Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Existují věci, ve kterých patří Česká republika ke světové špičce a kupodivu to platí i v případě jedné z klíčových součástí dopravní infrastruktury. Vše se ale rodilo v pořádných bolestech.

Automobilové prostředí se v Česku začalo formovat na přelomu 19. a 20. století. Spustil to textilní továrník Theodor von Liebieg, jenž v roce 1894 zakoupil vůz Benz Victoria. Stal se tak prvním řidičem a majitelem automobilu v české kotlině. Zpočátku bylo vlastnictví motorizovaného dopravního prostředku výsadou těch nejbohatších lidí, ale o pár let později se motorismus začal týkat i širších vrstev obyvatelstva.

Od počátku 20. století v rámci automobilového průmyslu a motorismu vznikala řada spolků. V roce 1904 na svět přišel Český klub motocyklistů v království českém, na pražském Žofíně se 21. února 1904 sešlo 40 motocyklových nadšenců, kteří hlasovali o členském poplatku. Členové byli vyzváni k budování stanic klubu, kde bude možné zastavit a doplnit palivo. Benzín se tehdy draze prodával do skleněných demižónů v lékárnách, klub to chtěl změnit a usnadnit tak motoristům život.

O měsíc později od jednání motocyklistů proběhla ustavující valná hromada Českého klubu automobilistů. V pozdějších letech oba kluby splynuly a dále působily pod názvy Český klub automobilistů, Československý klub automobilistů či Autoklub republiky Československé. Vývoj pokračoval i v oblasti tankování paliva, skleněné nádoby vystřídaly plechové sudy s dostupností i mimo lékárny, k čerpacím stanicím, jak je známe dnes, to ale pořád mělo hodně daleko

V roce 1905 se na pražském výstavišti konala oficiální přehlídka automobilů, opravdový mezinárodní autosalon navštívilo během tří dnů cca 11 000 lidí. Rok po výstavě bylo v Čechách provozováno 208 automobilů a 774 motocyklů, z toho 68 aut a 248 motorek jezdilo v Praze. Na cestách se objevily i motorizované drožky a nákladní vozy přepravující poštu. Automobilový průmysl začal vzkvétat, stal se součástí národního hospodářství. Také se do toho začal plést stát, horní komora Říšské rady přijala Zákon o povinném ručení, skutečně už tehdy.

Automobily se staly společenským tématem, tištěné magazíny vybízely k výletům krajinou. S rostoucím nadšením, poptávkou a hlavně spotřebou ale rostla i cena pohonných hmot. Během dvou let (1904 až 1906) vzrostla o sto procent, proto se objevily levnější alternativy. Před první světovou válkou začal konkurovat Benzol vznikající jako odpad při výrobě koksu. Další možností byl Dynalkol složený z polovičního dávky lihu a zbytku v podobě směsi benzínu a benzolu.

V meziválečném období se učilo řídit kdekoliv a kdykoliv, poplatek za řidičskou zkoušku byl 33,20 Kč. V roce 1920 československý vozový park čítal 3 372 osobních, 2 143 nákladních, 194 speciálních vozů a 1 676 motocyklů a tříkolek. O rok později byl odvolán zákaz jízdy soukromými automobily zavedený za války a padl také prodej benzínu na poukázky.

Ve dvacátých letech firmy založili svou firmu i bratři Zikmundové (BZ), ze které se postupně vyvinula dodnes známá Benzina. Rudolf a Oldřich (později také Vojtěch) se rychle stali jedním z největších distributorů v Česku. Předmětem jejich podnikání bylo zaměření na komisionářství a obchod s olejem, petrolejem, benzínem a tuky. Jako první rozváželi benzín ze soukromých zdrojů do veřejné sítě čerpacích stanic. První ze všech byla umístěna v roce 1923 na náměstí Republiky v Praze. Rozšíření firmy vedlo do dalších měst a doplnění paliva bylo nabízeno rovněž z mobilních provozoven s uniformovanou obsluhou.

Pozadu nebyla ani konkurence, jako například Naftaspol, Unipetrol, Fanto či Vacuum Oil Company. Bratři Zikmundové je ale překonali a postupně dosáhli na pozici nejvýznamnějšího distributora paliva na území tehdejší ČSR. Pomohla jim v tom sázka na cílenou reklamu. Vypisovali zábavné soutěže oceněné poukázkami na volný odběr oleje a benzínu, vydávali vtipné komiksy a na ulicích byly vidět loga společnosti. V roce 1927 si jako své chráněné značky zaregistrovali Mogul a BZ.

