Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Není nejvýkonnější ani nejlehčí, nemá pohon 4x4 a přesto pokoří Bugatti, Porsche i Teslu. Jak je možné, že je Challenger Demon tak strašně rychlý?

Automobilky jsou firmy jako každé jiné, a tak svou činnost směřují k jedinému - vydělat peníze. Vezmou tedy ty nejlepší techniky, testovací piloty, montéry i marketéry a stvoří něco jako Golf - auto tak dobré, že mu skoro není co vyčíst, zároveň ale emotivně tak nepodmanivé, že se při jízdě s ním budete zahřívat kostkou ledu. Peníze tato auta vydělávají jak na běžícím pásu, pojí se s nimi ale jedno riziko - že se ti nejlepší lidé unudí k smrti. A tak je automobilky občas nechají udělat něco, při čem mohou alespoň na chvíli pookřát, třeba Golf GTI Clubsport S.

Také americký Dodge svým standardním portfoliem míří hlavně na obyčejné zákazníky. Prodává statisíce aut ročně hlavně v USA a jeho nejpopulárnějším modelem je Journey, za čímž angličtiny znalí čtenáři asi netuší nic jako hrdého pokořitele nejlepších okruhových časů. Je to vůz na pomezí SUV a MPV, který u nás známe jako Fiat Freemont, takový americký Golf... I Dodge ale nechá své techniky čas od času pohrát a naposledy je skutečně pustil ze řetězu.

Před pár dny tak zazářil vozem, na kterým automobilový nadšenec musí zalapat dechem: Dodge Challenger SRT Demon. Má 840 koní, vzhled ďábla, při akceleraci se staví na zadní a nedělá to jen pro parádu. Jde o nejlépe zrychlující sériové auto světa, stovku (přesněji 97 km/h, jsme v USA na 60 mph) udělá za 2,3 sekundy a pokoří tak všechny a všechno. Navíc jeho představení tu jen začíná, schopnost zvládnout 400metrový sprint za 9,65 sekundy je ještě působivější, pod 10 sekund se na tomto poli dostane jen hrstka produkčních aut. Dodge předem říká, že na tomhle autě prodělá kalhoty, ale směje se u toho, protože kopanec do zad, který představuje přetížení 1,8 g při startu člověku na chvíli udělá „díru v hlavě”.

Na místě je ale otázka: jak je to sakra možné? Už ta jedna hnaná osa by měla být pro Challenger diskvalifikující, navíc 840 koní není zase tolik (Chiron má 1 500...), auto přes odlehčení o skoro 100 kg není zrovna lehké, váží skoro 2 tuny. Tohle přece nesedí. Jenže ono to možné je, jen místo ženy je tady za vším třeba hledat vědu.

Právě takový pohled na akceleraci Demonu nabízí náš přítel Jason Fenske a nemůžeme vám jej nezprostředkovat, neboť osvětluje, co musel Dodge udělat, aby „donutil” své monstrum takto akcelerovat. Než se ale dostaneme k dílčím aspektům, je třeba připomenout, že automobilka tento model postavila jako skoro jednoúčelový stroj. Je to silniční auto, takže s ním sice můžete do normálního provozu a při běžné jízdě se v něm jistě neztratí. Nepřekládejte si ale dynamické schopnosti vozu v přímce v možnost pokořit v zajímavém čase i nějaký okruh, na to prostě není stavěný.

Dodge říká jasně: Stavěli jsme auto, které má zajel co nejlepší čas ve 400metrovém sprintu a přitom zůstat silničním strojem, tomu bylo přizpůsobeno vše. Pokud si vzpomenete na původní představení, hovořili jsme i o tom, že auto má kvůli nižší hmotnosti i menší, lehčí a pochopitelně méně výkonné brzdy. Je to takový rychlobruslař na kolech - nohy má „nadělané” tak, že mu praskají i kalhoty z nadměrných velikostí, zbytek těla ale udělá nejlépe, když bude co nejlehčí a nejmenší, neboť se do značné míry jen veze.

