Autoforum

/

Foto: Landsvirkjun, tiskové materiály

Je to absurdní virtuální realita předstírající boj za lepší klima, o nic takového tu ale nejde ani v nejmenším. Kupčení s certifikáty „zelené” elektřiny je tak mimo realitu, že nevadí ani jejich dvojí prodej do EU firmami, které sem žádnou elektřinu nikdy dodat nemohou. Jde jen o peníze.

Kroky Evropské unii už nějaký ten pátek ukazují, že se stala zajatcem svých vlastních nereálných plánů. A že místo o zlepšení životního prostředí bojuje spíš o zachování své vlastní tváře. Pokud by jí opravdu šlo o klima a jeho ochranu, nikdy by nespecifikovala konkrétní kroky, které k takovému cíli mají vést, neboť ty nejefektivnější nemůžete nikdy předem znát. Dění v automobilovém světě je toho jasným důkazem, nejde ale jen o něj.

Brusel se stále soustředí na strategie stanovené před řadou let, které byly založeny na dnes již neplatných předpokladech. Připomínají to i kredity spojené s produkcí zelené elektrické energie. Ty totiž mohou výrobci elektřiny z bezemisních zdrojů prodávat těm ostatním, v důsledku čehož i takové uhlí nakonec může mít nulovou emisní stopu. Již to je samo o sobě zvrácené, systém EU však povoluje ještě víc. Letos na jaře totiž prasklo, že zejména Island a Norsko započítávají zelenou elektřinu hned dvakrát.

O jakou habaďůru jde, je nejlépe vidět na ostrovním státě. Ten není nikterak napojen na evropskou elektrickou síť, z tamních vodních a termálních zdrojů tedy na starý kontinent nikdy nepřiteče ani watthodina energie. Nicméně Island má s EU uzavřenou dohodu o spolupráci, i jako nečlenská země tedy využívá existujících systémů. Ty umožňují odprodávat ony eko-kredity. A vůbec nevadí, že ve skutečnosti hned polovinu tamní energetické produkce spotřebovávají tři společnosti zabývající se výrobou hliníku.

Právě tyto firmy se rovněž chlubí zeleným kreditem, jakkoli ten byl znovu uplatněn jinde třeba německou firmou. Naši sousedé přitom stejně jako my či Polsko v nemalé míře spoléhají na uhelnou energii, ta se však díky islandskému kreditu jeví být nízkoemisní. A přestože i v Německu se zvyšuje podíl elektřiny z obnovitelných zdrojů, uvnitř sítě nikdo nepozná, zda ta která kilowatthodina pochází z větrné, solární, uhelné nebo plynové elektrárny.

Z pohledu EU je to ale vlastně jedno, Brusel tento přístup posvětil. Organizace AIB (Association of Issuing Bodies), která sdružuje národní vydavatele záruk původu vyrobené elektřiny, sice na jaře Islandu prodej eko-kreditů zakázala, nicméně o měsíc později byl tento zákaz odvolán. Přitom se nezměnilo vůbec nic , dorazil pouze příslib, že někdy bude systém přezkoumán a upraven. Kdy se tak ovšem stane? Nejspíš až poté, co všem zúčastněným přestanou téct do kapes miliardy z ničeho.

Německá vláda se na moment zdála důslednější, neboť ještě v létě nakupování eko-kreditů z Islandu zakazovala, nyní se ale již vše vrátilo do starých kolejí. Snad ještě hůře následně zareagovala organizace AIB. Dle ní je totiž problém v rámci Evropy definitivně vyřešen a jakékoli legislativní potíže si tak Island má vyřešit sám. Což je totéž, jako říci kozlovi, který sežral hlávku zelí, aby se za to potrestal a příště si dal majzla.

Momentálně tak jediné záruky, které zákonodárci požadují, jsou spojené s vodíkem. Aby mohl být považován za opravdu zelený, musí být opravdu vyráběn jen s pomocí obnovitelných zdrojů. Proč ale tento dvojí metr existuje? Zeptat se na to můžete Henryka Dama, který je v rámci Evropské komise za směrnice týkající se zelené elektřiny zodpovědný. Odpověď však neočekávejte, veškeré metody spojené se zkoumáním pravosti čisté elektřiny jsou před veřejností tajeny.

Matthew Brander z univerzity v Edinburghu dodává, že takto nastavený systém ničemu neprospívá a skutečně vede jen k vyprazdňování kapes daňových poplatníků. Většina eko-kreditů je totiž spojena s vodními elektrárnami v Norsku, které byly postaveny před mnoha dekádami. Tedy v době, kdy ještě žádné kupčení neexistovalo. „V současné době neexistuje žádný důkaz, že by trh s těmito certifikáty vedl ke vzniku nových obnovitelných zdrojů,“ říká Brander, čímž popírá tvrzení EU, že nastavený systém vede ke zrodu nových „bezemisních“ zdrojů elektřiny. Prostě se to neděje.

Říci, že jsme překvapeni, by byla lež. O ohýbání reality v automobilovém světě se ví již dlouhá léta, přesto se nic neděje. Tak proč by se něco mělo dít jinde? Vše popsané probíhá s posvěcením EU, a tak se nad věcí málokdo pozastavuje. A pokud se někdo přece jen najde, pak přesně ve výše popsaném stylu. AIB tedy vyprodukuje nějakou činnost, aby dokázala, že tu není úplně zbytečná. A i když se tím média zabývají, vše je nakonec zameteno pod koberec. Peníze tečou, problém není.

Zdroje: Focus, Golem

Petr Prokopec