Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Byl mimořádně úspěšný, dokud dělal „pro cizí“. Mohl vést celý koncern General Motors, rozhodl se ale jít za svým snem. A zle na to doplatil.

John Zachary DeLorean patřil mezi nejzářivější hvězdy automobilového průmyslu 50., 60. a 70. let minulého století. Zajímavé je, že zpočátku tomu nic nenasvědčovalo. Jako chudý syn evropských přistěhovalců začal sice v rodném Detroitu navštěvovat různé technické instituty, nicméně zaměřené na hudbu. Jeho muzikální talent mu dokonce vynesl stipendium na Lawrencově technologické univerzitě, jeho studia však přerušila druhá světová válka.

Po návratu z armády DeLorean zjistil, že jeho matka s ostatními dětmi živoří na hranici chudoby, a tak kromě denního studia začal na poloviční úvazek pracovat v místní lakovně Chrysleru, aby jim vypomohl. Tím odstartovala jeho celoživotní vášeň a nakonec i prokletí, auty se ale naplno začal zabýval i později. Dřívějším důležitým milníkem v DeLoreanově životě byl prodej životního pojištění, se kterým začal ihned po získání titulu bakalář věd.

Jakkoliv se může tato kapitola zdát bezvýznamná, sám DeLorean posléze uvedl, že právě díky prodeji pojištění si rozvinul komunikační schopnosti. Navíc vyvinul vlastní analytický systém, díky kterému byl nadmíru úspěšný - jen během prvních deseti měsíců prodal pojistky v hodnotě 850 tisíc dolarů. V té době se přitom psal rok 1949, při zohlednění inflace by tedy dnes šlo o desítky milionů dolarů.

Práce prodejce jej ale posléze začala nudit, načež dal na radu předáka dílny Chrysleru, kde i nadále příležitostně pracoval, aby zkusil štěstí přímo u automobilky. Ta provozovala vlastní technologický institut s postgraduálním studiem, které DeLorean v roce 1952 ukončil s titulem automobilového inženýra. Následně pak navštěvoval ještě noční studium zaměřené na ekonomii.

Pro Chrysler ovšem John nepracoval ani rok, když obdržel nabídku od Packardu, kterou i s ohledem na nabízenou roční mzdu 14 000 USD (dnes by šlo o 128 tisíc dolarů, tedy zhruba 2,6 milionu korun) přijal. Zde ihned zabodoval, když zdokonalil automatickou převodovku Ultramatic. Naneštěstí automobilka se i přesto ocitla ve finanční tíži, načež byla v roce 1954 sloučena se značkou Studebaker.

Do nového ústředí v Indianě ale nakonec DeLorean již nezamířil, ač s tím zpočátku počítal. V mezičase jej totiž oslovil koncern GM, přičemž tehdejší viceprezident Oliver K. Kelley mu nabídl místo v jakékoliv divizi, jenž pod General Motors spadaly. John si vybral Pontiac, kam nastoupil v roce 1956. Jeho blízkým přítelem i mentorem se zde stal Semon Knudsen, syn bývalého šéfa GM Williama Knudsena.

V roce 1961 byl DeLorean jmenován technickým šéfem, přičemž právě v té době začala jeho hvězda zářit nejvíce. O pouhé tři roky totiž představil Pontiac GTO, tedy vůbec první muscle car na světě, který se záhy stal nadmíru populárním a hlavně prodávaným vozem. Jeho génia si všimlo i nejvyšší vedení GM, a tak nebylo divu, že v roce 1965 byl DeLorean jmenován šéfem Pontiacu - v té době mu bylo pouhých 40 let, rekordně nízký věk na jakékoli šéfa automobilky koncernu GM v historii.

Johnova „vítězná šňůra“ pokračovala modely jako Firebird či Grand Prix, zároveň ale začal být vedení GM tak trochu trnem v oku. V té době se totiž očekávalo, že šéfové automobilek budou nudní, upjatí byznysmeni v obleku. DeLorean si ale užíval života plnými doušky, přátelil se s celebritami, byl ozdobou mnoha večírků a na veřejnosti často vystupoval s rozhalenou košilí.

