Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Říká se, že automobilové závody z vás udělají milionáře, pokud jste miliardář. Z tohoto talentovaného člověka udělala jeho vášeň pro motorsport trestance.

Jméno Randyho Thomase Laniera bude v našich končinách znát jen pár fanoušků americké scény automobilových závodů. Právě jeho životní příběh ale ukazuje, jak rychlý můžete ve světě automobilového závodění zažít vzestup. A jak tvrdý pád pak může následovat. Auta samotná ovšem za to druhé v Lanierově případě přímo nemohla, i když...

Lanier se přistěhoval na Floridu jako malý kluk se svou rodinou na konci 60. let. Jeho otec začal pracovat jako tesař a truhlář. A Randy Lanier se už jako teenager začal pohybovat na scéně večírků a oslav. Jižní Florida tehdy byla svobodná, otevřená všemožným experimentům a Lanier se v pro nás symbolickém roce 1968, ve svých 14 letech začal setkávat s marihuanou.

„Byly parky, kde jsme měli festivaly trávy. Byl jsem přímo v tom mišmaši,” vzpomíná. A protože nosil dlouhé vlasy v culíku, lidé se ho občas ptali, jestli by jim mohl nějaké kuřivo sehnat. A právě zde leží začátek jeho kariéry. Pár let to pokračovalo a když mu bylo dvacet, koupil si starší motorový člun za peníze, které vydělal pouličním prodejem lehkých drog.

„Asi o půl roku později se mě kamarád zeptal, jestli bych nechtěl jet na Bahamy pro nějakou trávu. Znělo to dobrodružně, takže jsem do toho šel,” vzpomíná. Také tím vydělal nějaké peníze a když mohl jet znova, neváhal. Později si otevřel půjčovnu vodních skútrů a člunů, jenže byla to spíš zástěrka - bokem provozoval malou pašeráckou společnost, která oněch člunů využívala.

Nebylo to v tu dobu vysloveně terno, stačilo to ale na to, aby si v pětadvaceti pořídil Porsche 356 Speedster z roku 1957. To pak upravil a vstoupil do prvního závodu, amatérského podniku ve West Palm Beach, který vyhrál. A hned si uvědomil, že se chce stát profesionálním závodníkem. To se psal rok 1979. V roce 1980 už vyhrál celý lokální šampionát produkčních aut a zjevně talentovaný Lanier se rychle dostal do hledáčku šéfů týmů účastnících se prestižnějších závodních seriálů.

V roce 1981 už tak nakoukl do šampionátu IMSA GT sponzorovaného značkou Camel a ve svém jediném závodě skončil 30. Až v roce 1982 ale přišel zlomový moment - zaskočil za nemocnou Janet Guthrie za volantem vozu Ferrari při čtyřiadvacetihodinovce v Daytoně. Jeho vůz nedojel kvůli problémům s převodovkou, ale v roce 1983 ho Ferrari pozvalo, aby závodil ve 24h v Le Mans. Ani zde nedojel do cíle, ale ve stejný rok opět závodil ve 24h v Daytoně a skončil druhý. „Řekl jsem manželce, že tohle chci dělat po zbytek života,” vzpomíná.

Jeho drogový byznys mezitím jen vzkvétal, a tak si v roce 1984 založil spolu s bratry Billem a Dalem Whittingtonovými svůj vlastní závodní tým se jménem Blue Thunder Racing. Tým dojel druhý ve dvanáctihodinovce na Sebringu a druhý v Atlantě - ještě s upraveným autem March 83G pro předchozí sezónu. Když pak do LA Times Grand Prix na okruhu Riverside vytáhl nový vůz, zvítězil. A vyhrál půlku zbývajících závodů sezóny roku 1984. Lanier se stal šampionem poháru IMSA Camel GT v roce 1984 s ohromujícím ziskem 189 bodů ještě před posledním závodem.

Jeho nadvláda byla fascinující a Lanier získal nejen titul, ale i několik ocenění jako titul pro nejrychleji se zlepšujícího jezdce. Jeho stáj používala techniku firmy March Engineering soutěžící i v F1 (jedním ze zakladatelů byl pozdější šéf FIA Max Mosley), neměla ale žádnou tovární podporu. Neměla ani žádného sponzora, přesto porážela týmy jako Group 44 Racing či Holbert Racing přímo podporované Jaguarem resp. Porsche, které pomalu nevěděly, kam lepit loga sponzorů.

