Autoforum

/

Foto: Lamborghini

Narodil se přesně v tom roce, kdy jeho otec auto koupil, o osm let později se však vozu zbavil, čehož posléze litoval. Moritz Hess se proto rozhodl, že purpurové Diablo SE30 Jota vrátí do rodinné garáže. A vydal se na pouť trvající 20 let.

V roce 1995 představilo Lamborghini model Diablo SE30, který slavil třicáté výročí vzniku italské značky. Ve srovnání s běžnou produkcí se lišil ve všech možných ohledech od sníženého podvozku přes agresivněji stylizovanou karoserii až po dvanáctiválcový motor, jenž se dočkal dopingu navyšujícího výkon na 530 koní. Automobilka toto provedení vyrobila pouze ve 150 kusech, přičemž ten s pořadovým číslem 84 koupil otec Moritze Hesse, hrdiny našeho dnešního příběhu.

Pan Hess zjevně patřil mezi majetné Němce, neboť po koupi modrého supersportu koupil ještě jeden kousek, tentokrát s pořadovým číslem 104 a lakovaný purpurovou barvou. Ten se mu zjevně zalíbil víc, proto dříve vyrobený prodal a s druhým zmíněným vyrazil na sraz majitelů exotických aut. Tam mu jeho známý ukázal své Diablo SE30, ovšem s doplňkovým kitem Jota, který Lamborghini představilo s menším zpožděním. A pan Hess rázem zatoužil po to samém.

Italská automobilka vyrobila celkem 28 kitů, pouze sedmnáct z nich však instalovala sama v továrně v Sant'Agata Bolognese. Diablo pana Hesse bylo jedním z nich. Oproti výchozímu vozu dostalo střešní sání, kvůli kterému se vnitřní zpětné zrcátko stalo nepotřebné. Jelikož výkon zamířil ještě výše (603 koní), v žertu se říkalo, že majitelé by jej stejně nepotřebovali, neboť v té době jen máloco zvládlo stovku za 3,3 sekundy.

Pro Moritze a jeho bratra šlo o víc než pouťový supersport, jeho otec jej totiž koupil ve stejném roce, kdy se narodil. V mládí tak vlastně nezažil dobu, kdy by v garáži netrůnila pupurová Jota. Nicméně v roce 2003 pan Hess potřeboval peníze na koupi hotelu, načež Diablo zamířilo do světa. To oba sourozenci oplakali a i později vzpomínali na momenty strávené v jeho blízkosti. Před pár lety se proto rozhodli, že jej do rodinné garáže vrátí.

Na první pohled se zdálo, že půjde o relativně snadnou misi. Jak už padlo, Lamborghini vyrobilo pouze 28 kitů Jota, přičemž zhruba polovina z nich byla spárována s purpurovým lakem. Většina z těchto aut pak skončila v Japonsku. Přesně to byl i osud Hessovic exempláře, nicméně export na dálný východ byl jedinou indicií, kterou Moritz měl. Jak se posléze dozvěděl, kupcem vozu byl člen jakuzy, který však vůz prodal dál.

Stopa tím mizela, na Hessovy se však usmálo štěstí. Jednoho dne totiž Moritzovi jeho kamarád ukázal fotku Diabla Jota opatřeného černým polepem. Zároveň vůz disponoval odlišným nárazníkem z novější verze SV, odkud pocházelo i zadní křídlo. Totéž auto se pak následně objevilo i na dalších snímcích, nicméně již bez polepu a tedy v původní purpurové barvě. To byla stopa, které se Moritz chytil, autor oněch fotografií mu ale bohužel na zprávy neodpověděl.

Protože ale na snímcích nechyběla lokalita, začal Moritz pátrat v japonštině. Současně řekl svému otci, aby o pomoc požádal muže, který mu kdysi s prodejem pomáhal. Veškeré střípky letitého puzzle tak zapadly dohromady, přičemž finální obraz se začal rýsovat 16. prosince 2022. Tehdy se totiž Moritz od prodejce dozvěděl, že stávající majitel byl nalezen. A co víc, je svolný i k prodeji, načež bylo na Hessových, aby přišli s adekvátní nabídkou.

Týden poté měl Moritz pracovní cestu právě do Japonska, čehož využil, aby si ověřil, že jde skutečně o exemplář s pořadovým číslem 104. To se potvrdilo, nastal tedy čas na jednání o prodeji. Cena, jakou však nový majitel požadoval, byla na Hessovy příliš vysoká. Moritz mu proto nabídl na protiúčet Countach 25th Anniversary, který byl pro změnu dárkem ke 25. výročí založení značky a který měl najeto pouhé čtyři tisíce kilometrů.

Tuto nabídku nicméně majitel Joty odmítl, neboť dovoz této ojetiny do Japonska by jej vyšel příliš draho. Během následujících sedmi měsíců, během nichž Moritz v Japonsku dokonce koupil dvě další Lamba, která nechal importovat do Německa, si obě strany vyměňovaly názory. Nakonec však dosavadní vlastník souhlasil s cenou, pročež se Jota vydala přes oceán zpátky do Hessovic garáže.

Vůbec první věc, kterou přitom Moritz udělal, bylo, že na vůz nasadil převozní značky a vydal se s ním k domu svých rodičů. Následně pak svému otci předal klíčky s tím, aby jezdil pomalu, neboť Jota měla stále původní pneumatiky. Na nich bylo najeto dalších 10 tisíc kilometrů a byly již ve zbědovaném stavu. Místo toho však pan Hess okamžitě pořádně vytočil motor.

Příběh trvající dvacet let tak měl šťastný konec, jenž by ostatně mohl být inspirací pro každého, kdo stejně jako pan Hess lituje prodeje svého někdejšího auta. Je nicméně třeba dodat, že pokud hledáte cokoli obyčejnějšího, než je purpurová Jota, budete mít pochopitelně daleko víc práce. I takového Volkswagenu Golf GTI se totiž ročně prodávaly hromady a nalézt jeden konkrétní nebude snadné.

Zdroj: VINwiki@Youtube

Petr Prokopec