Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

(+ video) Mnichov by rád věřil, že i8 je futuristický spoťák k pohledání. Pravda je jinde, design a soustava s tříválcem ale boří hybridní mýty.

Vezmeme-li v potaz dnešní hypersportovní „objekty touhy“, mezi něž v současnosti řadíme Ferrari LaFerrari, McLaren P1, respektive Porsche 918 Spyder, zdá se býti recept nejen na ty nejrychlejší sportovní vozy následujících let vyřešený. Stejně jako zmíněné modely budou dle mého názoru používat kombinace spalovacího agregátu a silných elektromotorů, korigovat je přitom budou řídicí jednotky natolik chytré, že by bez další pomoci navedly i raketu na oběžnou dráhu.

Dostanou však pravděpodobně ještě lehčí akumulátory s větší kapacitou, ještě výkonnější elektromotory kooperující se spalovacími jednotkami, zřejmě osazenými elektrickým turbodmychadlem, budou tedy zase rychlejší, agilnější, dál dojedou na jedno nabití a spolu s masovější výrobou půjdou jejich ceny dolů. Přestože k dřívější čistotě budou mít daleko, slza ukápne jen stěží. Takový je současný vývoj.

Více mě dojímá, že pokud se nestane nějaký zázrak - například, že by Brusel vzdal jeho platonické souboje s globálním oteplováním a výrobcům prostřednictvím přestřelených emisních norem déle nesvazoval ruce při vývoji - pravděpodobně už nevznikne mnoho sportovních aut se samostatně pracujícím atmosférickým motorem, manuální převodovkou a bez elektronického mozku. Zkrátka těch správně řidičských, třebaže v přímce pomalejších, které musí řidič purista držet pevně pod krkem, aby ho při slabší chvilce nezabily. A pokud takové stroje ještě někdy světlo světa spatří, troufám si tvrdit, že je nebudou vyrábět ty nejznámější automobilky. Ty už bez davu nikam nechodí.

BMW však mezi nejznámější výrobce aut patří, což se naplno projevuje na jeho postupech a strategiích, ani ono nehodlá platit pokuty za nadlimitní spotřebu resp. exhalace CO2, ale zároveň ani vydat se proti proudu (tak, jak se snaží třeba Mazda). S jedním „rebelujícím“ modelem by v záplavě všech ekologických modelů typu 116d Efficient Dynamics výpalné odvádět nemuselo, obávám se však, že na rebely už korunovalo kolosy jako X5 M a X6 M, na další produkty s velkorážními motory tedy už tolik místa nezbývá. Nebo se mýlím?

Dlouho jsme se třásli, že v Mnichově dají vzniknout nějakému supersportu, rozumějte autu se silným atmosférickým motorem uprostřed, který poháněná zadní kola propojuje s řidičem pomocí manuální převodovky, zkrátka něčemu, čím bylo na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let BMW M1. Dodnes jsme se ale nedočkali. Vyhlášená divize M dostala na podobné dílo stopku a zelená se naopak rozsvítila u „nízkoemisní“ divize i - té, která dala vzniknout městskému elektromobilu i3 a také futuristickému hybridu i8.

Poslední zmíněný vůz má být nejen náhradou za budoucí M1, ale také dokonale naleštěným zrcadlem sportovních BMW budoucnosti. Asi vás nepřekvapí, když se přiznám, že jsem před testováním i8 nebyl zrovna v extázi, zpočátku jsem se mu dokonce snažil vyhnout, protože jednak nemám rád rozbory tak složitého celku a druhak si od mě obvykle hybridy neodnášejí nejlepší vysvědčení. Kromě toho si myslím, že auto, které se pyšní vybásněnou spotřebou, mimochodem stejnou jako Prius do zásuvky, dosahovanou samozřejmě jen při nesmyslném měření v laboratoři za pomoci předem plně nabitých baterií, by se těžko dalo prvoplánově prohlásit za sportovní nástroj. Ostatně i maximální výkon soustavy nemusí vydržet po celou dobu.

Do extrému vymačkaný downsizovaný motor pro zadní, plus elektromotor pro přední kola, dvě automatické převodovky a kupa dalších systémů... Pro něco takového mívám vážné problémy se jakkoliv nadchnout a to přestože se považuji za člověka držícího krok s moderní dobou, s pochopením nově zaběhnutých konvencí i schopností uznat, že něco skutečně funguje. Ne snad, že bych nebyl příznivcem revolučních myšlenek, ale protože jsem zastáncem názoru, že nejlepší recepty už byly vynalezeny a u aut to platí dvojnásob.

Na druhé straně mě však stále vrtalo hlavou, jak svede reálně fungovat hybrid, který disponuje navzdory komplikovanější technice relativně nízkou hmotností, tolik zajímavými dynamickými parametry a nádechem něčeho zcela nekonvenčního. Ostatně i většina recenzí vyznívala pozitivně. Věřil jsem, že i8 nebude špatná, ve skrytu duše jsem také doufal, že svede fungovat lépe než ostatní plug-in hybridy, které jsem dosud stihl poznat. To mě k mnichovskému zelenému mužíkovi táhlo stále blíž.

Zároveň jsem se ovšem stále obával, že u něj nakonec vyplují na povrch neduhy spojené s omezenou kapacitou akumulátorů - jako v případě Outlanderu PHEV. Nebyla jiná možnost, než si to prakticky ověřit. Čím je tedy BMW i8 tak zajímavé, proč jsou po něm lidi tak lační a v jakých ohledech naopak selhává? Má snad ambice být ještě lepší než sporťáky typu Audi R8 a Porsche 911, s nimiž je tak často srovnáváno? Nejen na to vám zkusím dát odpovědi na následujících řádcích.

