Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Nový Swift vypadá skoro stejně jako ten starý, marketingové masáže výrobce však slibují div ne revoluci. Jak je na tom doopravdy?

Malá auta mají na rozdíl od jiných velikostních kategorií mnohem větší sklony k výrobní dlouhověkosti. Brouk nebo třeba první Twingo už dávno patří minulosti, v dálněvýchodních sférách v tomto směru nadále vyniká Suzuki Swift. První generace (1983-1988) se ještě držela v normě, zato veleúspěšná „dvojka“ se ve výrobě s menšími úpravami udržela až do roku 2004, když mezitím ještě stihla propůjčit svoji tvář Subaru Justy nebo Geo Metro. O to větší kvalitativní skok proto znamenal předchůdce současného typu, aniž by ztratil zásadní atributy typické pro modelovou řadu: dravý motor, provozní nenáročnost a výborné jízdní vlastnosti.

Ano i tenhle Swift u motoristického obecenstva se svými 1,8 miliony prodanými kusy výborně zabodoval, jenže co dál? U Suzuki víceméně zachovali úspěšné vnější dekorum, v útrobách však nezůstal kámen na kámen.  Motivace je zřejmá - rozmnožit „sviště“ mimo škatulku „sympatický vůz pro důchodce a méně náročné“ i do klobouku, ze kterého tahají auta zájemci o sofistikovanou stylovku.

Nakolik se tvůrcům záměr podařil jsme testovali na špičkové výbavě GLX s progresivní benzínovou jedna dvojkou - ta je pro zájemce o Swift spolu s o deci větším turbodieselem momentálně jedinou možnou alternativou.

Na první pohled beze změn

Kdybych neznal aktuální vydařený vtip jménem „nový“ Passat, řekl bych si při prvním pohledu na Swift, že tady s tou novotou něco nehraje. Jenže chyba lávky. Jakkoliv se novinka striktně drží zásadních stylistických proporcí svého předchůdce, všechny exteriérové díly karoserie jsou zbrusu nové. Styl i rozsah inovací velmi připomíná podobný proces přerodu Nissanu 350Z na 370Z - i tady si budete zprvu jisti, že mezi současníkem a předchůdcem není rozdílu. Obě poslední generace Swiftu jsou si ale podobné ještě více.

Jedním z mála vodítek, kterého se vnější pozorovatel může chytit, je přední část se svými o poznání většími světly a usměvavější maskou. Swift díky tomu vyhlíží podsaditěji a víc rozkročeně. Také zadní světla došla viditelného zvětšení a to je ze zásadnějších věcí zhruba všechno. I když ne tak docela. Ač to na první pohled nemáte šanci poznat, Swift jako každé správné nové auto dnešní doby rozměrově narostl, přičemž markantní je hlavně devadesátimilimetrový nárůst délky (rozvor + 50 mm).

Vyznění celku je nicméně stále stejně „svišťovité“ a tedy nesmírně atraktivní. Kompaktní přikrčený tvar karoserie s koly v rozích dává Swiftu ten správný zdravě přidrzlý výraz. Je až s podivem, jak se v případě Suzuki některé prvky stále neokoukaly. Mluvím hlavně o hojně kopírovaném stylu horních partií karoserie s černými „A“ sloupky a takřka rovnou střechou. Marná sláva, vedle tohohle auta vypadá Fabia jako neohrabaný plagiát. Pořád se hezky dívá i na řízné zakončení zadních oken a na útlou záď s charakteristickým mlhovým světlem uprostřed nárazníku. Sportovní esprit podtrhuje decentní křidélko nad zadním oknem, v našem případě tu bylo i „vytuněné“ zatmavení zadních skel. Kupodivu se mi to i docela líbilo, neboť kombinace černé s temně rudým lakem byla opravdu prudce elegantní.

Vnitřek celý v novém

Zatímco zevnějšek Swiftu se drží osvědčené klasiky, přestavbu interiéru vzal výrobce pěkně z gruntu. Už to není ten sympatický snaživec, ale protřelý mazák s patřičně podloženým sebevědomím.

