Autoforum

/

Foto: Renault

„Zkoušíme vyrábět levná auta, ale EU nám v tom brání,” říká bez okolků Luca de Meo a dodává, že v roce 2025 se může Renault prodělávat obrovské peníze, i kdyby se roztrhal. „Regulační bordel” mu nedává jedinou opravdu dobrou cestu, jakou se ubírat.

Šéf skupiny Renault Luca de Meo je jedním z těch automobilových manažerů, na které je těžké udělat si jednoznačný názor. Na jednu stranu je schopen nazvat věci pravými jmény, je schopen identifikovat příčiny problémů automobilového průmyslu a nemá problém ukázat prstem na Brusel s tím, že tohle je ta žába na prameni, která způsobuje způsobuje zkázu, jejíchž dopadů obyčejný člověk nedokáže dohlédnout. Ale co z toho?

Pak přijde ten samý de Meo a za vlastního tleskání představí 75. „compliance car”, tedy auto v prvé řadě všem oněm bruselským požadavkům vyhovující, které více či méně míjí představy zákazníků a nemá ani reálnou šanci na mohutný tržní úspěch. Je to jedna z nouze ctnost za druhou a obávám se, že naprostá většina z nás bude mít problém v současné nabídce Renaultu identifikovat alespoň jeden opravdu žádoucí vůz. Osobně už nevidím ani ten jeden.

A to nejsem žádný odpůrce francouzských aut, naopak chovám úctu k řadě modelů nejen s kosočtvercem ve znaku. V minulosti jsem našel zalíbení v nejednom Méganu, Cliu nebo některých Lagunách, dokonce i některá z MPV značky bylo třeba respektovat jako racionálně zajímavé nabídky. Co z toho zbylo? Elektrický Mégane připomínající spíš SUV? Ve smutné křeči dožívající Clio pomalu bez jediného pořádného motoru? Záplava předražených hybridních crossoverů? Nebo možná sympatická nová pětka, která je ale ve výsledku prťavým elektrickým autem za cenu od 675 000 Kč? Jako vážně? Nic z toho neumí vyvolat touhu ospravedlnitelnou zdravým rozumem a dnes už téměř všechno z toho přišlo během de Meovy vlády nad firmou, povede ji letos pátým rokem.

Prodejní výsledky tomu pochopitelně odpovídají, Renault se z největší evropské automobilky, kterou se zejména v 90. letech opakovaně stával, když oslovoval až 1,64 milionu kupců za roky, propadl v pořadí značek už i za Škodu. Loni do listopadu prodal na starém kontinentu směšných 565 tisíc aut, o 38 tisíc míň než česká značka a třetinu svého někdejšího vlastního odbytu. Je to zřetelný rozvrat a neschopnost bouchnout do stolu a říci, že značka prostě musí znovu dělat primárně auta šitá na míru těm, která je mají kupovat, a pak teprve vymýšlet, jak se tím neoddělat optikou regulatorní zátěže, je hlavně odpovědnost vedení společnosti. To dalo přednost opačnému procesu.

A de Meo to ví, jinak by nemluvil tak, jak mluví. Nejnověji to potvrdil v rozhovoru pro belgický De Tijd, kde byl i na své poměry neobvykle otevřený - patrně v domnění, že si jeho vyjádření pro relativně lokální odborný magazín mnoho lidí mimo Belgii nevšimne. Tak ale dnešní svět nefunguje.

De Meo v prvé řadě shrnuje uplynulý rok pohledem automobilového průmyslu jako „bezprecedentní” kvůli kombinaci výzev, které skýtal. Jsme svědky pokračujícího tlaku na elektrifikaci aut, která se ale setkává s rostoucím odporem veřejnosti k tomu si takové vozy kupovat. I když je tedy jejich nabídka historicky největší, nepřichází prakticky žádné jiné skutečné novinky, než jsou ty elektrické, dostává se jim až absurdního protežování na všech úrovních, automobilky se marketingově pomalu nezabývají ničím jiným a zachází do dosud nevídaných mezí, pokud jde o umělé zdražování spalovacích aut na straně jedné a dumpingový prodej těch elektrických na straně druhé, prodeje elektromobilů na evropských trzích loni do listopadu klesly o 5,4 procenta a jejich tržní podíl je dole o 0,8 procentního bodu.

