Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Luxus Lexusu, ústrojí Priusu, příchuť Aurisu a k tomu zmínka o sportu. Nejmenší Lexus hledá identitu a ani tentokrát to nevypadá, že ji našel.

Japonský automobilový velkopodnik na motorová vozidla (rozumějte Toyota) nás už dlouhá léta zásobuje hybridními modely, nad kterými v prvopočátčích mnozí pochybovali a věštili jim jen a pouze brzký konec kariéry. Jenomže v zemi vycházejícího slunce byli skálopevně přesvědčeni, že tudy cesta povede stůj co stůj. Už v roce 1997 při zrodu první generace, pro jedny až kosmicky převratného, pro druhé až komicky nesmyslného Priusu zaznívala slova o změně způsobu mobility. Po pár letech probděných nocích usilovného zdokonalování se z oné zelené stezky opravdu nevychýlili a za svým přesvědčením si stojí stále. Hybridizaci naordinovali už tolika modelům... V nabídce Toyoty lze najít v současnosti kromě Priusu i Auris nebo Yaris, v blízké budoucnosti přivítáme také čtvrtou generaci Priusu, a právě ta má být mezi automobily podobné filozofie absolutní technologickou špičkou.

Mohli jste se Toyotě dříve posmívat, ukazovat palec dolů, ale ať už pocházíte z jakékoliv skupiny, nejste stejně jako já s to odpárat fakt, že dráty, cívky a elektromotory vozí v dnešních dnech dokonce i hypersportovní smetánka, která dříve od podobných řešení dávala ruce pryč. Ano, už i ti nejvyhlášenější výrobci přikládají hybridnímu pohonu váhu dosud nevídanou. Ono to na druhou stranu není s až tak velkým podivem. Jakmile se do problematiky hybridů zahloubáte a nahlédnete za oponu vývojových oddělení automobilek, nenajdete mnoho jiných cest, jimiž by bylo možné vyhovět stále se zpřísňujícím emisním limitům.

Když nechce výrobce platit pokuty za nadlimitní množství CO2 a zároveň nezapadnout do masy použitím nižšího objemu a přeplňováním či sáhnout po ještě extrémnějším řešení, na jehož konci stojí minimalistický vůz nesloužící k ničemu jinému než sražení průměru emisí automobilky, u ničeho smysluplnějšího než u hybridu jeho toulky neskončí. Cesty jiné bývají příliš rizikové a drahé, přinášejí mnohá úskalí, jejichž eliminace by stála roky usilovného vývoje, nezřídka i nutnost mohutného rozvoje dopravní infrastruktury. A do toho se chce málokomu. Takže hybridy.

S pomocí akumulátorů hybridní soustavy lze vykrývat slabá místa atmosférického agregátu, která se nacházejí v jeho nejnižších otáčkách, z činnosti ho navíc díky nakumulované energii lze zcela vyřazovat a v těch kouzelných chvílích nevypouštět z výfuku vůbec nic - neprodukovat emise a snižovat spotřebu. Hybridní soustavy mají neoddiskutovatelná pozitiva, třebaže ani druhou stranu mince nelze nechávat očím zakrytou.

Zákazníci za takové technologie zaplatí zvýšenou hmotností a za onu čistotu životního prostředí budou chtě nechtě „pokáráni“ vyšší pořizovací cenou. Zřídkakdy se podaří, aby se magicky znějícím hodnotám spotřeby přiblížili v praxi, ale postupují prostě tak, aby se vlk nažral a koza zůstala celá. U nás v České republice jsou negativa hybridů rozšířena absencí (díky bohu za to) jakéhokoli přerozdělování směřující k jejich podpoře, a tak musí být člověk buď velmi nadšený nebo donucený, aby si něco takového koupil. Přesto se tací najdou a žalostně málo jich také není.

