Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Zvlášť v časech komunismu by člověk čekal, že nejvíce budou rozličné značky nabízet domácímu „pracujícímu lidu”. Nebylo tomu tak, i Škody nabízely víc na západě a Lady s nimi byly na jedné lodi.

Na více jak 40 letech komunismu v Československu byla špatná spousta věcí, na které mají lidé tendenci zapomínat. Jednou z velkých slabin bylo samotné ekonomické zřízení, centrálně plánované hospodářství téměř uzavřené dovozu čehokoli z vyspělejších zemí. Něco takového nutně muselo vést a vedlo k úpadku veškeré domácí produkce v oblastech procházejících rychlým vývojem, mezi které automobilový průmysl nepochybně patřil.

Bez konkurence zkrátka není motivace se zlepšovat a něco jako reálnou konkurenci centrálně plánované hospodářství nezná. Na „trhu” se tak nabídne to, co plánovači označí za dobré a lidem nezbude, než si to koupit, pokud chtějí mít alespoň něco. Tak se stalo, že u nás ještě koncem 80. let byla nabízena coby vrcholný vůz Škoda 130 s karburátorovou jedna-trojkou vzadu a prakticky nulovou komfortní výbavou. Svět tehdy znal auta nesrovnatelně vyšší úrovně a to je třeba dodat, že ani tu „stotřicítku” si nemohl koupit každý, kdo po ní zatoužil - prostě nebyla.

Můžete namítnout, že tou dobou už Škoda chystala na poměry východních zemí vyspělý Favorit, který nakonec zaujal i vedení koncernu Volkswagen tak moc, že československou a později českou automobilku převzal a udělal z ní světově nejúspěšnější značku aut bývalého východu. To je pravda, ale šlo spíše o umění možného, které mi připomíná, jak Arnold Schwarzenegger vyprávěl, proč pro režírování filmového trháku Predátor vybral tehdy zcela neznámého Johna McTiernana. Viděl prý nějaký jeho béčkový thriller vyrobený za pár dolarů a s producenty si řekl: „Když takové napětí dokáže vytvořit s mnimálním rozpočtem, co až mu dáme miliony?” A nemýlil se. Tak nějak to bylo i u Škody: „Když dokáží takové auto stlouct pomalu ve stodole, co až jim dáme nejmodernější techniku?” museli si říkat u VW. A také se nemýlili.

Ale zpátky do komunistického východu. I když konkurence neexistovala, místní zřízení stále chtělo využít toho, že auta dokáže vyrobit levně a toužilo je výhodně prodat na západě v „tvrdé měně”. Tak se stalo, že zatímco u nás jste si nemohli pořádně koupit ani onu Škodu 130 v základním provedení, na západě šlo bez čekání pořídit i model 135 GLi se vstřikováním paliva, který mohl mít i výbavu jako hliníková kola a další u nás nedostupné prvky. Stejná praxe panovala i ve zbylých zemích komunistického bloku a o jednom jejím pozoruhodném projevu se nyní dozvídáme v případě Lady.

Její „žigulík” představoval v 80. letech totéž, co u nás „stodvacítky” - zastarávající vůz neschopný reálně konkurovat čemukoli modernímu, ovšem levný a tím i na západě zajímavý. Pro nás symbol zastaralého auta pochybné kvality bez jakékoliv komfortní výbavy ale znali v zemích na západ od našich hranic trochu jinak. Ne snad, že by omládl a zkvalitněl, výbavy ale nabízel nesrovnatelně více. Také do Lad jste mohli v Německu, Holandsku, Francii nebo ve Velké Británii spoustu jinak nedostupných prvků - standardem byly opěrky hlavy, dvě vnější zpětná zrcátka, litá kola nebo střešní okna, za příplatek šlo koupit rádio s kazetovým přehrávačem, větší disky kol či dokonce klimatizaci. Tyto prvky vás možná nepřekvapí, automatická převodovka jako další příplatkový prvek by ale zaskočit mohla.

Že VAZ 2105 s automatickou převodovkou není jen žert, se dozvídáme díky jednom běloruskému majiteli, který nabídl své auto z roku 1986 k prodeji. Nejde o žádnou garážovou úpravu, dnes stále oblíbenější prvek výbavy skoro každého moderního automobilu bylo možné si koupit přímo u dealera jako dnes, jen ne u nás nebo kdekoli jinde na špatné straně železné opony.

Prodávající Andrej na adresu vzácného úkazu řekl: „V SSSR Lady vybavené automatickým řazením k mání nebyly. Můj vůz byl původně určený na export a k nám se dostalo v roce 1991 z Holandska. Faktem je, že prodejci AvtoVAZ v Evropě někdy nabízeli automatické převodovky. Nenalezl jsem informace o modelu VAZ 2105, ale o modelu VAZ 2103 existují historické záznamy.“

Chvíli se nám to nechtělo věřit, hledání v historických análech dokázalo, že Andrej nepřehání. Automatická převodovka byla v 80. letech v některých západoevropských zemích a v Kanadě pro Lady skutečně dostupná. Sověti tuto verzi přímo nevyráběli, vznikaly po dohodě se zahraničními distributory v rámci předprodejních příprav. Ty zacházely až tak daleko, že sovětským polotovarům bez převodovek uměly dodat i automatické řazení.

Pikantní je, že Lady pro přenos výkonu používaly třístupňový automat původem od General Motors, tedy „kapitalistického výrobce” - možná proto přímo Sověti nechtěli mít s jeho zabudováváním nic společného. Ať už to bylo jakkoli, „automatická” Lada je té doby je dnes velmi vzácný úkaz. V případě VAZu 2103 se hovoří o stovce vyrobených aut, jiných typů stěží bude podstatně více.

Exemplář nabízený v Bělorusku pohání 1,3litrový motor s karburátorem o výkonu 65 koní, auto najelo přes 115 tisíc kilometrů. „V městském cyklu je řízení velmi příjemné. Stroj funguje dobře, není cítit žádné trhnutí, změna rychlosti probíhá hladce,“ chválí Andrej zvláštní provedení a nabízí jej dalšímu majiteli za 3 250 tamních rublů, něco přes 35 tisíc Kč. Možná je příliš levný - na západě je taková věc docela ceněnou raritou a jediná, kterou dnes najdete v prodeji, představuje zachovalejší model krémové barvy stojí v Nizozemsku. Ojetý žigulík s voličem automatu na středovém tunelu a nájezdem 38 476 kilometrů vyjde na 5 000 Eur (130 tisíc Kč). Není to málo, ale i to je nakonec dopad centrálně plánovaného hospodářství - neschopnost reagovat na poptávku dokáže učinit vzácnost i z něčeho jinde naprosto obyčejného...

Není to výmysl, další originální exemplář je na prodej v Nizozemsku

Starší fotky téhož vozu ukazují zajímavé detaily

Zdroj: ABW.by, Mobile.de, Skitmeister@Flickr

Mirek Mazal