Celkové vyznění reflektuje sportovní styl auta, současně se nezapře inspirace novým Kizashi. Dojem je přitom pořád stejně vzdušný a lehkost umocňují i lehoulince se otevírající dveře, jejichž plechové dovření může evokovat vzpomínku na Škodu Favorit. Člověka přestoupivšího ze starší generace na první pohled zaujme hodnotněji ztvárněná přístrojová deska v čele s vydařeným středovým panelem. Jeho středobodem je dobře vypadající i hrající rádio s USB vstupem u řadičky, o něco níže pak přehledné klimatické centrum se snadným ovládáním. Neškodila by ovšem současnější grafika displejů, na druhou stranu třeba Fiaty jsou na tom ještě hůř. Výdechy topení na palubní desce jsou nově všechny hranaté namísto dvojice kruhových na krajích u předchozího typu. Ke grafické obměně došlo i uvnitř přístrojového štítu. Zásadní inovací je zde instalace malého displeje palubního počítače ovládaného štangličkou zanořenou v dolní části tachometru. Podobně jako u některých korejských modelů je to dost předpotopní způsob, ale k potřebným informacím o jízdě se dostanete a máte je hezky před nosem.

Z nového Swiftu se podobně jako ze starého dívá snadno do světa. Hrana čelního skla je pěkně nízko, ale stejně dobře vidět je i do ostatních stran. Všemi těmi výhledy se můžete kochat z rozměrově velkorysých předních sedaček, jakkoliv mi přišlo, že ty starší měly lepší boční vedení. Tady pro změnu nechybělo vyhřívání. Swift je nyní uvnitř o 30 milimetrů širší, takže vpředu se klaustrofobických halucinací bát nemusíte. Zaujal mě také u malých aut málo vídaný fakt, že moje pravé koleno neneslo ani po několikadenním užívání „sviště“ známky podlitin z otlačení - Fabia může tiše závidět. U sportovně stylizovaného autíčka chválím třícentimetrové zmenšení vzdálenosti spodní polohy řidičova sedadla a vozovky (nyní 57 cm), velitelé vozidla, kteří rádi sedí na voze a nikoliv ve voze budou uspokojeni možnosti vyšroubování sesličky hodně vysoko. O fous menší průměr má nyní trojramenný multifunkční volant, který se stejně jako dříve perfektně drží a vyloženě svádí k dravému točení na tu či onu stranu. Uvítal jsem také příbytek odkládacích prostor. Konkrétně je tu nová polička nad schránkou před spolujezdcem, uzavíratelná útroba na vrcholu palubky a místa pro jedenapůllitrovou lahev v předních dveřích.

Rozvor Swiftu nabyl o 30 mm na délku, takže ani zadní cestující nebudou mít kolena vražená pod bradou. Je to ale přeci jen stále malé auto, takže „za sebe“ jsem se nevtěsnával zrovna nejpohodlněji. Nad hlavou však bylo i s mými 188 cm místa habaděj. Přes zmiňované rozšíření kabiny je místo pro pomyslného středního pasažéra stále spíš trestnou lavicí a to po všech stránkách. O tření vlasové lysiny o strop není nutné diskutovat, především tu však je permanentní perzekuce od loktů krajních pasažérů. U Suzuki se stejně jako u jiných malých aut vyskytuje také problém se zadními hlavovými opěrkami - když jsou dole, ryjí do zad, když nahoře není přes ně vidět. Zadní cestující má výhled na jednu zajímavost, kterou je dobře patrný oblouk příčné výztuhy karoserie mezi středními sloupky.

Achilovou patou Swiftu bohužel zůstává kufr. I zde je sice k zaznamenání symbolický nárůst objemu z 201 na 211 litrů, zejména ve srovnání s třísetlitrovým „loďákem“ u Fabie je to ale stále strašidelně málo. K příznivějšímu hodnocení v tomto směru nepřispívá ani výšková orientace objemové litráže, uzounký vstupní otvor a pekelně vysoká nakládací hrana. Alespoň, že od střední výbavy je sériově k mání asymetrické dělení sedadel, nezbavíte se však několikacentimetrového schodu mezi sklopenými opěradly a dnem kufru. V otázce pasivní bezpečnosti stojí za zmínku sériová montáž sedmi (!) airbagů.