To je brutální nepoměr, který pro automobilky skýtá obrovská ekonomická rizika. De Meo tak říká, že se jím řízená firma sotva dostala z jedněch problémů, už ale míří do jiných. Naráží tím pochopitelně na koronavirové časy, kdy se zavírání fabrik i showroomů postaralo o kombinaci vysokých nákladů s nízkými prodeji, což Renault poslalo do obrovských ztrát. Firma za první polovinu roku 2020 vykázala ztrátu téměř 7,4 miliardy Eur, tedy asi 186 miliard Kč. A v jednu chvíli tedy prodělávala 40 milionů Eur denně, víc jak miliardu korun den co den.

„Podobné problémy nikdy nelze předvídat, měli jsme ale štěstí v tom, že jsme krizí procházeli už koronavirem. Museli jsme se uskromnit a zrovna jsme s tím skončili, když to s ostatními výrobci začalo být špatně. Přesto jsme chvíli dosahovali ztráty 40 milionů Eur den včetně víkendů a svátků,” říká dnes šéf Renaultu a nepřipomíná to náhodou - něco takového se v roce 2025 může vrátit.

Jenže zatímco koronavirus lze označit za vyšší moc, třebaže se dnes můžeme přít, jak moc byly reakce vlád na vzniklou situaci adekvátní (ale po bitvě je každý generál), rok 2025 nepřinese nic, co by „panstvo” nemohlo ovlivnit. Od začátku letošního roku začala platit nová „evoluce” přerozdělovacích mechanismů EU, která flotilové limity emisí CO2 posouvá ze 116 gramů na kilometr na auto na 94 gramů. Je to jen další forma nepřímého nařizování elektromobilů, neboť bez jejich asi 25% zastoupení v prodejích té které značky nelze tyto limity splnit. A s ohledem na výše zmíněné je to přirozeně absolutně nemožné.

De Meo tak vypočítává, že se započtením všech uměle vyvolaných nákladů může tahle legace stát až 16 miliard Eur ročně, tedy asi 400 miliard Kč. Optikou celého roku se tedy bavíme znovu o 1 miliardě korun denně. A šéf Renaultu říká, že má jen čtyři možnosti, jak se tomu vyhnout.

První jsou „agresivní slevy na elektromobily”, tedy jejich další vnitřní dotování na úkor jiných vozů. To jednak pro automobilku nebude zadarmo, De Meo ale vidí hlavně jiný problém - poškodí to už tak mimořádně špatné zůstatkové hodnoty prodaných elektrických aut, což je dnes asi vůbec největší škraloup na jejich atraktivitě. Takže tudy jít nechce.

Druhou možností je nákup jakýchsi „emisních povolenek” od konkurentů, jakkoli tady se tomu tak otevřeně neříká. Renault si tedy může odpustky koupit společným započítáváním prodaných aut s jinými automobilkami, které prodávají elektromobilů hodně, čímž dosáhne patřičného průměru. To se mu ale také nechce: „Zdá se být politicky obtížné schůdným, aby evropští výrobci aut platili miliardy čínským značkám, které jsou už teď obviňovány ze zaplavování evropského trhu levnými elektromobily,” říká.

Třetí možností je umělé omezení prodejů spalovacích aut, jak to dnes dělá Fiat. To zní jako nejsnazší a nejlevnější a nejsnazší řešení, ani to ale není bez následků, připomíná de Meo s odkazem na současnou situaci VW. „Znamenalo by to, že ze dne na den by všechny evropské automobilky přestaly prodávat asi 2,8 milionu aut ročně. To je ekvivalent asi deseti fabrik, které by bylo nutné zavřít. Ještě jsem nepotkal jediného politika, který by byl ochoten za to převzít odpovědnost,” říká k tomu šéf Renaultu.

Čtvrtou možností je jednoduše zaplatit pokuty EU, což je cesta, kterou už někteří konkurenti vyhodnotili jako nejefektivnější. Šéf Renaultu ji ale též zváží pouze v případě, že se ukáže, že ostatní možnosti stojí víc peněz, zatím o tom přesvědčen není.

Jaká možnost je tedy správná? Žádná, Renault nevidí dobré cesty a říká, že se celý průmysl ocitl doslova v „regulačním bordelu” a rozumné východisko neexistuje. „Zkoušíme vyrábět levná auta, ale EU nám v tom brání,” říká jasně de Meo. Znovu líbivá slova, ale přijdou také činy?

Zdroj: De Tijd

Petr Miler