Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Filmy ze série Rychle a zběsile dnes mají multimiliardové rozpočty a před kameru mohou dostat prakticky cokoli. Na začátku nic takového nebylo možné a Craig Lieberman musel kouzlit, aby před kameru dostal, co chtěl.

Série Rychle a zběsile vydělala v kinech již více než 5 miliard dolarů (cca 112 miliard korun), což je opravdu působivý výsledek. Poslední dva díly navíc patří mezi snímky s nejvyššími tržbami v historii kinematografie, ságu tak rozhodně nelze ignorovat. Nač ovšem mnohý nejspíš již zapomněl, jsou její relativně skromné začátky. Zatímco rozpočet osmého dílu narostl na 250 milionů dolarů (5,6 mld. Kč), v případě toho prvního činil jen 39 milionů USD (874,7 mil. Kč), což jsou peníze, za které obvykle vznikají jen o hodně méně ambiciózní filmy. Je tak pomalu zázrak, že jsme se stvoření takového kultu vůbec dočkali.

Za kulisy se nás aktuálně rozhodl vzít Craig Lieberman, technický poradce prvních dvou snímků. Ten uvedl, že na pořízení vozového parku byla z celého rozpočtu vyhrazena suma jen 2 miliony dolarů (44,8 mil. Kč). Jakkoliv nám může připadat poměrně vysoká, je třeba si uvědomit, že filmaři potřebují pro natáčení vždy zhruba pět exemplářů jednoho vozu - zatímco jeden se používá na detaily a je vyšperkovaný do puntíku, ve zbytku jde o vozy kaskadérské či sloužící pro jízdní záběry.

Dnes přitom série nemá problém ukázat na kterýkoliv vůz, a automobilka jej produkci ráda zapůjčí či rovnou věnuje v požadovaném počtu kusů. Nicméně před dvaceti lety tu byly je sliby a skutečnost, že během celé filmové historie u diváků výrazněji uspělo jen pár snímků s automobilovou tématikou. Craig proto neměl problém jen s rozpočtem, ale i s nedůvěrou v daný projekt. Supra proto kupříkladu pochází z jeho vlastní sbírky, což byl i případ Nissanu Skyline z druhého dílu.

Lieberman přitom vzpomíná na vůbec první schůzku, na které se setkal s režisérem Robem Cohenem a producentem Nealem H. Moritzem. Oba totiž měli značně zkreslené představy, které by velmi pravděpodobně vedly spíše k neúspěchu filmu než k jeho úspěchu. Na plátně by se totiž objevilo daleko méně aut, navíc by nešlo o takové ikony. Vše ale změnil Craig, a to už jen tím, že na jednání dorazil právě s Toyotou Supra, kterou v daný moment ještě zdobila žlutá barva.

„Ukázal jsem jim, jaká auta jsou na vrcholu potravinového řetězce, a posoudil jsem jejich volby. Původně chtěli, aby hlavním vozem bylo Mitsubishi 3000 GT, nicméně to se obtížně shánělo a bylo náročné na úpravy i shánění náhradních dílů. Nakonec jsme to tedy změnili na Supru, ale oni poté chtěli, aby Brian přeskočil do Eclipse. Řekl jsem jim, že v tu chvíli jdou od deseti k pěti a je třeba to tedy otočit. Je třeba začít Eclipse a poté skončit Suprou.“

O týden později již byl Lieberman na palubě jako technický poradce, aniž by vůbec tušil, co daná funkce znamená. O své práci měl ale naprosté jasno. „Museli jsme udělat to, co ještě nikdo předtím neudělal. Namísto abychom postavili auta od A do Z, jsme si je jednoduše půjčili od majitelů a poté koupili tentýž modelový rok daného kusu, který jsme po kosmetické stránce zreplikovali. I to se však odehrávalo v nejlevnějším možném režimu.“

Lieberman tedy volil hlavně taková auta, která již byla v roce 2000 ve Spojených státech k mání, a co více, na která se co nejintenzivněji zaměřovaly tuningové firmy. I tak ovšem došlo k jistému balamucení davů, a to u kaskadérských vozů, kde nemuselo vše fungovat. Kupříkladu přídavné budíky tak byly jen maketami nalepenými na sloupky, zatímco sedadla se dočkala specifických potahů, díky nimž připomínala sedáky Sparco. A vše ještě zahalila okenní fólie.

Mimo to se Liebermanovi povedlo sehnat několik sponzorů, kteří poskytli své produkty výměnou za propagaci. Nicméně i tak se Craig musel držet hodně při zemi a setrvat hlavně u firem operujících jen na americkém trhu. Jakkoliv měl totiž zájem i o díly z Japonska, ty si i přes své konexe nemohl dovolit. Omezený rozpočet pak byl důvodem, proč byla zvolena i řada opravdu levných vozů s falešnými díly, jako je třeba Volkswagen Jetta, s nímž jezdil Jesse, s dnes už legendární imitaci kotoučových brzd.

Vince, další z postav prvního dílu, pro změnu skončil v obyčejnějším Nissanu Maxima, který navíc taktéž patřil do Liebermanovy garáže - v tomto případě se dokonce jednalo o vůz jeho ženy. Obdobně pak byla zvolena třeba Honda S2000 (Johnny Tran), Honda Integra (Mia), Nissan Skyline GT-R R33 (Leon) či Nissan 240SX (Letty). Hondy Civic užívané k lupům pak Craig nakoupil přes internet, přičemž jejich modifikace nebyly náročné.

V podstatě tak jediným vozem, se kterým se šlo proti proudu, byl Dodge Charger R/T, za jehož volant přeskočí Dominic Toretto z Mazdy RX-7. Liberman přitom vysvětluje, že jelikož scénář v souvislosti s tímto vozem zmiňoval i Domova otce, bylo víceméně jasné, že nemůže jít o tuningový exemplář či dovezený kousek. Místo toho muselo jít o čistokrevnou „ameriku“, jenž by odpovídala tradicím a měla tak objemný motor vpředu.

Jak vše dopadlo, víte nyní již sami. Za nás pak jen dodáme, že ještě větší práci měl Craig s druhým dílem, a to přesto, že Rychle a zběsile již v daný moment bylo zavedenou značkou. Producenty tehdy s nabídkou mnohamilionového sponzoringu oslovil Dodge, tato značka ale pro Liebermana nebyla tou pravou. Jak totiž uvedl, za pozornost stojí pouze Viper, ovšem žádné dítě nesní o modelu Neon SRT-4, jehož obrázky by si věšelo na zeď.

Produkce tedy nakonec dala na slova technického poradce, oželela miliony zdarma a raději přepřáhla na Mitsubishi Eclipse a Lancer Evo. S tímto dílem přitom Liebermanovo zapojení skončilo, od třetího snímku se totiž začal navyšovat rozpočet na vozový park a vybrané modely mohly být stavěny na zakázku. Zrovna tento díl měl ale vůbec nejhorší tržby a cleou sérii málem zabil...

Petr Prokopec