Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

(+ videa) Rapidu na Nürburgringu chybí jediné - výkon. Jinak se s náročným okruhem vypořádává až pozoruhodně snadno.

Klíčové důvody, proč jsme se rozhodli na Nordschleife realizovat test zrovna tohoto auta, jsem podrobněji rozebíral v předchozí upoutávce a nebudu je na tomto místě znovu opakovat. Mám-li vše stručně shrnout, pak jde o kombinaci jednak toho, že Rapid 1,2 TSI na běžných silnicích jízdně skutečně exceluje a o náročnější zkoušku si vysloveně říká - asi je vám jasné, že bychom netahali do Zeleného pekla vůz, který se nedokáže vypořádat ani s pekelnými českými cestami. Druhým faktorem je, že když výše zmíněné konstatuji, někteří tomu odmítají věřit a Nordschleife je vcelku nekompromisní zrcadlo šíře jízdních schopností každého auta, v němž vnímání recenzenta hraje o poznání menší roli. A do třetice mě zajímalo, co to vůbec znamená vyrazit s obyčejným autem na takové místo. Na Nordschleife jsem obkroužil něco mezi 150 a 200 koly, takže nejsem zrovna rutinér, ale vydal jsem se na ní už s kde čím a nejslabším vozem byla dosud Octavie RS testovaná letos v létě - většina ostatních aut měla přes 300 koní a to je sakra velký rozdíl oproti 105 (nebo 115, chcete-li) koním, které ve svých útrobách ukrývá Rapid 1,2 TSI.

Je tu ale ještě jeden důvod, který jsem dříve nezmínil - líbí se mi přístup samotné škodovky. Tohle jsou trochu zákulisní záležitosti, ale některé automobilky se vůbec zdráhají půjčit nám nějaké auto, protože se obávají náročného testování a přísného hodnocení, jiné si nechají podepsat papíry o tom, co všechno se s autem také nesmí dělat. Tohle jsem u Škody nezažil a když jsem se nedávno na prezentaci Spacebacku jen tak mezi řečí zeptal, jestli Rapid vydrží test na Nordschleife, když ho tam vytáhneme, bylo mi řečeno: „Jo, pan Bláha (jméno jsem zapomněl, asi bylo jiné) tam jezdí testovat, to bude fungovat.” To byla celá diskuze, ve srovnání s hrůzou vstávajícími vlasy lidí z jiných automobilek docela příjemná změna.

Můžete namítnout, že jde o přesvědčení na úrovni „musí tam jít, svatba stála peníze”, ale od toho už jsme tu my, abychom zjistili, kde končí sebevědomí konstruktérů a kde začíná krutá realita. A tak jsme prostě neodolali a - přiznávám - trochu bláznivý nápad zrealizovali.

Jaká byla má očekávání? V některých ohledech jsem Rapidu věřil - třeba brzdy vydrží tolik, že jsem nepředpokládal, že by se Severní smyčkou měly mít problémy. Ostatně už při loňském testu, pravda předsériového vozu jsem konstatoval, že jsme brzdy s úspěchem podrobili zátěži vyšší, než které je dokáže vystavit právě Nordschleife. Někteří sice nesouhlasili, že by něco takového mohlo být možné, ale zapravdu dám podobně smýšlejícím jen v jiném ohledu - test na Nordschleife je pochopitelně mnohem komplexnější. Velké zátěži vystavíte prakticky vše. Na povrchem vcelku nekvalitním okruhu dostanou zabrat i tlumiče a podvozek vůbec, odhalíte schopnost auta odolávat rychlým i pomalým zatáčkám často kombinovaným s horizontálními zlomy různé intenzity, jsou tu klopené i vyklopené šikany a spousta změn nadmořské výšky zatěžujících i motor, který jinak s Rapidem mnoho práce nemá. To všechno se odehrává na minimálně 20 kilometrech, v případě více kol v řadě i na násobcích této vzdálenosti a je to všechno pochopitelně velkou zátěží pro většinu dílčích částí vozu.

Obavy jsem měl přinejmenším z jednoho místa a evidentně byly niterní. Rapid je vcelku úzké a ne úplně nízké auto a v rychlostech, které přesahují jeho přirozenou maximálku za určitých okolností (typicky silnější boční vítr) ztrácí část své jinak vcelku neochvějné stability v přímém směru. Před odjezdem na Smyčku jsem tak měl sen, kterak Rapid při průjezdu tzv. Liščí norou (Fuchröhre), což je relativně mírná levá zatáčka projížděná po velkém sešupu velmi vysokou rychlostí, ztrácí glanc a je závanem bočního větru odfouknut za svodidla kamsi do lesa. A aby to byl správně děsivý sen, nikdo si toho pochopitelně nevšiml a zatímco já v bolestech zmíral kdesi v lese, ostatní okolo jen vesele jezdili dále...