I proto se všichni ostatní - od konkurenčních týmů po vedení federací motorsportu až po FBI - pídili po tom, kde Lanier bere peníze nutné pro závodění na takové úrovni. Lanierova odpověď byla jednoduchá - v příjmech z půjčovny náčiní pro vodní sporty a tvrdé práci.

Nebylo to úplně mimo realitu, Lanier musel tvrdě dřít a zaměstnal lidi jako byl Ryan Falconer, dnes slavného motoráře. Jenže celá pravda ležela trochu jinde - hlavním zdrojem Lanierových příjmů byla celou dobu marihuana. V 70. a 80. letech byla po této rostlině v sušeném stavu obrovská poptávka v celých Spojených státech a Florida je blízko karibským ostrovům a Střední Americe, kde se pěstovala velká část marihuany dodávané na americký černý trh. Jižní Florida byla v té době něco jako Silicon Valley pašování trávy.

Randy Lanier začal fungovat jako článek v řetězu lodní dopravy marihuany z Baham na Floridu už v letech 1973 nebo 1974. Později se spojil s Benjaminem Barrym Kramerem, který závodil s motorovými čluny - a také pro financování své vášně používal mariuhanu. S Kramerem se tento Lanierův byznys rozrůstal, lodě se stále zvětšovaly, stejně jako rostly objemy přepravované komodity.

Kramer s Lanierem přišli na způsob, jakým dostat marihuanu snadno přes hranice. Používali remorkéry, kterými tahali prámy se zbožím. Prámy měly nádrže na mořskou vodu pro úpravu ponoru a stability. Právě v těchto nádržích vyráběli falešná dna, pod kterými byly schovány balíky s marihuanou.

Obchod se dařil Lanier z něj profitoval desítky milionů dolarů každý rok. V roce 1985 se tak chtěl přesunout k závodům monopostů. Chtěl se kvalifikovat do slavného závodu 500 mil Indianapolis, ale podle Amerického Autoklubu neměl dost závodních zkušeností, aby jezdil na oválu. Vrátil se ale příští rok a tehdy se stal v kvalifikaci nejrychlejším začátečníkem historie Indy 500 - s průměrnou rychlostí 337,9 km/h. Závod tehdy dokončil na devátém místě.

Chtěl dále uspět v Indy 500 a sérii CART, tehdy už jej ale neopatrné naplňování vlastní vášně dostihlo

Ve stejném roce ale byli Bill Whittington s bratrem Donem (nikoliv Dalem) obvinění z pašování drog, daňových podvodů a krácení daně. Podle úřadů vedli organizaci, jejíž zisky byly 73 milionů dolarů ročně. U soudu se prohlásili za vinné a byli odsouzeni k 15 letům vězení. Randy Lanier popřel, že by o jakýchkoliv nelegálních aktivitách bratrů Whittingtonových nebo o financování týmu Blue Thunder drogovými penězi věděl.

Ve skutečnosti opravdu s bratry Whittingtonovými nespolupracoval, ale o osm měsíců později, v říjnu 1986, byl spolu s Benem Kramerem, jeho otcem Jackem a osmi dalšími lidmi obviněn z obchodu s drogami a praní špinavých peněz. Právě tito tři lidé měli být mozky celé operace. Byli obviněni z propašování více než 45 tun marihuany do USA. Právníci nedokázali dohodnout podmínky dohody, takže se Lanier vzdal a byl zatčen, ale po složení kauce z vazby odešel. Tehdy se účasnil americké formule CART s cílem odjet kompletní sezónu, kvůli zranění a pozdějšímu zatčení se ale v závodech už nikdy neobjevil.

V lednu 1987 přišlo další obvinění, tentokrát z propašování 150 tun marihuany do USA skrze několik amerických přístavů. Podle úřadů bylo součástí této mašinerie 150 lidí a drogy byly rozváženy do mnoha států včetně Kentucky, Pennsylvánie, Floridy, Kalifornie, Louisiany a Západní Virginie. Celkem byli Lanier a ostatní obviněni z dovozu více než 272 tun marihuany a také z praní špinavých peněz přes různé společnosti a bankovní účty po celém světě.

