Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

(+ videa) Má tohle auto elektronicky řízený diferenciál? Ne. Automat? Ne. Falešný zvuk motoru? Ne. A chybí mu něco? Ne. I když...

Mohl bych začít tím, jak Honda po léta platila za řidičsky nejatraktivnější japonskou značku. Jaká auta také vyrobila, jak moc jimi i mě dokázala oslovovat a jak sešla na scestí, když dospěla k přesvědčení, že ekonomicky separátně nerentabilní sportovní modely vlastně nepotřebuje. Mohl bych zmínit i to, jak časem jistila, že život a excelová tabulka jsou dvě jiné věci a nyní se opět nachází ve správné části své životní sinusoidy. Jenže mám pocit, že něco takového už jste slyšeli.

Začnu úplně jinak. Když jsem dorazil do míst, kde jsem měl nový Civic Type R poprvé poznat, dostalo se mi kvůli specifickému programu privilegia vyslechnout si prezentaci vozu samostatně v místnosti, kde se jinak scházely desítky novinářů. A udělalo to na mě dojem, což se mi při podobných příležitostech nestává. Nemluvím nyní o oné osobní péči, ale o tom, co Kotano Yamamoto z vývojového oddělení Hondy říkal.

Jeho vystoupení by dalo na samostatný článek, pro tento se chytnu jen několika bodů. Použil slova „Form Follows Function”, někdejší slogan BMW, kterým se dnes v Mnichově neřídí ani omylem. U Hondy zjevně ano - Yamamoto přiznal, že Civic možná není nejkrásnější, ale všechno, co na něm vidíte, má nějaký význam. Není štěrbinky, není záhybu, není křidélka, které by k nemělo funkční smysl. A dokladoval to mj. na nepoužití monstrózního zadního křídla konceptu na sériové verzi, což je Japoncům často vyčítáno. „Ano, mohli jsme ho tam dát, ale auto by bylo pomalejší. A tak jsme ho tam nedali,” řekl.

Mám rád, když někdo při vývoji auta kráčí za jasně stanoveným cílem a podřídí mu vše, co je alespoň trochu možné. A mám to pochopitelně o to raději, když je mi onen cíl blízký. Yamamoto-san dále mluvil o tom, že cílem Hondy bylo stvořit auto, které bude nejrychlejší předokolkou na Nordschleife, ale bude přesně takové, jakým všichni jezdí po silnici. Stvořit něco jako Renault Mégane RS 275 Trophy R je jistě zajímavé, ale už to přece není ten hot hatch, který si všichni kupují. Má-li být hot hatch tím správným hot hatchem, musí jít o vůz, který skvěle funguje na okruhu i na silnici. A musí to být jedno auto, kterým na onen okruh také dojedete. V tomto směru dával ruku do ohně, že Honda nepodváděla a rekord Nordschleife zajela přesně s tím vozem, který si budeme moci koupit. A to včetně pneumatik, které sice vznikly u Continentalu specificky pro tento vůz, daleko ale mají i k semi-slickům.

Když pak Yamamoto-san řekl, že autu nedali automatickou převodovku, protože jsou přesvědčeni, že dobrý řidič dokáže s manuálem řadit tak rychle jako moderní dvouspojky, musel jsem se podívat na své ruce, jestli náhodou nejsou alespoň trochu žluté a nedívám se zrovna na svého skutečného otce. A to nebylo vše. Na místě byl přítomen i Suehiro Hashi, nejvyšší šéf vývoje vozu, který vypadá jako všechno, jen ne to. Připadá vám spíše jako pohádkový dědeček, pan Miyagi z filmu Karate Kid nebo něco takového. Neumí ani anglicky, ale přesto je to on, kdo jediný zvládne odpovědět náročnější technický dotaz. Nehledejte prosím v mých slovech ani náznak neúcty, naopak, takoví lidé mě fascinují - musí se v nich skrývat obrovské konstruktérské znalosti a zkušenosti a zároveň musí mít nulové povědomí o existenci zákazníků, kteří by za volantem v zářivě zelených adidaskách nejraději hráli Angry Birds.

Říkal jsem si: kdo jiný než tito lidé by mohli postavit perfektní hot hatch podle mého gusta? Byl jsme přesvědčen, že žádní a ze všech v tu chvíli známých informací se zdálo, že jej opravdu postavili. Nezbylo než konfrontovat toto očekávání s realitou...

Hezké auto to tedy opravdu není

Než ale vyrazíme zkoumat dynamické aspekty vozu, musíme se nejprve krátce zastavit u těch statických. Nový Civic Type R alias CTR je totiž pozoruhodný už tím, jak vypadá. K jeho smůle ale bohužel ne zrovna v pozitivním smyslu slova.

Říci o tomto autě, že „není hezké”, je vlastně pořádný kus diplomacie - po mém soudu je mimořádně ošklivé. Pochopitelně, můžete to vnímat jinak, ale snad už jsem v některém z testů současného Civicu řekl, že zatímco ten předchozí byl sice divný, ale aspoň byl originální. Tento už je jen divný. Vizuální specifika verze Type R na tom nic nemění, ba naopak vůz ještě více přibližují do teritorií slov jako UFO - výsledek vážně vypadá jako létající příšera z vesmíru.

