Autoforum

/

Foto: Volkswagen

Kolika hloupých dějství, kolika zřetelných projevů neudržitelnosti nepřímo plánovaného hospodářství ještě budeme muset být svědky, než lidé jako Pötsch nebo de Meo budou schopni říct cosi jako kdysi Ronald Reagan: „Pane Gorbačove, zbourejte tu zeď!”

Pokud jste si otevřeli tento článek v domnění, že budeme velebit současné vedení největších evropských automobilek nebo Evropské unie, ocitli jste se na špatném místě. A ani nevíte, jak rád bychom byli, kdyby tomu mohlo být jinak. Jenže nemůže. Už mnoho let snad každý den různými formami kroutíme hlavou nad tím, že politiky napadne nařizovat technicky a ekonomicky nesplnitelné a automobilky napadne to nejen akceptovat, ale dokonce slibovat ještě víc. Přesto většina Evropy tím samým směrem míří dál a dál.

Jako bychom se skutečně vrátili do dob, kdy závazky předháněly úkoly, i když samy úkoly byly absurdní. Už déle než 10 let kritizujeme nesmyslné snahy EU nařídit nemožné, tehdy s námi ale aspoň většina automobilek byla na jedné lodi. Postupem času ovšem přišli do jejich vedení lidé, kteří si hlouposti jako flotilové emisní limity okolo 95 g/CO2 na km, což představuje ekvivalent spotřeby asi 4,1 litru benzinu na 100 km, vytkli za vlastní cíl. Pokud nechtěli ještě víc.

Bylo to od počátku nesmyslné, neboť něco takového je reálně nedosažitelné. Pár aut, která by to splnila, se jistě najde, ale pokud to má být flotilový průměr, který vždy budou dotvářet mnohatunová SUV, mnohasetkoňové sportovní modely a nespočet dalších aut, která budou reálně ráda spíš za spotřebu 14,1 l benzinu na 100 km, jednoduše to není možné. A automobilky to dobře ví. Proč tedy takový nesmysl přijaly za svůj a kolikrát slibovaly dokonce víc než to? Protože elektromobily, řečeno co nejprostěji.

Ani tato auta sice reálně za jiný ekvivalent spotřeby paliva nejezdí a často nepřináší ani nepřímo nižší emise CO2, EU je ale přesně touto cestou nepřímo protežuje tím, že jejich emise považuje za papírově nulové. Je vlastně jedno, jestli od roku 2035 mají být jiná auta přímo zakázána nebo ne, to by byla jen poslední kapka. Už tímto mechanismem jsou spalovací vozy vytlačovány z trhu, neboť automobilky mají možnost dosáhnout oněch nereálných emisních cílů v podstatě jen tak, že budou prodávat stále víc elektrických aut s na oko nulovými emisemi. Problém je jen v tom, že se jaksi nikoho nezeptaly, jestli lidé o takové vozy stojí...

A on o ně opravdu stojí málokdo, což je jasně patrné mnoho let z prodejních dat zemí bez dotací „poslední instance”, tedy bez přímého snižování kupních cen, i z nespočtu průzkumů. Je tedy skutečné fascinující dnes vidět udivené tváře manažerů automobilek, jako je ve své současné krizi Volkswagen, o politicích ani nemluvě. Je to jako když řeknete dítěti, že oheň pálí, pak vidí popáleniny kamaráda, který nevěřil, a nakonec do ohně stejně strčí ruku samo. A ještě se diví, že se spálilo také.

Rozumíme tomu, že jsou firmy v komplikované pozici, nikdy by ale neměly rezignovat na základní tržní principy, což bohužel udělaly. Nyní se tak ocitly v situaci, kdy sice pořád mají v nabídce auta (ta spalovací), která by se prodávala, ale nemohou jich prodávat tolik, kolik by jich lidé koupili, neboť to by pro ně znamenalo obří pokuty za nadlimitní emise CO2 a potenciálně vysoké ztráty. A vedle toho mají v nabídce auta, která by je sice pokut ušetřila (ta elektrická), stojí o ně ale hrstka lidí, mj. kvůli ceně. Buď je tedy zlevní a prodělají znovu, nebo budou čekat, co se prodá za realističtější ceny, čehož ale bude málo a prodělají nejspíš ještě víc na ztrátách spojených s vývojem a výrobou těchto vozů i přetrvávajícími pokutami.

