Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Jestli si myslíte, že auta z líhně luxusní odnože Nissanu představují něco na způsob Lexusu, šeredně se pletete. Infiniti EX vám ukáže proč.

Počátek krátké historie značky Infiniti se silně podobá jejím japonským souputníkům. Mozkový trust koncernu Nissan vycítil koncem osmdesátých let příležitost svézt se na vlně úspěchu, kterým se právě na americkém trhu opájeli prémiové značky Hondy (Acura) a zejména Toyoty (Lexus) a na trh uvrhnul typ Q45. Podobně velkolepý průlom jako Lexusu LS400 se však Infiniti ani zdaleka nevydařil, ať už vinou horší marketingové strategie nebo nevelké atraktivity modelu. Podobně se v devadesátých letech „dařilo“ i dalším typům zpravidla vystavěných na základech lidové Primery případně Pathfinderu.

Čelíc akutní hrozbě zániku značky přešaltovala generalita podniku na úsvitu nového milénia na vyšší stupeň a kompletní obměnu modelové řady zahájila s technikou Nissanu Skyline. Pozitivní reakce se záhy dostavily a v roce 2008 se značka cítila konečně natolik globálně silná, aby německým premiantům šlápla na kuří oko i v jejich evropském rajónu. Z našich silnic vám v paměti nejspíše utkvěl velký crossover FX, také ostatní modely však pracují se stejným receptem na úspěch - navrchu neotřelá karoserie, pod ní silný benzínový šestiválec z Nissanu 370Z, případně vznětový třílitr známý také z Renaultu. Zárukou vysoké kvality jsou i filigránské podvozky vycházející ze sportovních modelů Nissanu.

K dnešnímu testu jsme přizvali menší z „esúvéček“ značené EX, které jasně cílí proti oběma menším „ixkům“ od BMW, Q3 i Q5 od Audi a třeba taky Mercedesu GLK. Jak jezdí s „proevropským“ naftovým třílitrem?

Zvenku crossover jak se patří

Vnějším vzezřením dělá Infiniti EX čest svému označení, které jej škatulkuje do množiny aut, která mají od všeho trochu. „É-iksko“ se na jednu stranu drží výrazně sportovního střihu, který je automobilce vlastní, bachratá silueta ale dává tušit i jisté známky praktičnosti. Silně charakteristické jsou vpravdě barokní tvary, které nedávají šanci jakékoliv ostřejší hraně. Mnohoživelník klame tělem, když byste mu asi jen sotva hádali 4,6 metrů délky. Tenhle kompaktní dojem do značné míry vyvolávají proporce sportovního hatchbacku či kombi, které jen tak mimochodem někdo postavil na devatenáctková kola a zvýšený podvozek. No proč ne, dneska to tak dělá leckdo. Celé auto je přitom přes svojí výšku dynamicky nahrbené a rozkročené, čímž ponejvíce připomíná mnohem kolosálnější BMW X6.

Charakteristickou konzervativní masku Infiniti vpředu obklopuje dvojice extrémně protažených hlavních světel, jejichž bi-xenonové výbojky pregnantně svítily přesně tam, kam mířila přední kola. Elegantní oblouček kabiny následně přechází v muskulaturní ztvárnění zadních partií, které působí jako o poznání dynamičtější zmenšenina pozadí typu FX a tedy patřičně sportovně. Nezbytností jsou dvě leštěné koncovky výfuku a křídlo nad zadním oknem, myšleno však bylo i na denní chléb EX, když exponovaná místa na spodku nárazníků a na podbězích chrání černý plast.

