Autoforum

/

Foto: Stellantis

Kdysi nadějné spojení Fiatu, Chrysleru, Peugeotu, Citroënu a dalších slavných značek míří dolů tak raketovou rychlostí, že se stará o téměř veškerý pokles prodejů aut v Evropě. Pikantní je, že důvodem není nutně nezájem - firma skáče, jak EU píská, navíc si sama hází klacky pod nohy.

Obchod s auty je velmi racionální byznys, třebaže jej jako téměř kterýkoli jiný provází i spousta emocí. V lidech našeho smýšlení tak vyvolává velmi surreální pocity, když vidíme, jak moc se z něj vytratil zdravý rozum, který byl nahrazen ideologií a dogmatickou snahou prosadit neprosaditelné snad za jakoukoli cenu.

Mohli bychom nyní napsat knihu o projevech výše zmíněného, ale nakonec stačí zmínit jeden, ten poslední a zatím asi úplně nejabsurdnější. Koncern Stellantis začal uměle škrtit výrobu žádaných spalovacích aut, takže vědomě a cíleně nevyrábí to, co by si od něj lidé koupili, jen kvůli tomu, že by pak v EU nevyšel s průměrnými flotilovými emisemi. Aktuální stav totiž fakticky vyžaduje prodat mezi 20 až 25 procent elektrickými auty, pokud chcete obstát před mechanismy EU. A protože tahle auta téměř nikdo nechce a vnutit je skoro čtvrtině současných kupců je nemožné, co uděláte?

No jsou to přece jenom procenta, takže kýženého podílu lze dosáhnout z obou stran. Buď můžete jít tou cestou, že k 75 vyrobeným spalovacím autům někomu vnutíte 25 elektromobilů, a máte splněno. Nebo si počkáte, kolik lidí přijde pro elektromobil, a když je jich jen 10, tak holt spalovacích aut vyrobíte 30. A máte splněno také, však jde znovu o stejných 25 procent. Tragikomické? Ano, jenže přesně touto cestou se Stellantis vydal.

Cynici u obrazovek si teď možná řeknou, že je to matematicky a pragmaticky pochopitelné a pro koncern Stellantis i ekonomicky přijatelné řešení. To je pravda, je ale třeba vidět celý obrázek - 100 aut musí vyrábět, převážet, propagovat nebo prodávat určitý počet lidí, zatímco na 40 z nich jich stačí mnohem menší počet. A to vede přesně k tomu ekonomickému úpadku, před kterým roky varujeme - vynucování celkově neefektivních řešení bude mít nakonec vždy a všude devastující makroekonomické následky, které vidíme nyní. Jsou patrné i ve Stellantisu, celý aktuálně trpící VW je ale prakticky ve stejné pozici, ačkoli ho to vzhledem ke zvolené strategii dobíhá trochu jinak.

Automobilky nad tím zavírají oči, ani jejich nejbližší obchodní partneři si ale totéž nemohou dovolit. Pokud nebudou mít co prodávat, část jich zkrachuje, a přesně toho se obávají. Jak aktuálně informuje belgické VRT, tamní dealeři všech značek koncernu Stellantis se nyní spojili a zaslali otevřený dopis novému šéfovi evropských aktivit firmy Jeanu-Philippu Imparatovi. A doslova volají o pomoc, neboť nemají co prodávat. A i když něco prodají, aktuální model z nich dělá jen loutky v rukou koncernu.

Nevíme, jestli si vybrali toho správného adresáta, neboť Imparato je tím, kdo k umělému omezení výroby zavelel. Tak či onak mu dealeři připomínají, že je to hlavně jím řízená firma, kdo dnes v Evropě trpí. V září se na starém kontinentu prodalo o 53 tisíc aut míň než loni, z toho se ale o pokles odbytu o 45 tisíc vozů postaral sám Stellantis. Čísla nelžou, o celý propad se prostě postaral hlavně tento jeden konglomerát. Důvodem přitom podle dealerů není ani tak nezájem, to spíš vůbec nemožnost něco prodat.

Zástupci jednotlivých značek vedle toho nejsou spokojeni ani s tím, jak s nimi Stellantis zachází. Nevíme, jestli je to už celoevropský standard, nebo jde zatím jen o belgickou záležitost (ověřujeme to), všichni dealeři koncernu ale dnes pracují v rámci tzv. agenturního modelu, kdy si auta zákazník kupuje vždy přímo u Stellantisu. Prodejci tedy nemají vlastní skladové zásoby a nemají moc nad cenou, což omezuje jejich možnosti odlišit se od jiných zastoupení a vycházet vstříc dlouhodobě loajálním zákazníkům.

Nápad, který připisují Carlosi Tavaresovi, kterému sami dealeři říkají „král úspor”, byl podle nich zdrojem pouze krátkodobého prospěchu, dlouhodobě povede k odlivu zákazníků, i kdyby jim náhodou bylo co prodat. Věc trefně komentuje Tony Verhelle: „Dealer je prostředníkem mezi výrobcem a zákazníkem, svoboda jeho jednání je ale nyní silně omezena. Dealeři už nemohou poskytovat slevy, aby přilákali zákazníky. Někteří zákazníci jsou přitom loajální ke svému místnímu prodejci, protože ho znají a důvěřují mu. To teď najednou neplatí,” říká a dodává, že to povede k obvyklému vývoji - unifikaci, standardizaci, odosobnění: „Malí obchodníci zmizí, velká obchodní zastoupení se stanou normou,” uvádí Verhelle.

Je to další trend, který dlouhodobě kritizujeme. A nakonec ukazuje jediné - automobilky ztratily cit pro trh, ztratily kontakt se zákazníkem, mají pocit, že se auta prodávají sama a vše zefektivní pár tahy v Excelu v souladu s nařízeními, kterým se podle nich nedá odporovat. Takhle ale skutečný svět nefunguje - někteří na to přišli už dávno, další to bolestivě zjišťují nyní. Smutné je, že velmi realistické informace od dealerů, kteří se nad elementární racionalitu svého byznysu jaksi nemohou povznést, mají k dispozici dávno. Vesměs je ale ignorují stejně jako ty od nás - od lidí, kteří od vás též mají zpětné vazby na rozdávání. Kdy už někdo pochopí, že bez zákazníka se tahle hra hrát nedá?

Zdroje: VRT, ACEA

Petr Miler