Zatímco v případě nezájmu o hybrid najde zákazník u Toyoty bezpečně (vyjma Priusu) i variantu s tradičnějším druhem pohonu, k její luxusní odnoži (Lexusu) chodí pro hybridy spíše cíleně. Často (ale ne ne vždy) jsou silné a slibují výtečnou provozní efektivitu, ticho a mimořádný luxus. Japonská konkurence pro prémiové soupeře postavila na hybridních modelech svojí image, image nadčasového a k životnímu prostředí šetrného výrobce s technologiemi, které nebyly k vidění. Udělala však jednu zásadní chybu. Třebaže je na jejich vzdorovitosti nacházím mnoho sympatického, na hybridy vsadila až příliš mnoho. Netvrdím, že čistě benzinové GS 250 či menší IS 250 stojí za starou bačkoru, jenže aby byly nikoliv jen dobrými, ale nadprůměrnými vozy, jaké osloví, by potřebovaly minimálně převodovku, která je vytáhne z výkonové pasti nalíčené slabším motorem. Nebo turbodiesel. Modelům Lexusu zoufale chybí širší nabídka motorizací.

Tímto způsobem strádá také nejmenší model CT 200h, luxusní kompaktní hatchback, který hodlal sesadit z trůnu A3 od Audi a BMW řady 1. Hlavní předností měl být komfortní podvozek kombinovaný s absolutně tichým projevem, s úspornější a adekvátně silnou pohonnou jednotkou ke konkurenčním turbodieselům a nakonec také cenou, která by dala pádný důvod k zamyšlení.

Nejenže se dodnes nepodařilo pomalu jedno ani druhé, CT navíc od mnohých už několikrát inkasovalo nálepku „jen příliš drahého Aurisu“. Než ho ale odsoudíte, jako činila řada recenzentů u dřívějších vydání, pojďme se společně podívat, co je na tom všem pravdy, zda je zákaznický nezájem oprávněný a zda se náhodou nepřeskočila jiskra s loňským faceliftem. Může si obhájit ne zrovna nízkou cenu? Možná jsme ho jen nepochopili a třeba by mohla situaci změnit výbava F Sport. Tím vším se hodlám zabývat v následujícím testu.

Predátor ze zelené smečky

Pokud existuje něco, co mě dříve odpuzovalo od hybridních aut, pak to byl na prvním místě jejich vzhled. Mnohdy se tvářila jako stvoření z jiné planety, která se na té naší ještě nestihla nadýchat čerstvého vzduchu Čišelo z nich jakési kosmično podle něhož nebylo zvláštní tipovat, že je pod jejich kapotou něco jinak. Tohle platilo nejvíce pro Prius se zvláštní siluetou a kryty kol, které by člověk s chutí vybrousil o obrubník jen aby je nemusel dávat na odiv ostatních. S jistým odstupem se ale dá řici, že hybridům až na výjimky chyběla jen delší aklimatizace

Mnohem pozitivněji na mě působila třeba dřívější generace Lexusu GS, z ní ale na rozdíl od prazvláštních Toyot tryskala moderna, která mi po chuti byla. Mezi japonskými sedany patřil k tomu designově nejuhlazenějšímu, zcela lišícímu se od zbytku tehdejších sedanů od konkurence. Asi už jste z toho pochopili, jak moc se mi po vzhledové stránce zamlouval. Jako prvoplánový hybrid ale nikdy nevypadal ani nejmenší Lex. Lidé, kteří ho neznali, tipovali silný atmosférický motor pod kapotou, příslušnost k zelené sektě prozrazoval pouze modrými emblémy L. Jen pozornějším decentní nápisy Hybrid neunikly.

Pro tento poslední kousek, ověnčený modernizovaným agresivním bodykitem F Sport, platí uvedené dvojnásob. Ano, je japonský v každé křivce a zadními LED světly evokuje hatchbackovou Imprezu, jenomže také z něj čiší agrese dosud nevídaná. Podle ní byste mohli tipovat alespoň 300 koní pod kapotou a skalp Leonu Cupra, jenže ejhle. On jich má pouze 136 - vážně jen tolik, a také, jak ještě zazní, ne vždy dobře osedlaných. Tento kus u mě osobně aspiruje na titul nejnazlobenějšího modelu segmentu kompaktních hatchbacků. Vždyť tam, kde se Audi snaží o zdrženlivost, BMW o maskovanou dynamiku a Mercedes o styl, Lexus preferuje doslova křik přes megafon. Respektive optický křik, poněvadž chodce dokáže přejet, aniž by ho zaslechli.

