Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Alfy neprosluly zrovna spolehlivostí a jet tak daleko s nevyzkoušeným autem starým 14 let zavání bláznovstvím. Jak to asi jen mohlo dopadnout?

Stalo se to vlastně náhodou. Při jedné příležitosti jsem se svým dánským kolegou někam cestoval jeho Alfou a on přemítal o tom, že by ji po letech prodal. Ani nevím proč, ale řekl jsem mu, ať mi dá vědět, až se rozhoupe. Od té doby uplynuly dva roky a já jsem dávno zapomněl, že jsem něco takového řekl. On ne.

Letos v lednu mi tak zavolal, jestli mám o jeho auto stále zájem. Nejdříve jsem váhal, pak mi to ale nedalo, na auto jsem se podíval a nechal si říct cenu. Nebyla nejnižší, ale kolegovi jsem byl krapet zavázán a navíc vím, že se o Alfu pečlivě staral. Tak jsme se domluvili a já se stal majitelem Alfy Romeo 156 2,0 JTS... stojící 1 000 kilometrů daleko od českých hranic.

Než se jí ale budu podrobněji věnovat, musím vám prozradit pár dalších detailů. Před pár lety v souvislosti s pořízením zahrady mi došlo, že k dosavadním autům musím pořídit další. Zadání bylo jednoduché, benzínový motor, manuální převodovka, maximálně kompakt a hlavně tažné zařízení, protože o tahání vozíku tu šlo především. Z inzerce na mě tehdy vyskočil třídveřový Ford Focus 2,0i Trend z roku 1998. Na tachometru měl 116 000 km a byl čerstvě dovezený z Německa. Koupil jsem ho v podstatě na slepo, nechtělo se mi kvůli obhlídce jezdit přes půl republiky. Na fotkách vypadal dobře, skaut, kterého jsem tam poslal, také hlásil pozitivní zprávy. Ani první dojem nebyl nejhorší, auto jezdilo velice pěkně, zachovalý interiér se schovával pod pěknou kastlí.

Jenže pak v podobě zvedáku a pohledu na spodek auta přišlo probuzení do reality. Nebudu to vypisovat vše, ale jen na sanaci problémů se rzí padlo téměř tolik, kolik jsem za auto dal. Suma sumárum mě tehdy Focus stál 75t Kč. Na druhou stranu, další roky auto sloužilo bez zaváhání, následnou technickou prošlo bez závad. Neměl jsem důvod se s ním loučit, když se ale sešly okolnosti v podobě nabídky na Alfu a současně zájemce o Focus, mávl jsem nad tím rukou s tím, že změna je život. Ford šel o dům dál a já si letěl do Dánska pro Alfu.

Na rovinu, až do chvíle, kdy jsme se s dnes už bývalým majitelem v lednu předběžně dohodli, jsem se o Alfy nezajímal. Měl jsem je za designově pěkná auta, ovšem s technikou, která mě neoslovovala. Začal jsem si po večerech doplňovat vzdělání, četl staré testy, prolézal fóra, mluvil s majiteli a začal si říkat, co to dělám. Informace o nespolehlivosti motorů JTS se na mě hrnuly ze všech stran. Zanášení karbonem, odcházející vstřikovače, přidírání vaček, spotřeba oleje na úrovni, kdy 1 litr na 1000 km je normou, ne výjimkou. K tomu čtyři lamba sondy, osm svíček a rozvodový řemen, který je nutné měnit každých 60 000 km. Navíc motorem to jen začíná. Notoricky známé problémy s horními rameny komplikované přední nápravy, rezavění nosných částí a další mě vlastně docela děsily.

Na druhou stranu, nebyl jsem v pozici, kdy bych chtěl začít vybírat z neznámých ojetin. Konkrétní auto znám už 6 let, majitele ještě o mnoho déle. S autem prý sjezdil kde co a údajně ho nikdy nikde nenechalo stát (neobvyklé, slyšet taková slova od alfisty...). Nájezd nebyl malý, na tachometru mělo auto přes 190 000 km, stále s původním motorem. Jenže je to kus po posledním faceliftu, jehož motory už mají mít řadu much vychytánu. Mám do toho jít nebo pána, jenž si mezitím stihl pořídit jiný vůz, zklamat a nechat mu Alfu na krku? Rozhodl jsem se auto přes všechny pochybnosti koupit a vzít to jako životní zkušenost. Však co - jak říká Jeremy Clarkson, nikdo není pravý petrolhead, pokud nevlastnil Alfu...

Od minulého týdne tak mám na krku Alfu Romeo 156 2,0 JTS vyrobenou na konci roku 2003. Výbavový stupeň neznám, předchozí majitel však provedl řadu vylepšení. Standardní sedadla vyměnil za Recara z verze Ti. Jsou specifická tím, že mají elektricky ovládaný sklon opěradla, zbytek nastavení je potřeba udělat ručně. Také přidal tempomat a k rádiu zařízení emulující CD changer, jehož součástí je USB vstup.