Od roku 1930 byly na některých pražských křižovatkách zřízeny semafory, protože provoz nabýval na hustotě. Po třech letech zákonodárci schválili nové silniční značky, platící s malými změnami dodnes. V té době už měli motoristé možnost využít přes 3 000 benzínových čerpadel po celé zemi, začaly se objevovat první velké krádeže, protože cena stále stoupala. Kvůli nepoměrným výplatám vůči nákladům na provoz automobilu docházelo k hromadnému odhlašování vozidel z evidence. Po odeznění hospodářské krize BZ provozovali téměř 1 100 stanic, těsně před druhou světovou válkou bylo v evidenci už 5 800 benzínek, třebaže převážně velmi malých.

Největší konflikt lidstva samozřejmě ovlivnil vývoj i motorismu. Automobilový provoz byl zcela ochromen, místo benzínu a nafty se používal svítiplyn, dřevoplyn, dřevouhelný plyn, zkapalněné plyny i acetylén. Před koncem bojů vše ovládali Němci, po válce pro změnu nastoupili komunisté. Vše bylo soustředěno do velkých národních podniků, Bratři Zikmundové své logo prezentovali během několika sportovních podniků, než vše nová vláda znárodnila pod Rafinérie minerálních olejů (Ramo).

V roce 1951 byl založen centrální národní podnik Benzinol později nahrazený závodem Chema. V této době se poprvé objevuje značka Benzina jako jméno zásobovacího závodu Roudnice. Komunisté nezvládali efektivně řídit distribuci paliva do všech stanic, rozvoz zásob probíhal chaoticky na základě odhadů, proto se také stávalo, že někde zkrátka nebyl.

Přesně před šedesáti lety, tedy v roce 1958 byl založen nový národní podnik Benzina spravující 979 stanic a cca 1 300 pracovníků. Za kasou většinou stály ženy, muži se starali o stavbu dalších pump. Benzina provozovala také autoservisy a vlastní prodejny. Za účelem lepšího kontaktu s veřejností se společnost vydala mezi lidi - například pořádala besedy s veřejností nebo zásobovala amatérský cyklistický Závod míru.

Postupně se vylepšovala podoba stanic, vedle osamocených stojanů bez zázemí se začaly formovat zděné prodejny. Ještě v 70. letech se objevovaly kiosky bez přístřešku, kde se tankovala nafta za 2 Kčs, Normal za 4 Kčs, Special za 4,30 Kčs a Super za pětikorunu. S modernizací zázemí pro obsluhu se zlepšovaly i stojany s pistolí. Většinou bylo otevřeno od 6:00 do 20:00 hod, ale frekventovaná místa měla automaty na dvacetikorunu, čímž se nahradila noční služba.

Pád rudé nadvlády znamenal zlomový okamžik pro všechny. Jen pro představu - v době sametové revoluce bylo přihlášeno přes 3 miliony osobních vozů. Ustanovení České republiky ulevilo zadušenému hospodářství. Benzina se stala akciovou společností, která přešla pod Unipetrol. Změna vlastnických struktur byla vidět na rekonstrukcích benzínek, aby firma byla schopna zvýšit kvalitu služeb. U silnic se objevily typické červeno-bílé pumpy s lepším sortimentem.

Vše ostatní už je moderní historie, kterou nejspíše budete znát. Bývalému BZ se po privatizaci dařilo, do Česka vstoupila polská petrochemická společnost PKN Orlen, která Benzinu ovládla. Přišla pochopitelně i zahraniční konkurence, od dnes u nás už nepůsobícího Agipu a Aralu po ÖMV a Shell. Benzina si ale dál dokázala držet výsadní postavení a její dnešní tržní podíl na tuzemském trhu dosahuje 22,2 procenta. Ovládá tedy o více než pětinu ze všech 7 020 čerpacích stanic, jejichž síť je v České republice po Bulharsku vůbec nejhustší. Kdo by to byl řekl před 100 léty, kdy nebylo v českých zemích registrováno ani zdaleka tolik automobilů. A nebo před 95, kdy léty vznikla vůbec první čerpací stanice ideově srovnatelná s oněmi sedmi tisíci dnešními...

Zdroj: Unipetrol RPA

Mirek Mazal