Ačkoliv ovšem některé manažery GM přivedl pomalu k infarktu, když si na druhou svatbu jako svědka pozval prezidenta Fordu Lee Iacoccu, byl znovu povýšen. Jako šéf Chevroletu pak bral neskutečných 200 tisíc dolarů (dnes by šlo o 1,33 mil. USD/27,22 mil. Kč) ročně, k čemuž navíc získal ještě prémie ve výši 400 000 USD. Byl to bohatý člověk a mohl si dovolit i stát se většinovým vlastníkem baseballového týmu New York Yankees.

Svou gáži si ovšem DeLorean zasloužil, pod jeho vládou totiž Chevrolet v roce 1971 prodal rekordní 3 miliony aut. Prakticky stejné množství přitom v dané době produkovala i celá Ford Motor Company, pod kterou kromě modrého oválu patřila i řada dalších značek. V roce 1972 tak byl jmenován viceprezidentem GM pro veškerou výrobu a čekalo se jen, kdy převezme otěže celé firmy.

Nicméně v roce 1973 DeLorean oznámil, že GM opouští a hodlá se věnovat své vlastní automobilce. Jejím prvním a nakonec i jediným modelem se stalo slavné kupé DMC-12, které bylo jako dvoumístný prototyp ukázáno již v polovině 70. let. John přitom rozhodl, že vůz se bude vyrábět v Dunmurry v Severním Irsku, za čímž stála i obrovská podpora tamních úřadů.

O stavbu továrny se postaral Renault, který dodával motor Douvrin V6, pod jehož vývojem byly podepsány také Peugeot a Volvo. Kromě toho DeLorean kontaktoval také Lotus, který měl na starosti šasí a detaily karoserie. Její návrh pak pocházel z pera Giorgetta Giugiara, přičemž největšími taháky byly leštěné ocelové plechy a vzhůru výklopné dveře.

S tímto krokem ale Johnovi evidentně došlo štěstí. Ačkoliv totiž začátek produkce byl naplánován na rok 1979, problémy technického i finančního rázu nakonec způsobily odsun. Linky se tak rozjely až v roce 1981. Nezkušení irští dělníci pak stáli za špatnou kvalitou aut, kvůli čemuž byly hlavně ve Státech vybudována centra, kde docházelo k opravám špatně lícující karoserie či dveří.

Aby toho nebylo málo, Amerika se s počátkem 80. let dostala do ekonomických problémů, což kupé DMC-12 dostalo do ještě horší pozice. Při ceně 25 000 USD bylo totiž pro většinu lidí nedostupné, s časem 10,5 sekundy potřebným ke zrychlení z klidu na stovku pak bylo na vůz svého vzezření zoufale pomalé. Do února 1982 tak značka neprodala ani polovinu ze 7 000 vyrobených vozů.

DeLorean se snažil udržet firmu při životě, načež plánoval vstup na burzu. Americká komise pro cenné papíry ale neviděla budoucnost značky pozitivně a takový krok zamítla. Automobilka se tedy ocitla na hranici bankrotu a podléhala nucené správě. DeLorean přitom zoufale lobboval u britské vlády o další investici, ta ale svůj vstup podmínila nalezením dalšího privátního investora.

Prakticky ve stejné době se o záchranu automobilky snažili i její zaměstnanci Barrie Wills (šéf značky během nucené správy), Charles Bennington a L.E. Bellamy. Ti chtěli rozjet v Severním Irsku znovu výrobu, a to pod starým logem DMC, jenž by ale nově odkazovalo na Dunmurry Motor Company. Jelikož přitom v zemi panovala velká nezaměstnanost, měli podporu úřadů.

Nové DMC přitom nepočítalo jen s dosavadním modelem DMC-12, ale také s rozšířením portfolia. Dorazit měly přepracované vozy Healey 2000 a Triumph TR7/TR8. Kromě toho DeLorean již od roku 1981 počítal s výrobou sedanu, jehož design měl znovu na starosti Giugiaro a který stejně jako kupé počítal se vzhůru výklopnými dveřmi. Všechny plány ale nakonec vzaly za své.