Podobné UFO jako kdysi Lamborghini Countach

Pokud se u nějakého vozu kapitola rozebírající vzhled karoserie prostě vypustit nedá, pak je i8 na prvním místě. Už na fotografiích vypadá naprosto futuristicky a docela jinak než jakékoliv jiné auto, které jste si dosud na silnici mohli prohlédnout. Teprve v reálném světě, kdy s tímhle showcarem poprvé přijdete do styku, musíte chtě nechtě jeho designové ztvárnění prohlásit za šokující. Nemít poznávací značky, bylo by pasováno do role dalšího futuristického konceptu (jako výchozí koncept Vision Efficient Dynamics), který sice stihl ohromit nespočet lidí na autosalonech a filmovém plátně, ale zároveň nikdy nespatřil výrobní linku a pokud ano, pak měl s konceptem totožná sotva kola. Jenomže i8 ji nejenže spatřilo, ono se také od svých vzorů daleko nevzdálilo.

Je to také tím, že designéři v Mnichově dostali možnost nakreslit nový vůz od čistého papíru. Přitom mohli kalkulovat s lehkými materiály v čele s karbonem vyztuženými plasty (CFRP), které použili na monokok obklopující celou kabinu, s hliníkem, termoplasty a dalšími kompozity snižujícími hmotnost a s taktéž blahým vlivem na tuhost celé konstrukce. Za výslednými tvary ovšem nemusíte hledat jen urputné snahy o originální a extravagantní ztvárnění, linky a záhyby auta totiž kreslil spolu s designéry aerodynamický tunel, z něhož nakonec vyjel vůz s koeficientem Cd rovno 0,26 - hodnotou i v této kategorii vynikající.

Výsledek mi svým přístupem až pozoruhodně připomíná Lamborghini Countach z roku 1974, ne snad konkrétními tvary, ale navozením dojmu zjevení, které šokovalo o čtyři dekády dříve a šokuje v podstatě dodnes. Můžete mít červené Ferrari, oranžový McLaren, snad růžový Rolls-Royce, ale ani jedno ani třetí nezpůsobí takový poprask a zájem přihlížejících. Všichni si na něj ukazují, zdvihají palce, kolem vozu se na parkovištích tvoří hloučky zvědavců, babičky leští zamlžené brýle a všichni chtějí vědět více - dokonce i když je jejich největší zálibou chov akvarijních rybiček. Rozhodně tedy nic pro introverty, chtělo by se říci.

BMW i8 není jen magnetem na oči, automobilce se podařilo vysochat doslova sexy mucholapkou zájmu veškerých živých bytostí. Dlouho si nevzpomínám, že bych měl v nějakém testovacím voze takovou pozornost, že by mi tolik neznámých lidí položilo tolik otázek, ani že by si kolemjdoucí psi neodvážili zvednout nohu a označkovat kolo. Co z toho vyplývá? No, že pokud trpíte jakkoli nedostačující popularitou široké veřejnosti, nezájmem ze strany něžného pohlaví, či nesnesitelně přeplněným levým pruhem, pak si vsaďte, že pro vás v současné době není na trhu vhodnějšího vozu. A že jsem testoval vůz vyvedený v poměrně střízlivé a ne zcela nápadné barevné kombinaci, která takovou pozornost, co jiné laky, sklízet nebude.

O to pozoruhodnější je zájem okolí, když uvážím, že mi tohle stvoření v podstatě nepřijde krásné. Pěkné a dá se říci, že i typické BMW, je pouze zepředu. Při pohledu zboku, kdy vyniká nízká silueta, není zlé, neboť lze hltat plnými sousty veškeré ty jinakosti, ale znovu ne pěkné. Zezadu pak i8 vypadá jako prazvláštní UFO s prapodivnými křidélky, o nic více slušivým nárazníkem a koncovými světlomety, skrze něž můžete s přehledem prostrčit celou ruku. Samozřejmě tu nejsou, aby jste do nich cokoliv strkali, jsou primárně aerodynamickou pomůckou, jenž se vám ukazuje při jízdě v zrcátkách. Paradoxně nejhezčí je mi celek připadá při pohledu shora z budovy, kdy mohou jeho partie připomínat moderní osmiválcová Ferrari. Škoda, že takhle na něj povětšinou nekoukáte. Kdykoliv jindy je to právě po stránce designu hybrid v pravém slova smyslu.

Přesto všechno jsem si byl od začátku jistý, že mi na i8 něco schází, a až v závěru testu jsme došel názoru, že jsou to minimálně koncovky výfuků, výraznější difuzor a podstatně širší zadní gumy. Jediná koncovka skloněná k zemi připomíná nafťáky z dob, kdy ještě nevozily DPF, difuzor jakoby tam ani nebyl a tyhle pneumatiky by lépe seděly mopedu. Zřejmě mám o supersportovních vozech trošku odlišné představy, ale každému se nakonec líbí něco a nutno říct, že kosmická i8 se nemusela líbit všem, ale všechny zaujala. Bylo by vlastně jedno, kdyby nejezdila, stačila by její přítomnost. Největším úletem jsou každopádně vzhůru vyklápěné dveře uchycené vzpěrami pod A-sloupky. Vypadají božsky, i když k tomu, že kvitovat je budete do chvíle, kdy poprvé vezmete za jejich kliku, se dostaneme hned..