Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Zázraky se skutečně nedějí jen o Vánocích. Po skoro čtyřech dekádách tak byl nalezen stroj, bez jehož existence by se Mazda nestala jediným výrobcem, který kdy vyhrál 24 hodin Le Mans s Wankelovým motorem.

Až do loňského roku byla Mazda jediným výrobcem ze Země vycházejícího slunce, který kdy zvítězil v závodě 24 hodin Le Mans. Loni zvítězila Toyota, ovšem její triumf měl krapet hořkou příchuť. Ne každý totiž věří, že její speciál TS050 Hybrid by získal zlaté vavříny, kdyby měl co do činění s plnohodnotnou konkurencí. Nicméně po odchodu Audi, Porsche a Peugeotu byla Toyota jedinou zbývající automobilkou v kategorii LMP1, cestu k vítězství ji tak vlastně mohla zmařit pouze nespolehlivá technika.

Loňskému ročníku se ale dnes věnovat nehodláme. Navíc ostatní výrobce nikdo k odchodu nenutil, přičemž zejména takové Porsche mohlo ještě nějaký ten pátek vyčkat a pokusit se o svůj 20. triumf. Zuffenhausen ale nakonec rozhodl jinak, vítězství speciálu TS050 Hybrid tak sice bylo snazší, přesto zcela dle regulí. My se ale vrátím v čase o několik dekád zpátky, do doby, kdy Japonci teprve vystrkovali růžky. Toyota však u toho nebyla, lídrem veškerých snah byla Mazda.

Nejspíše každý ví, že tato automobilka zabodovala hlavně se speciálem 787B, který získal titul v roce 1991. Ve startovním poli se současně nacházel třeba Mercedes C11, jenž dosáhl nejvyšší maximální rychlosti v závodě (342 km/h) i kvalifikaci (363 km/h). A aby toho nebylo málo, připadlo na jeho konto i nejrychlejší kolo, o které se zasadil tehdy začínající Michael Schumacher. Ten nakonec skončil pátý, po trojici Jaguarů XJR-12 na druhém, třetím a čtvrtém místě.

Jak jsme již řekli, čelo pelotonu opanovala Mazda 787B. Pro automobilku šlo o poslední speciál poháněný Wankelem, který do závodu nasadila a zároveň o předposlední vůz, se kterým se vydala do Le Mans. V roce 1992 se ještě pokusila o úspěch se speciále MXR-01, jenž byl osazen 3,5litrovým vidlicovým desetiválcem, úspěchů však bylo poskrovnu. Značka se tedy již začala soustředit na jiná klání a ukončila mnoho desetiletí trvající program.

Nepříliš známým faktem ale je, že Mazda se na okruh Le Sarthe poprvé vypravila již v roce 1973, v té době však figurovala jen jako tovární podpora týmu Sigma Automotive Corporation. Ten nakonec po dvanácti hodinách musel odstoupit kvůli poškozené spojce, přičemž tak odstartoval devítiletou sérii neúspěchů. Vůbec poprvé značka viděla cíl až v roce 1982, v té době však již disponovala vlastní stájí. A co je daleko podstatnější, na okruzích již řádil speciál 254i RX-7.

Tento vůz je pro automobilku ikonický, neboť byl vůbec posledním založeným na produkční Mazdě RX-7, jejíž první generace dorazila na trh v roce 1979. To je ostatně patrné třeba na dveřích, které jsou zcela sériové. Ve zbytku se však značka přizpůsobila pravidlům kategorie IMSA GTX, díky nimž mohla postavit speciál takřka identický s legendární skupinou C. Řádně nafouknuty byly tedy blatníky, zatímco záď se dočkala protažení a masivního křídla.

Opomenut nebyl ani motorový prostor, kde se nacházel dvourotorový agregát 13B naladěný na 300 koní. To sice dnešní optikou nevypadá na závratný výkon, nicméně na starosti měl pouhých 964 kilo. Za mobilní šikanu jste tedy Mazdu 254i mohli považovat jen stěží, což bylo dokázáno právě v Le Mans. Automobilka zde v roce 1982 přihlásila do závodu dva exempláře, více kusů tohoto speciálu ostatně vyrobeno nebylo.

Kupé č. 82 s posádkou ve složení Allan Moffat, Takashi Yorino a Yojiro Terada se nakonec dostalo do cíle, jako první vůz Mazdy po letech, ovšem až na 14. místě 77 kol za vítězným Porsche 956. Druhý exemplář č. 83 bohužel takové štěstí neměl, jakkoliv se po nějakou dobu pohyboval na osmé příčce. Tom Walkinshaw, Pete Lovett a Chuck Nicholson však nakonec kvůli palivovému systému po 180 kolech skončili.

I přes tento dílčí neúspěch si však Mazda znovu dokázala, že rotační motor skrývá nemalý potenciál, stejně jako samotné kupé 254i. Oba vozy proto zamířily do japonského mistrovství, během závodu na Fuji krátce nato byl ale exemplář č. 82 zničen při havárii. Druhý kus pak sice vytrvalostní závod na tisíc kilometrů dokončil, poté ale zmizel. A jeho osud byl neznámý po dlouhých 35 let. Až nyní byl znovu objeven.

Havní technik značky Tachimoto již potvrdil, že exemplář nalezený v Okayamě je skutečně oním kupé č. 83, a to na základě unikátního brzdového systému a zadní nápravy. Zároveň přitom dodal, že divize Mazdaspeed v té době měla velmi omezený rozpočet a proto model 254i posadila na šasí předchozí verze 253i, jen mu dodala nový bodykit.

Automobilka zároveň potvrdila, že vůz byl v mezičase nalakován nejprve na černo a posléze na růžovo, závodil tedy pod různými čísly i sponzory. I díky tomu možná nakonec zapadl prachem a prakticky veškeré samolepky z karoserie zmizely. Tu navíc nyní kryje bílá barva, jejíž existence se však pomalu chýlí ke konci. Mazda již potvrdila, že kupé čeká detailní renovace, aby jej poté mohla nasadit do závodu historických vozů.

Námi vyprávěná pohádka má tedy šťastný konec. Renovaci karoserie si vezme na starosti japonská společnost Powercraft, ke které byl již vůz odeslán. Ovšem bez pohonné jednotky, neboť práce na ní má pro změnu na starosti firma RM Amemiya, největší japonský úpravce vozů Mazda. Kdy však plody své práce představí, nebylo momentálně upřesněno.

Wankelem poháněné kupé se v roce 1982 zúčastnilo Le Mans, než zamířilo s odlišnými barvami do japonských šampionátů

Petr Prokopec