Autoforum

/

Foto: Auto Discounter Berlin, publikováno se souhlasem

Neříká něco o vývoji automobilového světa, když za nejodolnější moderní motor celého koncernu platí VW ten, který padl za oběť tlakům na snížení papírových emisí CO2? Jistě to není ideální agregát pro každého, pro spoustu lidí ale byla ona výdrž hlavní a prodávala. A nakonec i ta má svou „ekologickou hodnotu”.

Mnohá přísloví realitu přesně nevystihují, v případě sousloví „zima jak v Rusku“ tu ovšem máme trefu do černého. A nízké teploty nejsou to jediné, čemu musí lidé a jejich auta v této zemi čelit. Zmínit lze rovněž bezútěšný stav některých tamních vozovek, horší kvalitu paliva nebo celkově složitější péči o vůz v odlehlejších oblastech. Auta jsou tam tedy vystavována velké zátěži, a tak lze techniku, která tamní provoz „dává” s nadhledem, označit za mimořádně trvanlivou. I proto má smysl věnovat se práci tamního magazínu Za rulem (česky Za volantem), který pravidelně vyhlašuje nejtrvanlivější motory aut, které mají býz schopné přežít pomalu apokalypsu.

V minulosti již byla pěna chvála na jednotky od Toyoty, Hyundai, Kie, Peugeotu, Citroënu, Hondy, Renaultu, Nissanu, Chevroletu či Lady. Nyní přišel čas na Volkswagen. To zní poněkud úsměvně, neboť německá automobilka se v posledních pár letech od spalovacích motorů odvrací. A motory, se kterými přišla, za bůhvíjak odolné neplatí, zejména potíže se spalovacími jednotkami TSI jsou už legendární. Málokdo by tedy asi tipovat, že má ve svém portfoliu jednotku schopnou najet půl milionu kilometrů bez problémů i v ruském prostředí. A vlastně by tipoval správně, protože onen motor je již minulostí.

Nejlepším agregátem, který dle Rusů Němci kdy nabízeli, totiž má být čtyřválec BSE 1,6 MPI. Ten zamířil do celé řady koncernových aut, kromě Golfu páté a šesté generace se objevil také pod kapotou Škody Octavia, naposledy v její druhé generaci. Němci jej vyráběli v letech 2005 až 2015, od jeho odchodu tedy utekla již řada let. Pročež se vlastně i potvrzuje, že komplikované moderní motory nejsou navzdory lepším technologiím robustnější než jejich jednodušší předchůdci.

Tím nechceme popírat smysl evoluce, je ale třeba říci, že zejména pod tlakem regulací míří nezřídka problematickým směrem s řadou zbytečných úkroků. Kdyby současné materiály a výrobní postupy mohly být použity na motor stejného ražení, vydrží jistě ještě víc, jenže dogmatem se staly papírové emise CO2 nových aut, jejichž snížení prospívá downsizing. A ten znamená menší a komplikovanější motory s turby, které mohou někdy i reálně spotřebovat míň, ale také míň vydrží. Kdo pak vyhrál?

Nebýt regulací nedávajících automobilkám na výběr, kalkulovaly by obšírnější a začlenily do rovnice všechna data, ne jen ta „správná”, o která podle regulátorů jde. Pokud vám totiž motor „klekne” třeba po 200 tisících kilometrech a je pomalu kvůli tomu třeba vyrobit nové auto, pak jeho efektivnější ústrojí zkrátka nezvládá vyvážit zplodiny spojené s jeho produkcí. V takovém případě je ekologičtější vůz horší emisní třídy, který ovšem bude sloužit klidně i několik generací.

Jinými slovy stále platí, že v jednoduchosti je síla. Ostatně 1,6litrová atmosférická jednotka VW dostala do vínku pouze osm ventilů, hliníkový blok s ocelovými výztuhami či spolehlivý rozvodový řemen. Při absenci turbodmychadla či kompresoru si pak sice musí vystačit se 102 koňmi, nicméně auta před deseti dvaceti lety byla o poznání lehčí než dnes. I tak nízký výkon tedy stačil na dostačující dynamiku pro normální ježdění. Klíčové ale u této jednotky zkrátka bylo, aby vydržela, což plnila na jedničku.

Jednotce BSE 1,6 MPI tak mnozí Rusové přezdívají Kalašnikov, neboť i tento samopal je velmi jednoduchý a vydrží skoro všechno. Snadno se tak může stát, že VW bude v těchto souvislostech zmiňován naposledy, ani motory BSE totiž nevydrží věčně a bude jich jen ubývat.

Zdroj: Za Rulem

Petr Prokopec