CT 200h vypadá jako predátor s voštinovou rouškou a kovovou rtěnkou, což v maximální možné míře zajistila pro moderní Lexusy typická velká vřetenovitá maska chladiče. S tou to po mém soudu u sportovnější verze v designovém oddělení trochu přehnali, stejně tak si říkám, že mohli být skromnější s tím střešním spoilerem a nevydařeným pokusem o difuzor. Ano, CT si nadále nese koncovku výfuku, kterou bez špinavých kolen nespatříte, nedá se však v součtu říci, že by šlo o ošklivý vůz. Vůbec ne, jen je toho přitahování pozornosti na můj vkus až moc.

Posuzování designu je ale subjektivní záležitostí a krom toho jsou pro všechny k dispozici standardní verze bez cejchu Fuji Speedway, s nenaroubovanými nástavci prahů a přirozenějším křidélkem. A zrovna ty vypadají méně obtloustle než vydání prvních let výroby. Originalitu nelze upřít ani baculatému ztvárnění zadních partií, kde zaujmou pomocná boční okénka plynule navazující na sklo pátých dveří ve stylu Mercedesu ML.

Vkusná jsou naopak sedmnáctiplacová kola, která se už tolik neztrácejí v podbězích, jakož i černě podbarvené segmenty nově „ledkových“ mlhovek. Zapomenout nesmím zmínit střešní ploutvičku (anténu), která nahrazuje nepatřičný prut minulého vydání. To vše přinesl facelift verze F Sport na karoserii. Ještě dodám, že standardní verze vyměnily oba nárazníky, masku (u nich dvoudílnou), kola a nepatrně i grafiku zadních světel. Změny proběhly ve prospěch modernějšího kukuče, přičemž volba LED předních světlometů zůstala v nabídce i nadále. V tomto ohledu už ale Lexus dnes až tak nenadchne, poněvadž diody do předních světel se dávají už i do Mini, Seatu a dalších dostupnějších aut.

Dostaneme-li se k poměřování vnějších rozměrů, bude nutné naznačit, že byť se to nezdá, nejmenší Lexus na délku karoserie předčí i poslední Golf, a to o citelných deset centimetrů. Je také nepatrně delší než jedničkové BMW, třebaže v rozvoru na něho deset čísel ztrácí. To vše by mohlo nahrávat bohatém vnitřním prostoru, ale ještě než se do něho v další kapitole dostaneme, nutno poznamenat, že oproti zmíněné dvojici i sesterskému Aurisu však povážlivě strádá ve velikosti zavazadelníku, který hraje od prvopočátku v jeho neprospěch.

Mělký prostor pod roletou poskytuje v CT velmi podprůměrných 275 litrů a abyste byli schopni se dostat na hodnoty rivalů, bude třeba plnit prostor batožinou až k zadnímu oknu. A v zemi loupežníků a chatařů tohle prostě nechcete. Víko zavazadelníku navíc nezřídka potřebuje opatrný stisk titěrné plošky u SPZ, aby se ho podařilo otevřít napoprvé. Situace se mnoho nezlepší ani po sklopení opěráků s následně vznikající rovnou plochou, chybějící litry vynahradit nedokáže ani dvojité dno.

Můžete namítat, že ta to vše jsou zákazníci Lexusu s akumulátory ve vyšší podlaze zvyklí a že prostor pro zbytečnosti vážně nepotřebují, jenomže zaznít to muselo. Bylo nutné říci, že jsou na trhu praktičtější varianty. I Prius je koneckonců v tomto směru lepší. Dost už bylo nakládání, přejdu raději k tomu, jaký japonský koncert rozehraje malý Lex uvnitř. Audiosystém s devíti reproduktory a subwooferem tradičně dobrý, ale co ten zbytek?