Autoforum

/

Foto: MAZ

Tank? Letadlo? Kosmická raketa? Nic z toho nebylo problémem pro tyto MAZy s pohonem 8x8. Uměly převézt tyto věci i do míst, kam nevedla silnice, nakonec se ale staraly právě o silnice.

V dobách Studené války probíhal pomyslný boj mezi západem a východem na mnoha frontách. Automobily nemíjel, a tak i v SSSR vznikaly zajímavé osobní či závodní koncepty, které měly dokázat schopnosti sovětských inženýrů, třebaže často nebyly k ničemu. Kromě spíše menších vozů různého tvaru ale na východě vznikaly těžké vojenské tahače a terénní stroje, které s využitím problém nemívaly.

Příběh velkých sovětských, hlavně vojenských tahačů a těžkých dopravních vozidel se začal psát po roce 1941 dodávkou prvních zahraničních tahačů v rámci Zákonu o půjčce a pronájmu. Od té doby těžká technika přestala být převážena výlučně po železnici či v některých případech i po vlastní ose - pokrýt celé území SSSR železnicemi ostatně nebylo reálné, a tak se vývoj tahačů a dopravních vozidel stal jedním z hlavních úkolů.

První pokusy o sestrojení opravdu univerzálního přepravníku, který by zvládl odvézt i velmi těžké věci do míst, kam nevede ani silnice, nedopadl úspěšně. První stroje nebyly schopné splnit požadované vlastnosti, snad i proto, že toho tehdy měly dokázat až příliš. Chyběly ale také zkušenosti s vývojem a výrobou a když přidaly se požadavky na nosnost zvládající i transport balistických raket, byli tamní konstruktéři v koncích.

Nakonec se ale podařilo sestavit seznam sice náročných, ale splnitelných základních požadavků: spolehlivost, velmi dobrá průchodnost jakýmkoliv terénem, dovednost fungovat v extrémních teplotních podmínkách od -50 do +50 stupňů Celsia, jednoduchá údržba, rychlá příprava vozidla k jízdě a ochrana před zbraněmi hromadného ničení. Armáda předložila sumář požadovaných vlastností, zbývalo jen vybrat vhodnou továrnu, která si s takovým úkolem poradí. A asi už tušíte, jakým směrem se vydala.

Po válce byla dnešnímu Bělorusku nabídnuta ruská hospodářská pomoc, její součástí byla také zakázka pro MAZ (Minskyj Avtomobilnyj Zavod) na výrobu těžkého čtyřosého stroje s uspořádáním pohonu 8x8, později označeného jako MAZ 535. Toto vozidlo bylo první z rodiny sovětských velkých čtyřnáprav, vyvinutých konstrukční kanceláří minského závodu, kterou vedl Boris Lvovič Šapošnik. Po dvouletém ladění techniky byly první sériové kusy tahače přívěsů MAZ 535A vyrobeny v roce 1958.

Paralelně s produkcí první série pokračoval vývoj tahače návěsů MAZ 535V, kde došlo k nahrazení korby závěsem pro tažení návěsu a osazení jiného zavěšení s pneumatikami. Boris Šapošnik odvedl dobrou práci a auta „šla na odbyt” (dá-li se o něčem takovém v centrálně řízeném hospodářství se zákazníkem v podobě státních subjektů mluvit) tak dobře, že musela být výroba přesunuta do ruské továrny v Kurganu, která dokázala včas vyrábět dostatečný počet vozů (cca 200 ks ročně).

Čtyřmístný MAZ 535, určený k tahání dělostřeleckých systémů, používal dvanáctiválcový kapalinou chlazený naftový motor s objemem 38,9 litru o výkonu 276 kW (375 koní) při 1 650 ot./min a 1 670 Nm točivého momentu. Nejvyšší rychlosti 60 km/h dosahoval se spotřebou přibližně 75 l/100 km. Maximálně uvezl 7 tun a utáhl přívěs s nejvyšší hmotností 15 tun.

Již v letech, kdy byly postaveny první prototypy modelu 535, začaly práce na vozu se silnějším motorem, aby utáhl náklad o celkové hmotnosti 30 tun. Projekt neuspěl a přes typ 536 se pozornost přesunula k 537. MAZ 537 začínal technikou tam, kde MAZ 535 skončil. V roce 1965 vyjely první kusy posilněného tahače s vysokým výkonem 386 kW (525 koní) při 2 100 ot./min. a ještě vyšší spotřebou 125 l/100km.

Nová posílená technika zvýšila hmotnost vozu na 21,6 tun a zvýšila i hmotnost možného taženého přívěsu na 50 tun. V Bělorusku opět nestíhali vyrábět, proto hozenou rukavici znovu zvedla znovu fabrika v Kurganu, která si vedla lépe a sovětské tahače tak mohly být i poprvé vyváženy mimo region - MAZ 537 se objevil mimo jiné v NDR, Finsku, Jugoslávii, Íránu, Egyptě, Sýrii či Kambodže.

Kromě aktivního zásahu do bojů se sovětský těžký nákladní vůz s klasickou, i když v poměru k rozměrům vozidla malou korbou, objevuje pravidelně na vojenských přehlídkách jako tahač. Nejčastěji MAZ 537 připojuje balistické rakety, kontejnerová velitelská stanoviště či návěsy s tanky. A pokud nestačí jeden vůz, není problém použít dva - jeden náklad táhne, druhý tlačí.

Tohle auto vydrželo ve výrobě až do roku 1990 a postupem času jeho vojenské určení začalo ztrácet na významu. Kombinace nosnosti s průchodností terénem a schopností snášet vysokou zátěž dokázala posloužit i jinde, a tak stále častěji sloužily lepším věcem než boji či připravenosti na něj. Práci na ropných a plynových polích by vás možná napadly, některé kusy ale měly za úkol i rychlé čištění silnic či letišť, jak můžete vidět na jedné z dobových fotek níže.

Obrovský kolos tak nebyl jen nástroj vojenské dominance a sovětské propagandy, ale našel uplatnění i v civilním životě. I proto některé z tisíců vyrobených strojů slouží dodnes, dostat podobné auto do výroby je dnes mnohem složitější než před šesti či sedmi dekádami.

...a MAZ-537 jsou dodnes impozantní stroje, třebaže jsou morálně staré už 60 přes let. Přesto v některých podmínkách obtížně hledají sobě rovného. Foto: MAZ

Před primárně vojenské určení nakonec tato monstra posloužila i v civilním životě, třeba k rapidnímu čistění silnic či letišť od sněhu. Foto: MAZ

Mirek Mazal