Je to past, ze které není úniku, před pár dny ji do detailu popsal šéf asociace evropských výrobců, který zmínil i možné následky pro příští rok, pokud aktuální flotilový limit průměrných emisí CO2 (93,6 g/km, konstrukce konkrétních čísel je složitá) zůstane v platnosti: Pokuta 376 miliard pro automobilky, nebo „nevýroba” 2,5 milionu aut. Vyberte si...

To je jistě závan realismu, jenže přesně tento konec byl od první chvíle dokonale vyzpytatelný. Automobilky přesto strčily hlavu do oprátky a 3,5 měsíce před začátkem roku 2025, který má přinést tyto dopady, křičí, že propadlo už dlouho nevydrží. Poněkolikáté: Jak absurdní to je?

Může ale situace být ještě absurdnější? Zjevně ano. Místo toho, aby si dotyční konečně vyndali hlavu z jetele a začali volat po zrušení celého tohoto nesmyslného nařizování nesplnitelného a návratu normálního tržního prostředí, chtějí po EU - podržte se - odklad o dva roky. Chápete to? Věc, která je nesplnitelná přes 10 let a po 10 letech se ukázala přesně tak nesplnitelnou, jak nesplnitelná od začátku byla, má být odložena o dva roky, aby se problém zametl pod koberec a za dva roky se vše ukázalo být znovu úplně stejně nesplnitelným.

Sama asociace výrobců ACEA po tom podle Bloombergu volá po vydání tiskové zprávy, ve které krajně neobvykle kritizuje EU (ovšem citováním jinak značně „prounijního” Maria Draghiho). Dále uvádí, že „EU stále chybí zásadní podmínky pro masové přijetí automobilů a dodávek s nulovými emisemi na trh”. De Meo naštěstí nachází „správného„” viníka - není to nařizování nesmyslů, je to zákazník: „EU se nachází v krizi způsobené nízkou spotřebitelskou poptávkou po elektromobilech,” uvedl mj. pro Bloomberg.

Vlastně podobně smýšlí, nejvyšší neexekutivní postava koncernu VW, předseda dozorčí rady společnosti Hans Dieter Pötsch. Také ten se překvapivě přidal k těm, kteří volají po zrušení likvidačních emisních cílů EU pro další rok, když znovu pro Bloomberg řekl, že požadavky Unie na emise automobilů „musí být přizpůsobeny realitě”. Což zní opět pozitivně, než se dozvíte, že: „Elektrická doprava je budoucnost, ale - a to nemohu dostatečně zdůraznit - politika stanovila cíle (...) bez ohledu na to, zda je na palubě i zákazník,” řekl Pötsch.

To je znovu vyjádření jako z katalogu protimluvů. Šéf dozorčí rady je schopen v jedné větě říci, že elektromobilita je jediná budoucnost, ale zákazník s ní jaksi není na palubě. Jak lze tedy předpokládat A, dokud není splněno B? Nešlo to bez zákazníka dříve, nejde to nyní a nepůjde to ani za dva roky.

Zejména proto celá tahle hořká komedie bohužel ani po víc jak 10 letech nekončí. Automobilky pořád nechápou, že jejich podnikání se skutečně stane udržitelným jen tehdy, když bude postavené okolo přání zákazníků. Tento základní princip nadále odmítají přijmout, odmítají se postavit ohýbání trhu ze strany EU a doufají, že za dva roky se mávnutím kouzelného proutku něco změní. Nezmění, nemá jak.

Tušíme, že EU nebude moci realitu zcela ignorovat a buď cíle skutečně odloží (řekněme o rok, dva jsou moc), nebo vymyslí jiný nesmysl typu podmíněné pokuty, jejich dočasné neuplatňování apod. A za rok budeme znovu tam, kde jsme dnes, akorát v ještě větším chaosu, protože s pořád stejnými vzdálenými cíli budou automobilky dál investovat především do toho, aby uspokojily politický aparát a nikoli své klienty. A tím na hraně pomyslné propasti jen postoupí o pár centimetrů dopředu. Je skutečně tak těžké vidět, co toto uvažování způsobí? Nebyl už dosavadní vývoj dostatečně poučný?

Zdroje: ACEA, Bloomberg poprvé a podruhé

Petr Miler