Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Bylo to naposledy, kdy nejslavnější vytrvalostní závod světa vyhrál soukromý tým. Bylo to šokující už tehdy, jenže to mělo pořádný háček.

Filmová továrna na sny chrlí každoročně spoustu příběhů, které jsou založené na skutečných událostech. Tak je tomu kupříkladu u jednoho z posledních snímků Toma Cruise pojmenovaný American Made (do českých kin šel pod názvem Barry Seal: Nebeský gauner), který mapuje život někdejšího pilota dopravních letadel TWA. Jeho každodenní rutina jej ovšem začne nudit, načež neváhá skočit po nabídce CIA, aby vzápětí (a navíc zároveň) pracoval také pro DEA, Bílý dům i kolumbijský drogový kartel ovládaný Pablem Escobarem.

V tomto kontextu je překvapivé, že Hollywood ještě neskočil po příběhu bratří Whittingtonů, který se zpočátku jevil jako splněný americký sen. Don a Bill totiž v roce 1979 dorazili do Le Mans bez výraznějších předchozích zkušeností z motorsportu. Jako nadšenci chtěli okusit atmosféru nejslavnějšího vytrvalostního závodu světa, a tak byli s týmem Erwina Kremera domluveni na tom, že si zaplatí sedačku v autě jeho týmu. Ta mělo každého vyjít na 20 000 amerických dolarů, v té době spoustu peněz. Jednalo se o roční plat výše postaveného manažera a jen tak mimochodem zhruba dvojnásobek toho, co amatéry pobyt v kokpitu v závodě běžně stál.

Šéf stáje Erwin Kremer přitom původně počítal s tím, že jako první vyrazí na trať jeho jezdec, daleko zkušenější profesionál Klaus Ludwig a Whittingtonové se volantu chopí záhy. S tím ovšem u obou bratří narazil, ti se takovým rozhodnutím cítili být ošizeni. Proto se zeptali, co by museli udělat, aby řídili jako první. „Můžete si koupit auto... za 200 000 dolarů,“ zažertoval Kremer ve snaze Dona a Billa utišit. Jím zmíněná suma byla skutečně vystřelená od boku, neboť zdaleka neodpovídala skutečné hodnotě vozu, ta byla zhruba poloviční. Stalo se ovšem nečekané.

Oba bratři totiž Kremerovi oznámili, aby šel do jejich přívěsu, sáhl si do pytle od brambor a vzal si oněch 200 tisíc dolarů. Ale ani o penny více. Kremer to skutečně udělal a i když se divil, proč s sebou jeho klienti tahají tolik peněz takovým způsobem, jedno z týmových Porsche 935 Whittingtonům prodal. Ti se tak záhy mohli postavit na start vůbec první slavné čtyřiadvacetihodinovky svých životů, kterou nakonec vyhráli. Stalo se tak naposledy v celé historii, kdy absolutní pořadí Le Mans opanoval netovární tým, navíc s amatéry za volantem. Je tedy třeba dodat, že závod byl ovlivněn velkým lijákem, během kterého většinu času strávil za volantem Ludwig (Le Mans vyhrál ještě v letech 1984 a 1985), ale na úspěchu Whittingtonů to nic nemění. Jak ale asi tušíte, celý příběh touto události teprve začíná.

Tým Kremer byl po fenomenálním vítězství zavalen objednávkami na Porsche 935 K3. To vycházelo z továrního závodního speciálu, nicméně stáj provedla několik málo změn, díky nimž byl vůz na okruhu o zhruba 2 až 3 procenta rychlejší než konkurence. Posléze bylo sice zjištěno, že bratři uplatili i jednoho z komisařů částkou okolo 25 tisíc dolarů, aby mohli upravit systém tankování a doplňovat palivo dvakrát rychleji než ostatní, titul jim ani týmu ovšem odebrán nebyl.

Whittingtonové byli svým úspěchem rovněž povzbuzeni, načež se rozhodli automobilovým závodům věnovat o trochu více. Kremera proto znovu poslali do svého přívěsu, aby si z onoho pytle vzal zbytek peněz jako zálohu na další auta. Kolik přesně sebou Don a Bill na Le Mans přivezli, není dnes již známo, mluví se ale o tom, že u sebe měli zhruba půl milionu dolarů v hotovosti. To při zohlednění inflace odpovídá dnešním zhruba 33 milionům korun - slušná suma na pytel od brambor...

Prakticky ihned po návratu z Evropy bratři zakoupili také okruh Road Atlanta, který se vyznačoval nejdelší rovinkou ze všech tehdejších závodních tratí. Vrhli se rovněž do šampionátů IndyCar a NASCAR, kde Don po deseti startech skončil nejlépe na šestém místě, Bill po pouhých dvou na čtrnáctém. V roce 1982 je navíc na startu Indianapolis 500 doplnil i třetí bratr Dale, díky čemuž jsou Whittingtonové jedinou sourozeneckou trojicí, která takového úspěchu dosáhla.