Samozřejmě, sny bývají přehnané, tohle by se asi ve skutečnosti nestalo, ale racionální jádro měl i tento. Byl jsem tedy zvědavý, jak si vůz povede třeba tady a v několika dalších náročných úsecích. Už tedy nechme řečí a pojďme se podívat, co to znamená vyrazit s takovým autem na Severní smyčku.

Cesta tam a zase zpátky

Abychom se ale mohli po Nordschleife projet, musíme k ní nejdříve dojet. To pro Čecha obvykle znamená ujet něco mezi 700 a 900 kilometry od svého obydlí buď přímo v autě, kterým chce po okruhu jezdit, nebo s tímtéž ve vleku. Jak asi tušíte, tenhle klenot si musel cestu na místo určení odšlapat sám a z jeho schopnosti takovému přesunu rozumně asistovat jsem měl snad větší obavy než ze samotného ježdění po Ringu.

Důvod? Však jde v podstatě o poloviční mini s kufrem, to není zrovna auto na tisícikilometrové štreky. I když vím, že dokáže být ve vysokých rychlostech relativně komfortní, je něco jiného jet takto 100 či 200 a nebo 800 kilometrů. Pak jsou tu věci jako ne zrovna velkorysá standardní sedadla, kde se faktor vzdálenosti projevuje ještě intenzivněji. A nakonec - jedeme po německých dálnicích ve chvílích, kdy není času nazbyt, takže to chce permanentně vysoké tempo. To možná nemusí vadit motoru z hlediska schopnosti takové zátěži odolat, ale mohlo by to znamenat až nemístně vysokou spotřebu paliva. Když si to všechno dáte dohromady, mohl by se z cesty stát docela slušný horor. Jenže tady jsem Rapid vzhledem k stále jen dílčím zkušenostem s ním zbytečně podcenil.

Předně musím říci, že cestování permanentně vysokou rychlostí není nepříjemné. Nejsem tyran, abych takové auto držel stovky kilometrů pod krkem na plný plyn, a tak jsme s kolegou v M3 E46 zvolili cestovní rychlost 180 km/h. Občas se jelo rychleji, když k tomu okolnosti vyzývaly, občas pomaleji, když provoz nebo uzavírky nedovolily, musím ale říci, že z hlediska akustické pohody to byla příjemná jízda - stačí si pustit nějakou hudbu a sotva víte, že jedete rychle. Jet trvale rychleji už tak příjemné není, třebaže Rapid není uvnitř vysloveně hlučný, ani když se na táhlých dálničních klesáních podíváte za hranici tachometrových 220 km/h.

Se sedadly už je to horší, tady musím znovu doporučit ta sportovní - nejsou za velký příplatek a podle mě se vyplatí do nich investovat. Necítil jsem se ani po stovkách kilometrů ujetých v kuse jako po noci na skřipci, takže to ani se standardem není vyloženě bída, ale zvlášť s mou větší postavou a citlivějšími zády to prostě není ani to pravé. Čím jsem ale byl opravdu příjemně překvapen, byla spotřeba paliva.

Cestou zpět jsme výše zmíněný způsobem v ne úplně mírném večerním provozu dosáhli na cestě z Nürburgu do Rozvadova průměrné rychlosti 141 km/h a vzdálenost dlouhou přes 500 kilometrů tak urazili za 3 hodiny a 36 minut. To je velice slušný výsledek, vzhledem k provozu, uzavírkám, omezením a části cesty vedoucí po okresce. Průměrná spotřeba přitom činila 8,9 litru benzinu na 100 km a z okruhu až k hranicím jsem poprvé v životě dojel bez tankování, navíc hned s jistou rezervou (Rapid má 55litrovou nádrž, mimochodem větší než nová Octavie).

Čekal jsem, že kolega s M3 bude mít vzhledem k využívání podstatně menší části potenciálu vozu spotřebu nejvýše podobnou, nakonec to ale bylo úplně jinak - M3 jela tentýž úsek v závěsu za 12 na sto. To je pozoruhodné, v případě spotřeby paliva funguje motor 1,2 TSI opravdu skvěle i při vyšší zátěži a neříkám to dnes naposledy. Udělat průměr 141 km/h za daných podmínek se spotřebou pod 9 je prakticky dieselový výsledek, tohle moc benzinových motorů nesvede.

Pokud vám jde čistě o čas, zvládl jsem (pro mě nakonec 700kilometrovou, s celkově asi 160 kilometry okresek) cestu tam za 5 hodin a 10 minut, zpět za 4 hodiny a 57 minut. To je rozumný čas, navíc jen s jedním tankováním po cestě a slušným jízdním komfortem. V tomhle Rapid určitě nezklamal.