Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Praktičtější a variabilnější automobil pro rodinu na trhu jen tak nenajdete, VW si však jeho nechává vyvažovat talent zlatem. A moc dobře ví, proč.

Existuje něco jako svatý grál mezi rodinnými automobily? Ideál na čtyřech kolech, jak si jej po nocích představují otcové i matky s větším než průměrným počtem potomků? Jak možná sami tušíte, otázky jsou to poněkud neurčité a dost obecné na to, aby už z principu a logiky věci nemohly mít jednoznačnou odpověď.

Problém pochopitelně nevězí jen v tom, jak si kdo definuje velkou rodinu, ale rovněž co od takového vozu očekává. Zkrátka pro někoho jsou tak akorát dvě děcka, jinde jich ale mají klidně čtyři a přemýšlejí o dalších, někteří z nás si pak neumí představit život bez babičky či jiných členů famílie a je i spousta takových, kteří do rodiny automaticky počítají psa, kočku, králíka...

Samozřejmě záleží také na tom, jestli nejmladší členové posádky potřebují více místa v kufru pro kočárek a plenky anebo snowboard a lyže, zdali máte vlkodava nebo čivavu, pokud bychom ale měli vyhovět většině uváděných potřeb, asi se shodneme na tom, že třídveřové VW Polo nebude zrovna ideál.

Vysněnému vzoru se blíží spíše plnohodnotná MPV či rozmáhající se třída SUV a odvozených crossoverů, přesto i jejich majitelé musí při cestách běžně dělat kompromisy v závislosti na tom, jestli potřebují skutečně funkční třetí řadu sedadel, nemluvě o tom, zdali při plném vytížení všech míst v kabině musí vzadu zůstat nějaký prostor pro zavazadla celé posádky.

Kam tím vším mířím, asi není těžké při pohledu na úvodní fotografii a titulek uhodnout. Existuje jeden typ auta, který dokáže obstát ve všech zmíněných situacích a ještě si přitom vesele výskat - dodávky přestavěné na osobní verze. Pokud s nimi ale máte zkušenosti, víte, že cestování první třídou zrovna nepřipomínají. Jsou hlučné, jako osobní auta se opravdu neřídí, jejich podvozky navrhované pro pytle cementu či europalety bez patřičného zatížení plavnou jízdu nenabídnou a jejich rezonující interiéry umí být při delších výletech pěkně otravné.

Volkswagen i některé další značky jako je třeba Mercedes nicméně tvrdí, že umí i z původně užitkového vozu udělat auto natolik kultivované, že snese srovnání s nejpohodlnějšími osobními automobily či SUV, respektive je svou kombinací obrovského prostoru a komfortu dokonce překonávají.

To je docela odvážné prohlášení, takže asi není těžké si představit, s jakými myšlenkami člověk přebírá klíče od Multivanu, který je ve Wolfsburgu titulován jako „velkoprostorová limuzína“.

Krabice ale účelná

Transporter v obleku zajisté jako prodloužený Phaeton nevypadá. Je to jednoduše a účelně tvarovaná krabice na kolech se známými detaily přebranými z menších modelů Volkswagenu, které z Multivanu extravagantní dílo nedělají, na druhou stranu ho však díky povědomým tvarům předních světel, jednoduché masce a obecně přídi se spoustou vertikálních linií snadno zařadíte k rodině strojů od VW.

Svou výjimečnost chce tohle auto podtrhnout dvoubarevným lakem a chromovými puklicemi napasovanými na hliníková kola, což mají být stylistické drobnosti odkazující na původní Busík, ani tohle však nedokáže zamaskovat fakt, že tady nemáme zcela novou šestou generaci oblíbené dodávky, jak tvrdí Volkswagen, ale pátou po důkladnější mezigenerační modernizaci zahrnující kromě jiného i nové motory.

Tím bych řeči o původu modelu T6 asi ukončil, protože je stejně důležitější, jak auto nakonec funguje a co nabízí, než jaké jsou jeho základy. Navíc jsme se už nejednou přesvědčili, že zdokonalení původní techniky nemusí být nutně horší cesta ani ve srovnání se skutečně novou generací prozatím neprověřeného modelu.

Skládačka povědomých součástek

Základem Multivanu a jeho nejsilnější stránkou má být pochopitelně to, co najdete uvnitř a nikoli vnější tvary, které pouze účelově kopírují těch několik kubíků ohromného interiéru. Už v základním provedení s kratším třímetrovým rozvorem je natolik veliký, že jej Volkswagen za přípatek vybavuje systémem elektronického zesílení hlasu řidiče v závislosti na rychlosti, abyste na sebe nemuseli s posádkou pořvávat. Funguje to docela slušně, neměli byste se ale divit tomu, pokud se vám bude zbytek cestujících nějakou dobu pošklebovat, protože mluvíte nějak divně. Za kačera Donalda mě sice neměli, ale stoprocentně věrně ta reprodukce nepůsobí.

Opustíme-li konkrétní technickou vychytávku a podíváme se na kabinu tak nějak z nadhledu, pak musím říct, že mě vnitřek Multivanu nezklamal. Pro sedm lidí, z toho čtveřici sedící v samostatných sedadlech, je obrovský po všech myslitelných stránkách, pohodlí však nevyměřuje všem stejně.