Je těžké najít alespoň pár úhlů, ze kterých by auto vypadalo dobře. Podle mě se to daří akorát při čistém pohledu na příď, která nepostrádá svěžest, eleganci ani notnou dávku agresivity - na čištění levého pruhu dálnice by to mohlo fungovat. Tím ale výčet „dobrých úhlů” končí - ještě trochu lze vydržet pohled na přední tři čtvrtiny, ale to už chce auto správně „naštelovat”. Jinak vás při pohledu na něj napadnou leda slova jako replika, atrapa či nepovedený tuning - karoserie už při částečném spatření boků „přetéká” přes obrysy podvozku a profil předních částí připomene zdevastovaný nos Rockyho Balboy. Na záď se pak můžete podívat jakkoli a nezbavíte se přesvědčení, že autor musel před finální malbou alespoň desetkrát vidět Hvězdnou pěchotu - zboku jakoby na zadku nějaký hmyz a zkuste si otevřít přímý pohled na záď. Neříkejte, že v tom nevidíte obrovského brouka - oči, tykadla, kusadla, to všechno tam je.

Na design vozu se ale nelze dívat jen esteticky a když vám někdo smysl jednotlivých vzhledových specifik vysvětlí, možná se vám bude tenhle vesmírný brouček i líbit. „Lízátko” pod předním nárazníkem vypadá hodně otyle, usměrňuje ale proudění vzduchu chladícího motor i brzdy. Zároveň funguje jako křídlo a pracuje tedy s přítlakem, což platí také o přebujelých nástavcích prahů. Ty přetékající blatníky částečně eliminují víření vzduchu okolo kol a díry za předními blatníky mají také svůj význam pro odvod chladícího vzduchu. O zádi už řeč byla a i když se můžete jako Červená Karkulka ptát: „Civicu, proč máš tak velké laufy?” bude to jedna z mála otázek, na které vám tenhle automobilový vlk nebude umět dát rozumnou odpověď.

Hledat v tomhle stroji vnitřní krásu prostě lze. A není to tak těžké, alespoň ne pro mě - kupuji-li si vůz na ježdění, je mi celkem ukradené, jestli bude bodovat na soutěži elegance. Je mi to dokonce ukradené úplně, já tam s ním nepojedu. Pojedu s ním na Nordschleife a tam se Civicu Type R bude vysmívat jen někdo hodně hloupý.

Vnitřní krásu si ale prosím nezaměňujte s pojetím interiéru, neboť ten má k dokonalosti daleko vizuálně i funkčně. Není tu všechno špatně - sedadla jsou dosti nekompromisní sedla, která vás jen tak nevyhodí a pochválit musím i skoro úplně kulatý volant o přiměřeném průměru a tloušťce věnce. Střelný prach ryze pozitivních dojmů mi ale po těchto dvou hodnoceních začíná vlhnout.

Pokud se někomu líbí architektura připomínající kokpit barokní stíhačky, prosím, je to jeho věc. Dvojice přístrojových desek ale z funkčního hlediska obhajuje svou existenci marně z úplně stejných důvodů jako u standardních modelů - je to nepřehledné i nepřínosné. Palubní elektronika je více či méně zoufalá a její ovládání jakbysmet. V tomto směru Hondě ujel Šinkanzen a o dobré ergonomii můžeme hovořit leda v případě „základních automobilových funkcí” a pár detailů jako je ventilace. Po několika měsících „mimo Civic” už jsem se ani nepokoušel pochopit pokročilý pohyb v menu palubního počítače nebo zcela odděleného výstupu informačně-zábavního systému, to chce opravdu hodně velkou intuici.

Jistě, jsme v hot hatchi a tohle je podružné, úplně přehlížet to ale nechci. Platí, že musíte hodně chtít „všechno okolo”, abyste tyto nedostatky byli ochotni CTR odpustit. A to mu v boji o přízeň zákazníků jistě nepomůže. Navíc tu nejde jen o podivnou palubní elektroniku, tu opravdu může vzít čert. V těch zajímavých sedačkách se totiž i v této verzi Civicu sedí dost vysoko a níže to prostě nejde. Kovové nášlapy pedálů jsou sice zajímavé, samotné pedály ale nechávají dost daleko od sebe a při brzdění s meziplyny se možná až příliš musíte snažit o správnou pozici pravé nohy, aby to vůbec šlo.

A nakonec ani ona sedadla neprojdou zcela bez připomínek, i když tohle bude spíše obecný povzdech. Je na jednu stranu hezké stvořit tuhá a pevně svírající sedadla, na tu druhou se ale v takovém případě musíte smířit s tím, že se do nich každý nevejde. Nejsem snad zrovna klon Jiřího Růžičky, ale mé nohy z nich zcela šťastné nebyly - z boku už dost tlačily, i když se odstředivé síly blížily nule. Pro vzrostlejší jedince, řekněme, mohou představovat problém a alternativa v nabídce není. Ale dost už podobných řečí, jdeme jezdit.