Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

(+ video) Subaru je s boxery nedílně spojeno a tohle je jejich historický vrchol. Měl zářit v F1 i díky Carlu Chitimu, výsledky ale byly neslavné.

Automobilka Subaru se zuby nehty drží plochých motorů, a to až do té míry, že postavila i plochý diesel. Produkuje čtyř- a šestiválcové boxery, ovšem není to po stránce motorů to jediné, pod čím je Subaru podepsáno - zčásti stojí i za plochým dvanáctiválcem pro Formuli 1. Avšak pokud jste o něm nikdy neslyšeli, určitě nejste sami.

Dvanáctiválcový boxer pro Subaru vyvinula firma Motori Moderni, která, jak název napovídá, je z Itálie. Založil ji Carlo Chiti, kteréžto jméno řekne mnohé - je to proslulý italský motorář, který spolupracoval zejména se závodní divizí Alfy Romeo. V roce 1988, když se měla měnit pravidla a místo přeplňovaných motorů měly jezdit od roku 1990 atmosférické, však dostal zakázku od Subaru, které chtělo také vstoupit do Formule 1 jako Yamaha a Honda.

Motory tedy měly mít dvanáct válců, objem 3,5 litru a atmosférické plnění. Boxer má navíc výhodu, ze které Subaru těží dodnes - je nízký, takže má těžiště mnohem níže než vidlicový nebo dokonce řadový motor. Z počtu válců a objemu vzniklo jméno motoru - Subaru 1235. Takto se motor poprvé objevil v testovacím monopostu Minardi v květnu roku 1989. Měl přesně 3 497 ccm, čtyřventilové hlavy a rozvod DOHC.

Ovšem, měl své nevýhody. Tou hlavní bylo, že byl oproti konkurenci slabý - první testy na brzdě právě ve voze Minardi odhalily výkon 567 koní. V roce 1989 široce používaný desetiválec Honda RA109E nabídl minimálně 669 koní a dokonce starší osmiválec Cosworth DFR nabízel 598 koní. Chiti měl v úmyslu zvýšit výkon Subaru 1235 na hodnotu 608 koní při 12 500 ot./min, což se nakonec podařilo. Ale i to s konkurencí pouze srovnalo krok.

Agregát měla ale ještě jiný problém - hmotnost. Sám vážil 159 kg, což byla opět srovnatelná hodnota konkurencí, se vším příslušenstvím, kam patřila převodovka Minardi a elektronika Magnetti Marelli, vážil o 112 kilogramů více než Cosworth DFR V8. A k tomu byl hodně široký; boxery fungovaly v 70. letech ve vozech Ferrari 312T, ovšem když začala mít hlavní slovo aerodynamika, zejména přítlak, byla právě šířka trochu problém, takže se přestaly používat.

První ostré nasazení proběhlo v březnu roku 1990 ve Velké ceně Spojených států. Původně měl tenhle motor jezdit v monopostech Minardi, ale nakonec se Subaru rozhodlo pro spolupráci s hlavním konkurentem - týmem Coloni. Monopost C3 byl upraven tak, aby se do něj boxer Subaru vešel, a vyjel s ním Bertrand Gachot. Měl tehdy až 608 koní na 520 kilogramů hmotnosti auta. Jenže nebyl schopen dokončit ani první kolo kvalifikace, než se objevil problém s táhly převodovky.

Nekvalifikoval se tedy ani do závodu, což se nepovedlo při žádném z osmi pokusů, které tento motor měl. Vždycky byl problém buď se spolehlivostí, nebo s nedostatkem výkonu, což znamenalo málo rychlosti, nebo s vahou, která zase znamenala těžko předvídatelné chování auta. Motor Subaru 1235 tak zmizel z Formule 1 a tým Enza Coloniho pokračoval s motorem Cosworth DFR V8, ovšem ani s ním se nebyl schopen dostat do závodu a po konci sezóny roku 1991 už se v F1 neobjevil vůbec.

Dvanáctiválcový boxer Subaru ovšem neměl být používán jen ve Formuli 1, nýbrž byl k vidění i ve Světovém šampionátu sportovních vozů, což byly v těchto letech v podstatě vytrvalostní závody na 500 či 1000 kilometrů a jezdily tu legendy jako Porsche 956. To je ten stroj, se kterým Stefan Bellof zajel absolutní rekord Nürburgringu s časem 6:11,13.

V této sérii s motorem Subaru 1235 jezdil tým Alba Engineering a měl podobné problémy jako Coloni ve Formuli 1. S vozem AR20 byl o 8 vteřin pomalejší na kolo než druhý nejhorší a o půl minuty pomalejší než nejrychlejší pilot. Kvalifikoval se pouze pro jediný závod, 480 km Spa-Francorchamps, ale neodstartoval - tušíte správně, kvůli selhání motoru.

Dvanáctiválcový boxer Subaru měl najít využití také na silnicích, a to v supersportu, který měl být Formulí 1 pro běžné silnice. Nemyslíme nyní Ferrari F50, na to bude potřeba si ještě pár let počkat, nýbrž Jiotto Caspita, japonský stroj z roku 1990 z motorem uprostřed. Měl zvládnout 320 km/h, mimo jiné.

Některé zdroje hovoří také o tom, že se dostal i pod kapotu prvního Koenigseggu poté, co se šéf firmy nedomluvil s Audi na dodávkách motorů a uvažoval o dalších alternativách. V prototypu modelu CC se měla objevit varianta se zdvihovým objemem 3 820 cm3, která dávala až 558 koní v 9 tisících ot./min. Jsou to zajímavé parametry, jak už ale asi víte, ani tímto se do jiného šuplíku než „zajímavost” v dějinách automobilových motorů nedostal...

Marek Bednář