V roce 1984 se Whittingtonové spojili s dalším závodním jezdcem Randy Lanierem a společně vytvořili stáj Blue Thunder Racing. V šampionátu IMSA přitom prakticky neměli konkurenci, neboť vyhráli ve Watkins Glen, na Laguna Seca i dalších okruzích. Na konci sezóny tak měli na svém kontě dostatek bodů, aby stanuli na příčce nejvyšší. Kvůli tomu se ovšem o jejich aktivity nezačali zajímat jen sportovní komentátoři, ale na podnět ostatních závodníků také vládní organizace.

Kde koho pochopitelně zajímalo, odkud bratři na to všechno berou peníze, neboť jejich vozy nesly jména jen minima sponzorů, které si navíc vymysleli, aby to nebylo tak podezřelé. Při jednom ze závodů si dokonce najali hostesky, aby po fanoušcích stříkaly nový parfém, za nímž měl stát jejich sponzor. Ve skutečnosti však šlo o parfém existující společnosti, který byl ovšem stočen do lahviček ozdobených nálepkami imaginární značky.

Ruka zákona se ale nenechala obelstít, pročež nakonec v roce 1986 spadla klec. Málokdo totiž věděl o tom, že bratři Whittingtonové vlastní také leteckou společnost. Ta se sice formálně věnovala turistickým letům, šlo ale pouze o zástěrku. Ve skutečnosti Don a Bill do Států dováželi drogy, zejména pak marihuanu, přičemž úřady se jim léta dařilo ošálit tím způsobem, že vždy vyslali dvě letadla letící nad sebou - jedno přistálo na běžném letišti, druhé na oné rovince na okruhu, kde vyložilo svůj zelený náklad.

Don se ve zmiňovaném roce 1986 doznal k praní špinavých peněz, které mělo souviset s pašeráckou činností jeho bratra Billa. Ten taktéž přiznal vinu, v jeho případě ovšem byla obvinění daleko širší, zahrnovala totiž i daňové úniky a pašování kokainu. Ve výsledku si tedy od soudu odnesl trest v podobě odnětí svobody na 15 let, zatímco jeho bratr „vyfasoval“ pouze 18 měsíců. Dnes jsou ale již oba na svobodě a znovu vlastní leteckou společnost, která je mimochodem opět vyšetřována kvůli drogám.

Na rozdíl od v úvodu zmíněného Barryho Seala, který za práci pro narkobarony zaplatil vlastním životem, jde do značné míry o pohádku se šťastným koncem. Můžeme přitom jen dodat, že ohýbání pravidel bylo bratřím vlastní. Když jim totiž bylo po zatčení zabaveno vítězné Porsche 935 K3, jeden z mechaniků při renovaci objevil díry v prazích. Ty přitom dle někdejších zaměstnanců stáje sloužily k ukrytí systému NOS, jenž zvyšoval výkon z 750 na více než 1 000 koní.

Dnes přitom Porsche 935 K3 najdete v muzeu nadace Indianapolis Motor Speedway, se kterou se ovšem bratři pár let soudili. Původně jej totiž měli muzeu darovat, nicméně posléze změnili názor a tvrdili, že vůz pouze zapůjčili. Soud však s ohledem na dokumentaci jejich tvrzení zamítl. Tím jsme prakticky na konci, zmínit již můžeme jen tolik, že poslední z bratří Dale neměl s nelegálními aktivitami nic společného. Jakkoliv byl ale nejmladší, v roce 2003 zemřel.

Finální perlička pak patří onomu šampionátu IMSA, kdy oficiálně se za danou zkratkou skrývá International Motor Sports Association. Ovšem díky Whittingtonovým, stejně jako kvůli Randy Lanierovi či dalším závodním jezdcům Johnu Paulovi Sr. a Johnu Paulovi Jr., kteří se taktéž věnovali pašování drog, se v 80. letech začalo neoficiálně této sérii přezdívat International Marihuana Smugglers Association (Mezinárodní asociace pašeráků marihuany).

No řekněte, nechtěli byste tohle vidět na velkém plátně?

Po jejich zatčení vůz zabavila DEA, tyto obrázky jej ale nedokumentují. Náleží k docela nedávnému vtípku, za kterým stojí přátelé Bruce Meyera, současného majitele vozu

Teď auto najdete plně zrestaurované v muzeu nadace Indianapolis Motor Speedway

Stran toho Don a Bill vlastnili i okruh Road Atlanta, stejně jako řadu dalších závodních vozů

Zdroj: VINwiki@Youtube

Petr Prokopec