxusního vozu, ale docela obyčejného městského prcka. A tušíme, že jednou to bude sběratelská záležitost par excellence.

Cena 12 570 Eur, tedy asi 315 tisíc Kč, je na jednu stranu vysoká na čtvrtstoletí staré Lupo. Ale na takovou vzácnost? Máme pocit, že vzhledem ke sběratelské mánii posledních let je v tomto stavu skoro za babku. Jde pořád nejen o zajímavé auto, ale i memento jedné doby. Škoda, že současný automobilový průmysl nemá žádného doktora Piëcha, který by vývoj posouval dál i podobnými nápady za použití současných, jistě vyspělejších technologií. Dvoulitrová spotřeba by zřejmě nemusela být jen teorií.

Zdroj: Autogalerie-Lüdenscheid@Mobile.de

Petr Miler