Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Honda testovanému provedení Civicu říká Sport. No, přenosy z olympiády v něm asi poslouchat půjde, ale jinak tu jde o něco docela jiného.

Některé testy aut píšete už předem s vědomím, že za ně dostanete vynadáno. Zpravidla to platí pro vozy značek obecně velmi populárních, které podobně velká část publika nemůže vystát právě pro jejich masovou oblibu, ať už jsou jakékoli. Takové škodovky třetina Čechů musí mít a třetina nemůže ani cítit, a tak si vyslechnete své, ať už o nich prohlásíte cokoli.

Něco podobného platí v menší míře třeba o Volkswagenech, trochu jiná situace pak panuje u automobilek, jejichž produkty se tradičně nekupují primárně hlavou. Mohu s vámi třistakrát souhlasit, že klíšé tradovaná o Fiatech nejsou odrazem reality, ale stejně tak mi nikdo nerozmluví, že tato auta málokdy patřila k vrcholně kvalitním, spolehlivým, promyšleným či propracovaným a v některých těchto směrech nezřídka trpěla a trpí očividnými mezerami.

Řada kupujících si je přesto doslova zamiluje pro jejich vizuální atraktivitu či jedinečnost, pro kterou jsou ochotni jim některé nedostatky odpustit. To není racionální faktor a stejně jako žena bude o svém milovaném muži tvrdit, že je úžasně krásný, i když přes jeho křivé zuby sotva porozumíte tomu, co říká, budou vám podobně zamilovaní majitelé funkčně ne zrovna dokonalých aut do sebezničení rozmlouvat vaše naprosto věcné výtky. A diskutovat se s tím dost dobře nedá.

Samozřejmě, každá značka má své až fanatické zastánce či odpůrce, v některých případech je jich ale zkrátka mnohem více, než je běžné. A platí to i v případě Hondy. Upřímně řečeno nevím proč, ale „strach z náletu hondistů” provází každého recenzenta produktů této značky už od chvíle, co jsem přičichl k automobilové novinařině.

Rozhodně to není proto, že by šlo o masově populární značku, také nemám pocit, že by se (alespoň historicky) jednalo o auta kupovaná v návalu horoucí vášně, která následně smrtícím plamenem sežehne nejen vesele mávající nedostatky, ale i všechny ty, kteří se na ně rozhodnou upozornit. Zvláště když se Hondy v posledních letech značně změnily bych očekával, že podobné jako třeba u BMW někdejší tvrdé jádro nadšení opustí a nekonečně loajální klientely přinejmenším ubude. Ale nezdá se, že by se to stalo. Kolegův nedávný test benzinového Civicu vnímám jako neobyčejně pozitivní, přesto za něj od hondistů „dostal”. Asi proto, že vůz rovnou nevyhlásil autem století.

Pokud jste tedy právě k obrazovce usedli v tričku s velkým H (H jako Honda, pro jistotu), raději vám předem řeknu, že tak pozitivní jako kolega určitě nebudu. Možná proto, že jsem testoval jinou verzi, možná proto, že na věci hledím jinak a možná ještě z jiného důvodu. Buď jak buď rovnou konstatuji, že nová Honda Civic je zcela pozemské auto se svými přednostmi i nedostatky a právě těm se v trochu zkrácené formě budu na následujících řádcích věnovat.

Sundejte mi toho sršně z kufru

Příchod předchozí generace Civicu byl prezentován jako přistání UFO, svého času jsem se zúčastnil i prezentace vozu pro média, která se odehrála na letišti - však kde jinde by mělo UFO dosednout. Řekl bych, že druhá generace Civicu tohoto ražení by se mohla stejně dobře odehrát někde v divoké přírodě, neboť dojem ve mně zanechala docela jiný.

Design vozu, ač dozajista neponechal na svém místě jediný původní díl, se totiž výrazněji nezměnil. Pořád mu zůstal tak trochu vajíčkový tvar s krátkou, vyšší přídí přecházející ve vyšší střední partie a zakulacenou záď. UFO? Já myslím, že už ne, na tohle jsme si všichni zvykli a ačkoli cestou podobného designu se nikdo jiný za ta léta nevydal, o nějakém šokujícím nebo nadpozemském setkání nemůže být při kontaktu s novým Civicem řeč.

Příď přesto vypadá k světu, troufnu si říci i dobře. Některým jistě nebude po chuti fakt, že je krátká, a tak se rychle zvedá ke spodní hraně čelního skla, ryzí přední partie ale jinak mají správně svěží, lehce agresivní výraz. Zmizela „výloha” z okolí masky chladiče, přibyly LED mezi mlhovkami a hlavními světlomety, které pocit z mírně nasupeného výrazu podporují. U mě dobrý.

Co mě ale až tak nepotěšilo je řešení zádě. Můžete se na něj podívat z nekonečného množství úhlů, přesto vždy dojdete k závěru, že na něm něco přebývá. Bohužel je to asi to, co dělá Civic Civicem, tedy „přeražení” zadního skla jakýmsi pseudospojlerem, který přechází v koncová světla bořící se hluboko do hájemství sloupků C. Zezadu to vypadá, jako byste původně přízemnímu domu postavili patro s terasou, při pohledu na samotné světlo se pak zdá, že vám na zádi přistál sršeň-chameleon (v případě testovaného, červeného provedení). Jenže mimikry v tomto případě těžce selhávají, tělesné proporce jsou zkrátka příliš mohutné a sršeň je na zádi permanentně k nepřehlédnutí.

Je těžké to nafotit tak, jak se to jeví in natura, ale mohutnost onoho tubusovitého, vroubkovaného přívažku je opravdu enormní a mně osobně donekonečna udivovala. Z mého pohledu je to už přehnané, jakkoli původní myšlenka spojení spojleru, koncových světel a kdo ví, čeho všeho ještě v jedno, se nezdá být špatná.

Je jistě na každém, aby si řekl, jestli tento design ano, nebo ne, na každý pád se mi v jakémsi globálním hodnocení vzhledu nového Civicu na mysl pořád vkrádá věta, kterou jsem si přečetl na jednom automobilovém fóru (bohužel si nemohu vzpomenout, jakém). Zněla asi takto: První generace Civicu se vám nemusela líbit, ale byla zajímavá, teď už se vám jen nemusí líbit. A mám pocit, že na tom něco je - osobně designu auta málokdy v pozitivním nebo negativním smyslu slova podléhám, a tak mě japonská novinka nepohoršila, ani nenadchla, přesto uznávám, že zopakovat velmi podobný nápad v trochu jiném pojetí může způsobit právě zmíněné. Už jím neoslníte, ale zachováním jeho kontroverze stále přijdete o část potenciální klientely, pro kterou je nadále nepřijatelný.