Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Po atraktivním modelu DS3 se Citroën vytasil také s přebroušenou „cé-čtyřkou“. Nabízí toho tolik navíc, aby si obhájil citelně vyšší cenu?

Kdo se podívá na webové stránky Citroënu, zjistí, že vozy řady DS nejsou řazeny pod obecnou záložku „osobní vozy“, ale mají svojí vlastní kolonku zdůrazňující jejich propagovanou jinakost. Marketingovou masáží zdůrazňované motto „antiretro“ naráží především na skutečnost, že označení DS odkazuje na slavný model automobilky vyráběný v letech 1955-1975. Dnes už to ale není „Déesse“ neboli bohyně nýbrž DS - different spirit, čili něco úplně jiného, prý. Buď jak buď, po veskrze vydařené DS3 je tu vznešenější bratříček „cé-čtyřky“ a velkoprostorové DS5 už také důrazně vkročilo do dveří. Až si říkám, jestli si Citroën nevzal s celým ambiciózním DS projektem příliš velké sousto, zvláště když si představíte, že co nevidět tu bude paralelně stát téměř kompletní modelový program firmy v luxusním balení.

Jestliže DS3 je metrosexuální hot-hatch cílící jednoznačně na zájemce o stylovky jako jsou Mini nebo Alfa Romeo MiTo, image auta, které vám představíme dnes je o poznání umírněnější i poněkud mnohoznačnější vzhledem k menší odlišnosti od C4 ve srovnání s tandemem C3 x DS3. DS4 totiž volně nahrazuje původní C4 coupé, je však mnohem vyšší, těžší, luxusnější a samozřejmě hlavně dražší. Něco mi zkrátka říká, že tohle auto, které bych pocitově ponejvíce přiblížil k Alfě Giulietta, nebude mít vůbec lehký život, přinejmenším ne na našem trhu.

Pár podnětů k zamyšlení na toto téma najdete na dalších řádcích pojednávajících o důsledné prověrce špičkové verze s turbomotorem 1,6 THP a sportovní výbavou.

Dramatická vizáž

Zatímco rozjívená DS3 se od svého hlavního orgánodárce odlišuje zcela zásadním způsobem, designových rozdílů mezi výchozí C4 a DS4 není zas až tolik. Ve srovnání s „cé-čtyřkou“ působí DS mohutnějším dojmem, který je do značné míry daný o 3 cm větší světlou výškou (je také o 5 cm kratší než C4). Tahle velice pozoruhodná charakteristika totiž publiku lstivě podsouvá crossoverovitou stránku DS4. Zvýšených „čtyřdveřových kupé“, jak tomuto originálu říká výrobce, se prostě moc nevidí, napadá mě snad jedině koncepčně podobné BMW X6.

Ani u DS4 totiž vyšší světlá výška v kontextu sportovního nádechu karoserie nepůsobí vůbec kontraproduktivně, naopak vyhlíží dominantněji a poutá pozornost, jakkoliv měl náš vůz decentní barevný odstín. Čtyřka také na rozdíl od DS3 postrádá možnosti větší individualizace vzhledu, jako je třeba odlišná barva střechy. K tomuhle konzervativnímu šviháckému elegánovi by se ale podobné výstřelky stejně nehodily.

Podobnost s klasickou C4 je opravdu velmi dobře patrná, zvláště porovnáte-li si DS4 s C4 v nejlepší výbavě. Vícero odlišností je přeci jen k vidění v zadní polovině karoserie, kde seznáte „alfácky“ zamaskovanou kliku druhého páru dveří, které díky ostrému tvaru okna skutečně vypadají, jako by dveřmi nebyly. Celá záď je notně zakulacena a hned za 3. a 4. dveřmi se střecha přes výrazné křidélko a nízké okno víka zavazadelníku dramaticky řítí k zemi, takže DS4 vypadá zezadu jaksepatří svalnatě - ostatně jako ze všech stran.

Trochu mě překvapilo, že nejsilnější benzínová varianta nemá vyvedený výfuk do nějakých fešných koncovek v nárazníku, ale anonymně pod auto. Identitu „different spirit“ dává jasně na odiv stylizované logo DS nahrazující tradiční „stromeček“ na přední kapotě i zadním čele.

Vnitřek není bez chybičky

Interiér Citroënu DS4 měl tu smůlu, že jsem do něj přesedal z vycizelovaného Volva S60, a tak budu možná kritičtější než obvykle. Na druhou stranu - nadstandardně zaměřený vůz by měl snést i taková měřítka, nehledě na to, že modely C5 i DS3 nasadili laťku příjemně vysoko.