Tolik v obecné rovině, co tedy bylo nutné s vozem konkrétně provést, aby svou misi splnil? Pomineme-li již naznačenou maximalizaci výkonu a minimalizaci hmotnosti (840 koní na 1 940 kg), která by prostě nestačila, museli si technici pohrát především s rozložením hmotnosti mezi nápravy a optimalizací trakce hnané osy. Schopnost přenést výkon je tady, zjednodušeně řečeno, zatížení zadní osy krát tření zadních pneumatik, tento součin musí dát co nejlepší výsledek. A je vážně zajímavé vidět, jak jej bylo dosaženo.

Pochopitelně, Challenger má motor vpředu a pohon zadních kol, takže stojící bude rozkládat hmotnost mezi nápravy nanejvýš něco kolem půl na půl. To není dost dobré, jenže takový stav nás nezajímá. Klíčové je rozložení hmotnosti mezi nápravy při akceleraci a s tím už se dají dělat divy.

Dodge zejména upravil podvozek, aby vůz při akceleraci doslova „padal na zadek”. Laik by možná řekl, že bude vhodné zavěšení zadní osy změkčit, jenže ideální postup je přesně opačný. Automobilka tak použila (vždy ve srovnání s verzí Hellcat, z níž Demon vychází) pružiny s tuhostí sníženou o 28 % vzadu, ale o 35 % vpředu. Podobným směrem se vydaly stabilizátory, které jsou vzadu měkčí o 44 %, ale vpředu o 75 % a ani tlumiče netrhají partu - ty zadní jsou tužší, ty přední měkčí.

To všechno proto, aby příď neměla problém se zvednout a „pustit” hmotnost na zadek. A aby záď přitom dokázala přesunu těžiště jejím směrem zdatně sekundovat. Proto se také tohle auto staví na zadní, ujede tak skoro metr po startu, a to znamená jediné - veškerá hmotnost v tu chvíli zatěžuje zadní osu. První část mise splněna.

Ta druhá, maximalizovat tření, byla o něco snazší. Jsou to už probírané silniční „sprinterské” pneumaitky Nitto NTO5R o rozměru 315/40 R18. Na fotkách můžete vidět, jak se při startu dokáží zdeformovat, doslova se zakousnout do silnice, a to díky třem faktorům. Mají o 15 % větší styčnou plochu než běžné pneumatiky Hellcatu, dokáží se materiálem postarat o více jak 200procentní zvýšení přilnavosti a ve výsledku se zajišťují o 40 procent drtivější start.

Dejte si zmíněné dva faktory dohromady a kouzlo je na světě - Dodge prostě pošle všechnu hmotnost na zadek, kterou „zpracují” pro to speciálně vyvinuté pneumatiky. Vůz tak vystaví pilota přetížení 1,8 g hned při startu, ani poté ale nedá jeho vnitřním orgánům mnoho šancí se volně hýbat - při akceleraci z 0 na 50 km/h dosahuje průměrného přetížení 1,32 g a při zrychlení z 50 na 100 km/h je to pořád 1,05 g. Že to je nejvíc mezi sériovými auty, netřeba dodávat, pouze Tesla Model S P100D udělá při 0-50 km/g o kousek víc (1,4 g), pak ale začíná ztrácet.

Výsledkem je tak skutečně působivá dynamika. Z 0 na 50 km/h na pouhou 1 sekundu, z 50 na 100 km/h za dalších 1,3 s. Skutečným králem je ale tento démon na 400 metrech se zmíněnými 9,65 sekundy a koncovou rychlostí 225,3 sekundy. To mimo jiné znamená, že dvoustovku udělá hluboko pod 9 sekund, stačit v přímce mu ani do této rychlosti nebude skoro nic. Pro srovnání: Tesla zvládne tuto disciplínu za 10,5 sekundy. Výborný čas, skoro sekunda je ale v časech okolo 10 s něco jako věčnost.

Demon je zkrátka fantastický kus techniky, úžasná ukázka toho, co se dá také dostat na silnice. A to říkáme jako lidé, kteří mnohem více ocení auto rychlé na okruhu v celé své komplexnosti. Kdyby ale všichni dělali automobily zaměřené jen na to, byl by svět trochu nudný. Challenger SRT Demon chtěl korunu krále sprinterů a má ji, po právu. A my můžeme být rádi, že i v dnešní, někdy až příliš racionální době vznikají tak krásně šílené věci...

Kompletní galerie fotek a video

Zdroj: Engineering Explained@Youtube

Petr Miler