Uvnitř útulný pokojíček

Zatím jsem vás „bavil“ nudnou popisnou teorií, na kterou si stejně udělá každý názor sám, interiér EX nejlepší výbavy GT Premium ale přináší nejednu zajímavou zkušenost, kterou musíte zažít na vlastní kůži. Krátké rozhlédnutí po vnitřku zpoza volantu dá novopečenému řidiči Infiniti svěží pocit, že dnes bude řídit něco, v čem ještě neseděl a co nemá ani v nejmenším levný nádech typický pro auta z korejského poloostrova - i zde je zřejmá velká podobnost s řadou FX. Musel jsem smeknout pomyslný klobouk před špičkovou kvalitou drtivé většiny materiálů a neotřelým ztvárněním ovládacích prvků. Palubní deska vás zdravě „obteče“ a jen umocní dojem z útulnosti kabiny, která ale současně nedusí masou hmoty okolo. Přístroje v kapličce jsou jednoduché a konzervativní, žádné rádoby sportovní tubusy, jen čitelné stupnice. Jeden hloupý nešvar si však páni inženýři mohli odpustit - ovládat palubní kompjůtr tlačítkem mimo dosah věnce volantu (ze strany přístrojového štítu) je u auta za milion a půl opravdu přežitkem nehodným dané kategorie.

Velmi snadno se naopak ovládá multimediální centrum, jehož velký displej září v horní části přístrojového panelu. Kombinace dotykového ovládání a okolitých tlačítek je navýsost funkční, navigace si přehledností nezadá s mýtickým Amundsenem, snad jen ta čeština by bodla. Ostatně totožné zařízení s charakteristicky skloněnými klávesami najdete i v „Zetku“. Velmi dobré hodnocení zasluhuje taktéž hutný zvuk renomované audiosoustavy Bose s 11 reproduktory. Dominantou středových panelů všech Infiniti jsou analogové hodinky, jaké bych se nestyděl nosit na ruce. V této souvislosti musím podotknout, že časoměrná designová lahůdka v Infiniti rozhodně nepůsobí tak afektovaně, jako stejný pokus o artefakt v Passatu. Ale pojďme dál.

Pro vozy se zadním náhonem je charakteristický vysoký středový tunel daný potřebou prostoru pro kardan. V případě Infiniti EX si o něj, resp. o loketní opěrku na něm pohodlně opřete předloktí zrovna tak, abyste mohli bez námahy manipulovat s voličem automatu. Vedle něj najdete dvě podezřelá tlačítka se symbolikou sedaček. Právě jimi se aktivují servomotorky mechanismu sklápění zadních opěradel. Tlačítky vpředu opěradla pouze vracíte do původní polohy, oběma směry je lze ovládat tlačítky z kufru - velice milé usnadnění nejen pro křehké bytosti, musíte jen dávat pozor, aby pohybujícímu se opěradlu nestálo nic v cestě.

Přední sedačky oplývají optimální vyvážeností dobrého komfortu a držení těla, jakkoliv sklon k pohodlné jízdě logicky převažuje. Přestože rozměry jsou vyhovující i pro vyšší postavy, ocenil bych kupříkladu možnost prodloužení sedáku, jak to umí konkurenti. Samozřejmostí bylo celokožené čalounění. Z velitelského můstku EX je obstojný výhled hodný SUV, testovaný stroj orientaci ještě zásadně usnadňoval sadou kamer ze všech čtyř stran auta, které umožňovaly přepnout displej na simulovaný pohled na auto shora, případně z jednotlivých stran. Zcela bez výhrad byl masivní věnec trojramenného volantu.

To, že je EX velké malé auto negativně pocítí pasažéři odsouzení k jízdě na zadních sedadlech. Už samotný přístup na ně není díky nevelkým dveřím otevírajícím se do ještě menšího úhlu ideální a prostorové orgie rozhodně nepanují ani uvnitř. Nemálo na tom, že v tísni budou jak kolena, tak v případě běžně rostlých cestujících i hlavy, nemile překvapí i nedostatečné rozměry opěradel a sedáků, které dokážou řádně znepříjemnit dlouhou cestu. Sem prostě patří jen dětská sedačka nebo nepelichající domácí mazel.

340 litrů základního objemu zavazadelníku představuje solidní průměr svojí kategorie. Když se smíříte s vyšší nakládací hranou a víkem, které by se mohlo otevírat o trochu víc, máte k dispozici geometricky pravidelnou plochu. Zmiňovanými tlačítky není problém sklopit opěradla do roviny s podlahou kufru a vzniklý prostor je natolik velký, že do něj bez problémů nasunete nerozložené dospělácké jízdní kolo. Pod podlahou dlí vedle lepící sady také subwoofer a silný akumulátor, který sem byl přestěhován ve jménu lepšího rozložení hmotnosti.