Autoforum

/

Foto: Škoda Auto

Mnozí stále žijí v představě, že automobilky nasekají elektromobily jako Baťa cvičky, lidé si je koupí bez ohledu na schopnosti a cenu, síť se sama nafoukne a elektřina přijede z Marsu. Realistická očekávání to opravdu nejsou.

Pro některé nemusí být největším problémem elektromobilů jejich ceny, jakkoli jsou stále drahé - vedle lepších spalovacích aut nevychází zase tak draho. Situace se ale v tomto ohledu změnila oproti dřívějšku poněkud tragickým způsobem, neboť propast mezi elektrickými a spalovacími vozy se zmenšila hlavně kvůli enormnímu zdražení druhých zmíněných. Automobilky do nich promítají své náklady spojené s vývojem, výrobou a často i prodejem elektroaut, neboť se spalovacími vozy jsou spojeny touhy zákazníků, a jsou tak ochotni za ně zaplatit i víc. Už ne o tolik dražší elektrické vozy by tedy byla ochotna akceptovat relativně velká část kupců, kdyby tu však nebyla nejméně dvě podstatná „ale“.

Tím prvním je doba dobíjení a malá kapacita akumulátorů odpovídající obvykle třetině až polovině palivové nádrže spalovacího auta. Tím druhým je pak spojená nádoba, nedostačující infrastruktura a omezené zdroje elektrické energie. Tento stav vyžaduje od řidičů značnou změnu jejich návyků. Místo toho, aby auto bylo jejich sluhou, stávají se naopak oni jeho otroky. Poměrně snadno vám to mohu vysvětlit na své osobě.

Jako většina lidí v Česku bydlím v bytě bez vlastní garáže. Na chatu to mám 100 kilometrů, přičemž ta se nachází ve vesnici s horší elektrickou sítí. Na její změnu má dojít až v roce 2024, do té doby mohu zapomenout i na instalaci třífázové varné desky. Znamená to pochopitelně, že problémem je i wallbox, dobíjení elektromobilů se tak dá realizovat jen skrze běžnou zásuvku. Když jsem ovšem takto předloni vyrazil do víkendového útočiště se Škodou Citigo-e, musel jsem její baterie dobíjet od pátku do neděle, abych vůbec měl naději, že se dostanu zpátky domů. Stejně jako při cestě na chatu jsem pak navíc rádio a klimatizaci mohl užívat jen sporadicky, na překročení rychlosti 130 km/h pak nedošlo nikdy - kvůli dojezdu jsem se držel spíše poblíž stovky. A to je jen 100 km jízdy, spousta lidí vyráží za podobnými kratochvílemi ještě mnohem dál.

Pokud tedy má dle představ Evropské unie dojít k elektrifikaci automobilové dopravy v celé Evropě, pak je zkrátka třeba dosadit dobíjecí stojany do každé zapadlé vesnice. To by možná ještě šlo, mají-li ale mít šanci obsloužit jakkoli větší množství aut, bylo by nezbytné enormní posílení elektrické sítě a výroby elektřiny. Mnohokrát jsme počítali, že ekvivalent (navíc nedokonalý) jedné čerpací stanice by potřeboval elektrický výkon jako menší města či rozsáhlá sídliště. Realizovat něco takového je velmi nákladné, pokud vůbec rozumně možné. A bez toho síť přestane stačit velmi brzy.

Že nejde o ničím nepodloženou tezi, dosvědčují i slova šéfa nizozemské asociace automobilového průmyslu RAI Fritse van Bruggena. RAI obecně není k elektromobilům odmítavá, realitu ale nemůže ignorovat. Podle jejích informací síť absolutně nemá šanci obsluhovat neustále rostoucí počet elektrických aut. Ve velkých městech jako Amsterdam dochází už teď k omezování rychlosti dobíjení u jednotlivých stanic, aby se město vyhnulo blackoutům.

Analytické centrum ElaadNL k tomu dodává, že během dvou let budou v Nizozemsku tisíce čtvrtí, ve kterých nebude možné elektrická auta vůbec dobíjet. Tempo budování infrastruktury neodpovídá růstu prodejů elektrických aut - dnes je v zemi 100 tisíc dobíjecích stanic, v roce 2030 jich má být 500 tisíc. Znamená to stavět 155 stanic denně, to je nepochybně odvážný cíl. Pořád to ale není ten největší problém - hlavní potíží je nedostačující elektrická síť.

Jejich provozovatelé tak už nyní volají po uzákonění jakéhosi chytrého dobíjení, které by bylo v principu podobné německému „vyhlazování špiček”. Šlo by tedy o další omezení, kdy elektromobily nebude možné dobíjet kdy a kde si majitel usmyslí. Pakliže síť nedovolí dobíjení, auto se nedobije zdaleka tak „rychle”, jak byste potřebovali. Tomu by se RAI ráda vyhnula, proto volá i po podporování alternativ - vodíku, syntetických paliv a dalších dnes opomíjených řešení.

Je docela fascinující, že tyto problémy v ráji elektromobilů řeší už teď, když tam takových aut jezdí pořád docela málo - jde o pouhá tři procenta všech aut v provozu. Co až jich bude 30 procent? Jak si někdo za této situace může malovat, že za pár let zakáže prodej čehokoli jiného? Pokud mu nejde o to, abychom se stali otroky jeho vůle, pak nerozumíme smyslu takového nařízení, více než co jiného bude společnost jen dál paralyzovat a rozdělovat.

Zdroj: RAI

Petr Prokopec