Ne zrovna nejlépe je na tom asi jen řidič, ne však proto, že by snad měl kolem sebe málo místa. V příplatkové elektricky ovládané sedačce by pro sebe našli dost volných centimetrů snad i členové all-star teamu NBA, potíž je ale v pozici. Ať jsem se sloupkem řízení dělal cokoli, stejně jsem se za volantem pořád cítil tak trochu jako v kurzu řízení traktoru. Ve velkých dodávkách je tento dojem mnohem horší, tam nad některými ovládacími prvky téměř visíte a obdivuji všechny, kteří umí takhle řídit stovky či tisíce kilometrů. Moje degenerovaná záda však při jízdě i v mírném předklonu protestují, takže o bezchybném komfortu nemůže být řeč.

Spolujezdec rozvalený v křesle vedle tohle vnímat nebude, co by ale mohlo vadit i jemu a zbytku posádky v samostatných sedadlech, jsou loketní opěrky. Chápu, že z vnější strany moc místa mezi opěradly a bočními panely nezůstalo, příliš úzké jsou ale po obou stranách a předloktí z nich neustále sklouzává, i když jsou velmi měkce čalouněné a lze je výškově nastavovat.

Další důvody ke kritice německého minibusu se už nehledají snadno. Napadají mě snad jen spodní odkládací kapsy v předních dveřích, které jsou natolik hluboké, že byste potřebovali ruku Saxany, abyste z nich mohli za jízdy vytahovat zapadlé drobnosti, a poslední detail se týká poněkud malého displeje na palubní desce, který se v tom obrovském interiéru jaksi ztrácí. Tohle jsou ale spíše prkotiny, které výsledný dojem nepokazí.

Palubní deska s klasickými analogovými budíky přístrojového panelu je ztvárněná v duchu minulých Volkswagenů, z kterých přebírá prakticky všechny ovládací prvky a tlačítka, včetně voliče dvouspojkového automatu prakticky umístěného jen pár centimetrů od volantu. Tohle kromě jiného znamená, že je pracoviště řidiče smontované kvalitně, z příjemných materiálu a během pár minut se tu budete orientovat i se zavřenýma očima.

„Náš” Multivan měl sedadla čalouněná kombinací kůže a neklouzavé syntetiky alcantary, která částečně kompenzuje pouze průměrné boční vedení sedadel, nechybělo nezávislé topení, samostatné ovládání ventilace a klimatizace umístěné pod stropem pro zadní část kabiny a takhle bych mohl pokračovat ještě asi patnácti odstavci, kdybych chtěl vyjmenovat opravdu všechno a měl v plánu unudit vás k smrti, takže se raději podívejte do rozsáhle galerie. Téměř stovka fotek zachycuje vše do nejmenších podrobností a my si pojďme říct, jak se s tím vším žije.

Zjednodušeně řečeno, velmi snadno. Přístup na zadní sedadla zajišťují elektricky ovládané dveře na obou stranách, které můžete ovládat buď tlačítky na palubní desce anebo pohodlně a efektně i na dálku klíčem. Elektromotor najdete také u zámku obrovského víka zavazadlového prostoru, v našem případě ale sloužil pouze k dovírání a nikoli zvedání či spouštění dveří, i když za necelých dvacet tisíc můžete mít rovněž tuhle hračku, která z Multivanu udělá polovičního transformera.

Skládacího robota připomíná tato dodávka i vzadu. Dvě samostatná sedadla s integrovanými tříbodovými pásy můžete otáčet proti směru jízdy, posouvat je po kolejnicích tam a zpátky jako vagony na nádraží anebo je třeba sklopit a využít jako opěrky na nohy pro ty zcela vzadu. Také mohutnou a těžkou zadní lavicí lze šibovat v obrovském rozsahu dopředu a dozadu, takže mluvit o nějakém konkrétním objemu zavazadlového prostoru je poněkud záludné, možná by vás ale mohlo zajímat, že VW uvádí maximální objem 4 300 litrů - to není překlep.

Asi nejlepším a tedy i docela známým trikem Multivanu (abychom z toho nedělali detektivku) je možnost sklopit zadní lavici do roviny a vytvořit vcelku pohodlné lůžko pro dva až tři lidi v závislosti na tom, jak moc si rozumějí a kolik místa zaberou. Pokud chcete letiště, chce to připlatit si za stoleček v kufru i s pěnovým krytem prodlužující lože do té míry, že jsem si mohl i se svými téměř dvěma metry ustlat skoro jako doma. O diskrétní spaní se postarají záclonky a závěs oddělující přední sedadla od zbytku, akorát by to chtělo mít po stranách kromě běžných 12voltových zásuvek také přípojky pro USB.

Obdivujete-li rozkládací a posuvný stoleček integrovaný do podlahy, možná vás zklamu, ale mám za to, že tohle se tak docela nepovedlo. Oceňuji jeho odkládací prostory, nicméně samotná konstrukce působí poněkud křehce a za jízdy způsobuje vibrace, navíc si umím dost dobře představit, jak v takovém případě po něm pochodují lahve či sklenice k nevyhnutelnému konci. Mariáš nebo poker si zahrajete, knížku či balenou svačinu také zvládne, ptejte se ale sami sebe, jestli za těch pět tisíc a pár stovek k tomu skutečně stojí.