Jak přitom dnes Wills vzpomíná, za vším stála především zpackaná prezentace velvyslance Jamese Priora (tehdy měl Severní Irsko na starosti), u britské premiérky Margaret Thatcherové. Prior měl totiž oznámit, že Wills hodlá za pomoci svých investorů uhradit veškeré závazky firmy. Tento krok měla premiérka formálně posvětit a značku DMC by čekala nová éra.

Prior ale bohužel vše podal tím způsobem, že se Thatcherová domnívala, že do krachující firmy je třeba vložit další peníze. Něco takového vzhledem ke svým postojům pochopitelně odmítla. Zdálo se tedy, že automobilka je definitivně po smrti, ačkoliv tu byl samozřejmě ještě sám John DeLorean. Ten pro změnu podnikal kroky k záchraně značky ve Státech, právě tam ho ale čekala největší rána.

19. října 1982, tedy pět dní před oslavami sedmého výročí založení značky, byl DeLorean zatčen a obviněn z pašování kokainu. FBI přitom uvedla, že hodlal prodat 100 kilo narkotik. Zní to až absurdně, jenže byla to pravda - DeLorean se skutečně připletl k obchodu s drogami, a to s jediným cílem - získat peníze na záchranu automobilky. Prodej zmíněného množství narkotik mu měl vynést 24 milionů dolarů, což byla více než dostatečná suma. Jenže John ji nikdy nezískal a místo záchrany vlastní automobilky jej mu hrozil mnohaletý pobyt ve vězení.

Během dvouletého soudního procesu ovšem bylo zjištěno, že DeLorean spadl do pasti, kterou na něj připravil jeho bývalý soused James Timothy Hoffman. Ten měl pohnutou kriminální minulost, stejně jako věděl, že John zoufale shání peníze. Nabídl mu tedy onen kokainový obchod, který od začátku sledovala FBI. Hoffmanovi měl přinést snížení jeho trestu, ani to se ale nakonec nestalo.

I když se celý případ před soud dostal, soudce 16. srpna 1984 DeLoreana všech obvinění zprostil, neboť FBI s Hoffmanem jen využili jeho nesnází a na cestu zločinu jej zlovolně svedli. DMC už to ale nebylo nic platné - automobilka byla v té době již definitivně po smrti, přičemž ze světa aut se stáhl i John. Ač byl totiž soudně prohlášen nevinným, jeho image značně utrpěla.

Lze pak jen dodat, že v roce 1985 měl premiéru první díl filmové trilogie Návrat do budoucnosti, která se stala velkým hitem. Jelikož stěžejní roli zde měl právě DMC-12, stalo se kupé rázem daleko populárnějším než v době výroby. Tato obliba trvá dodnes, načež je každý ze zhruba 6 500 přeživších exemplářů (celkově vzniklo jen něco málo přes devět tisíc vozů) nadmíru ceněn. Od DeLoreana se tak štěstěna odvrátila přesně v tu dobu, kdy to nejméně potřeboval - zatímco do začátku 70. let mu vyšlo všechno, na co sáhl, na začátku 80. se stal pravý opak. A zpátky na výsluní už se nikdy vrátit nedokázal...

...a takto opuštěná ještě na začátku tohoto století, dnes už mají prostory jiné využití

Zchátrala i firemní testovací trať...

...která byla v roce 2015 alespoň částečně zprovozněna v roce 2015 při oslavách 30. výročí premiéry snímku Návrat do budoucnosti

John DeLorean přitom doufal...

...že kromě kupé DMC-12 bude vyrábět i další modely...

...především pak sedan, pro který chystal zajímavé technolgické finesy

Design pak opětovně navrhnl Giorgetto Giugiaro

Několik zaměstnanců chtělo značku zachránit i za pomoci přeznačkovaného kabrioletu Triumph. Ani tento plán ale nakonec nevyšel

Petr Prokopec