Nastupování dopředu je vcelku pohodlné a díky řidičovu sedadlu, které nejde seřídit příliš nízko, máte i solidní přehled o dění okolo - pochopitelně vyjma výhledu vzad. V této souvislosti musím zmínit dlouhatánské přední okno, jehož případnou výměnu bych rozhodně nechtěl hradit ze svého. Černobílá kombinace kožených sedaček výbavy „Sport“mi přišla poněkud divoká, nicméně k Citroënu poměrně přilnavá. Myslím, že velmi dobře k těm předním přilne i většina tělesných schránek neboť svým bohatým polstrováním i výraznými tvary zdařile plní svůj rekreačně-sportovní účel. Vedle elektrického seřizování všeho možného zde přibyla masážní funkce, která nespočívá v ničem jiném, než pomalých přesunech bederní opěrky nahoru a dolů. Hloupé je, že se servomotorky v sedačkách nepohnete bez zapnutého zapalování.

Pakliže zvenku je DS4 blízká C4, u přístrojové desky už lze hovořit takřka o identičnosti. Což o to, základ to jistě není špatný, je tu ovšem pár palčivých „ale“. Elegantně tvarovaný svršek z hodnotného plastu vypadá slibně (za příplatek můžete mít i jeho kožený potah), o něco níže už to taková sláva není, jakkoliv je snaha patrná. Do očí mě bil hlavně vyloženě nedotažený prostor pod středními výdechy topení. U výbavy s větším displejem navigace to ještě docela ujde, ale v případě našeho malého displejíčku jinak přehledného palubního počítače (neumí česky) a pětice kontrolek s bezpečnostními pásy jde v této lokalitě o vyloženou bezradnost. Mnohem lépe je na tom funkční styling radia i ovladačů klimatické dvouzóny o něco níže. Oba tyto funkční celky jsou bohužel obehnány křupajícím plastem velmi levného zrna.

Pokožka velmi hebkého zvířete (bylo to vůbec zvíře?) je použita i na hlavici řadící páky, jejíž vyraženou kulisu po 11 000 ujetých km už dávno vzal čas, podobně třeba jako lakování tlačítka paměti řidičovy sedačky. Takové detaily celkem zamrzí a to, že elektrická okna dojíždějí dolů s hutným žuchnutím, také nebudu rozpitvávat.

Přístrojový štít hezky vypadá, o poznání hůř se ale čte. Platí to zejména o stupnici otáčkoměru, jehož nenápadné přibývající čárky podél nevýrazných číslic nemáte při přesýpání Citróna ze zatáčky do zatáčky a s tím spojeným kvedláním se šaltpákou šanci sledovat v reálném čase. Tachometr má alespoň obvodovou rafičku a v případě potřeby i velké digitální číslice. Líbil se mi palivoměr, který standardně zobrazuje předpokládaný dojezd na zbývající množství paliva. Místo pochybné možnosti přepínaní barvy podsvícení a symbolů v několika odstínech modré bych uvítal spíše teploměr chladicí kapaliny. Příhodná je naopak funkce „black panel“ zpřehledňující ovládání auta za temné noci. Jádrem sváru je u Citroënů v poslední době tradičně volant. Ten v DS4 sice už nemá pevný střed, u sportovně střiženého auta bych ale ocenil o jedno rameno méně a především bych se zbavil nesmyslné plošky v dolní části, která značně znepříjemňuje ovládání. Na nadstandardní počet tlačítek se dá celkem snadno zvyknout.

Karoserie tvářící se víc jako kupé než jako klasický hatchback napovídá, že vzadu to nebude žádný med a tento vjem je velmi záhy potvrzen. Pakliže se vám podaří nenapíchnout se při nastupování na trčící roh dveří bez spouštěcích skel (!), čekají vás uvnitř menší klaustrofobní hody umocněné nízkým stropem, temnotou a nevelkou šířkou interiéru. Před koleny je naproti tomu místa docela obstojně i pro chlapáka se 180 cm výšky. Bezesporu neotřelým řešením je protažení boční loketní opěrky ze dveří až na stěnu podběhu.

Příjemně mě se svými 385 litry překvapil skladný, i když vlivem vyšší nákladové hrany hůře přístupný zavazadelník. Po otevření přední kapoty jsem bohužel shledal další úsporu nehodnou dané cenové skupiny spočívající v absenci plynových vzpěr.