Termín soudního líčení byl znám a Lanier mohl dostat trest od 10 let odnětí svobody do doživotí. Jenže nepřišel. „Udělal jsem asi tu nejhorší věc, kterou jsem mohl - utekl jsem ze země,” vzpomíná. Cestoval po celém světě s FBI v zádech, která ho nakonec dostihla v ostrovním státě Antigua a Barbuda.

V červenci 1988 začal jeho soudní proces, ve kterém bylo opět maximálním trestem doživotní vězení. Pár dnů před Vánoci toho roku padl rozsudek a výše trestu byla extrémní - doživotní vězení bez možnosti podmínečného propuštění. Ohromný trest pro muže, kterému ještě nebylo ani čtyřicet a který „jen” pašoval perzekvovanou rostlinu.

V té době ale zuřila válka amerických úřadů s drogami a Lanierův trest měl být exemplární. Trest doživotí bez možnosti podmínečného propuštění měl důvod v novém zákonu z roku 1984, která od určitého množství dovezených drog takový trest nařizovala. Byl zaměřen proti drogovým superbossům a přesně do tohoto šuplíku Lanier padl. „Byl jsem ochoten odsedět si deset let. V žádném případě by lidé neměli být trestáni takhle přísně za marihuanu,” říká dnes.

Z vězení se nesnažil uprchnout, na rozdíl od Bena Kramera, ale snažil se svůj případ znovu otevřít - neúspěšně. Přesto ve vězení dnes není, v říjnu 2014, po 27 letech za mřížemi, byl propuštěn. Přesné okolnosti jeho propuštění zůstávají tajné, ale federální právník Jim Porter, který na případu pracoval, říká, že se postoj ministerstva spravedlnosti k drogovým zločinům od 80. let změnil a rozsudková komise reviduje tresty tisíců drogových pašeráků a dealerů ve snaze vyřešit přeplněnost věznic.

Lanier je samozřejmě v podmínce, takže nesmí užívat drogy, nesmí se účastnit žádných ilegálních aktivit, musí pracovat a musí se pravidelně hlásit dozoru. Po svém propuštění bydlel půl roku v domě „na půl cesty”, který mu měl pomoci začlenit se zpátky do společnosti, a musel docházet na setkání alkoholiků a narkomanů, třebaže nevíme o tom, že by sám měl s užíváním těchto substancí problémy.

Dnes dvaašedesátiletý Lanier se po svém propuštění na svobodu vrátil ke své původní vášni - automobilovému závodění. Začal v amatérském týmu Rally Baby Racing Michaela Carra, v jeho BMW 3 E30 odjel několik závodů, a také řídil BMW 3 E30 amatérského týmu magazínu Road & Track, odkud máme nejnovější informace o jeho aktuálním životě. Vděčí za to i tomu, že na jeho stránce na Wikipedii už nenajdete „bývalý” před slovy „automobilový závodník”.

Je to pozoruhodný příběh muže, kterého řidičská vášeň pohltila natolik, že přestal přemýšlet nad některými svými kroky. Chtěl vítězit a do svého týmu investoval peníze bez rozmyslu až do té míry, že na sebe upozornil úřady. Kdo ví, kam by se ubíral jeho život, kdyby se soukromým týmem bez sponzorů netrápil velikány automobilového sportu.

A čím se Lanier živí dnes? Provádí v muzeu klasických aut nedávno zesnulého Prestona Henna ve Swap Shopu ve Fort Lauderdale na Floridě. Byl to totiž právě Henn, se kterým se při závodech seznámil a s nímž v roce 1982 získal 10. místo ve čtyřiadvacetihodinovce v Le Mans. Svět je někdy opravdu malý...

Randy Lanier byl v 80. letech v USA hvězdou, v roce 1986 se účastnil i americké formule CART a ve 4 z 9 závodů dojel v první desítce. Pak byl zatčen...

Odseděl si skoro tři dekády ve vězení a dnes znovu závodí, třebaže pro amatérské týmy

Petr Miler