Interiér je přesto relativně zachovalý

První majitel autu hned po koupi dopřál nástřik spodku karoserie a podvozkových dílů plastickou hmotou, druhý, tedy můj kolega, jej po každé zimě obnovoval. Ne, že by se rez nenašla, ale vzhledem k dánskému podnebí a faktu, že vůz parkoval výhradně venku, je její výskyt zcela minimální. Opravdu shnilé byly pouze misky zadních tlumičů, mimochodem původních, o jejichž výměnu jsem, jak se později ukázalo, velice prozíravě, předem požádal. Za vůz jsem nakonec zaplatil 2 300 Eur, z toho 300 stály nové tlumiče a jejich výměna. Levný rozhodně nebyl, ale zase jsem k němu dostal dvě sady zánovních pneumatik, v obou případech na litých kolech.

Alfu jsem převzal ve středu s tím, že před páteční dlouhou cestou domů s ní najedu pár desítek kilometrů po okolí. Chtěl jsem si na ni krapet zvyknout a taky jí dát trochu do těla, aby se případné problémy projevily hned, ne až někde cestou. Nakonec na to nezbyl čas, a tak jsem bez testovací jízdy vyrazil na 1 000 km dlouho cestu domů. Anebo ta testovací jízda byla 1 000 km dlouhá, záleží na úhlu pohledu. A nakonec se ukázala být o hodně náročnější, než jsem doufal.

Sotva jsem vyjel, začala průtrž mračen. Až na trajekt se střídal slejvák s jemnějším deštěm. Ukázalo se, že stěrače mají nejlepší léta za sebou. Následná jízda přes Německo byla pohodová. Tempomatových 140, motor při nich točí přes 4 000 ot./min a je docela hlučný, proto ne víc a audiokniha hrající z USB. Spotřeba se držela po 8 l/100 km, což při dnes neuvěřitelném objemu nádrže 63 l zaručovalo dojezd až blízko domovu.

Jsou ale detaily, které prozradí, že tato 156 má už něco za sebou

Jenže já udělal chybu. Chtěl jsem to mít kratší a vzal jsem to přes Polsko. Tamní peklo má jméno E36. Sice se to tváří jako dálnice, ale vybudována byla snad za války a od té doby na ni nikdo nesáhl. 80 km cesty na úrovni panelky někde v JZD, mohl jsem pro Alfu vymyslet horší test? Jel jsem sedmdesátkou, víc má tělesná schránka nesnesla. Někde v polovině jsem musel zastavit na benzín a chtěl z té hrůzy sjet, jenže nešlo to. Další možnost byla až někde za kopci, shodou okolností to současně byl nájezd na zcela novou A4. Tam už mi bylo zase do zpěvu, ale ještě dalších 20 km jsem poslouchal, jestli z Alfy něco neupadlo či nepadá. Nic, vůbec nic, přestála to bez následků.

V tu chvíli ale začaly docházet síly mně. Byly tři hodiny ráno a já to měl domů stále 200 km. Řešení bylo jediné, šlápnout na to. Tak jsem po zbytek cesty Alfu hnal bez ohledu na to, jestli mi hrozí nějaký technický problém nebo ne. Mohl jsem letitou ojetinu otestovat lépe, než takto? Podle mě nemohl a začíná to vypadat, že buď tuto konkrétní 156 jen tak něco nerozhodí, nebo zvěsti o její nespolehlivosti nejsou tak úplně reálné.

Tady bych mohl skončit, vždyť ten příběh má šťastný konec, jenže ona je to jen první kapitola. Teď nás čeká registrační proces a návštěva servisu, kde se teprve podrobně podívám, jak na tom Alfa opravdu je. Snad nedopadnu stejně, jako u Focusu. Mimochodem, když už je o něm řeč, je paradoxní, že mi Alfa ve srovnání s ním přijde hrozně ošizená. Dveře téměř nic neváží, takto úzké prahy jsem viděl naposledy u starých žigulíků a soudržnost interiéru je také všelijaká. Podobně to vnímají i jiní, podle mé ženy je to prý příliš „old school”, známý po usednutí za volant prohlásil, že to je všechno jakési fórové. Mně nezbývá než souhlasit, pokud 156 postavím vedle stejně starého BMW 3, nemá co nabídnout, skoro se divím, proč dal někdo tehdy přednost Alfě. Snad leda pro její design. Ale to řešit nechci, protože takové BMW už jsem měl a dávno prodal. S Alfou teprve začínám. A ne úplně špatně

Kompletní galerie prvních fotek pořízené 156 po dojezdu do ČR

Mirek Brokeš