Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Přibližně 700 kilometrů od Prahy se nachází exkluzivní sbírka více než 400 historických aut, které málem padly za oběť stávce francouzských dělníků.

Sliby se nemají plnit jenom o Vánocích, ale také třeba krátce po nich. A jelikož jsem vám v rámci prvního svezení s novinkami značky Land Rover pro rok 2014 slíbil návštěvu automobilového muzea ve francouzském Mulhouse, nemohu dnes než zamířit právě tímto směrem. Hned v jeho úvodu vám ale rovnou doporučím osobní návštěvu, neboť ani ze slov, ani z fotek na vás nedýchne taková atmosféra, jako přímo na místě. Přesto se o to pokusím, koneckonců ke starším automobilům mám mnohem vřelejší vztah než k těm moderním, které mnohdy již nejsou ničím jiným než rychloobrátkovým spotřebním zbožím, které byste podle některých výrobců měli měnit častěji než ponožky.

Zanechme ale nářků nad současnou dobou a vraťme se do té minulé, konkrétně na počátek minulého století, kdy se v Itálii narodili švýcarskému otci a francouzské matce bratři Schlumpfové. Starší Hans byl posléze poslán na obchodní studia, zatímco mladší Fritz se věnoval práci pro textilní firmy. V roce 1929 dochází ke spojenectví, ze kterého vzniká firma zabývající se nákupem a prodejem vlny. Díky tomu oba bratři začínají skupovat přádelny v okolí Mulhouse a v roce 1957 i bývalou textilku HKD, jejíž ústředí se nachází v centru tohoto francouzského města.

Položen je tím vlastně základ budoucí sbírky, ačkoliv k jejímu vytvoření vede stále ještě dlouhá cesta. Poznamenána je úmrtím matky, na které byly oba bratři citově velmi závislí. Mladší Fritz se následně začne účastnit celé řady rallye, ve kterých závodí se svým Bugatti 35B. Jen jeden automobil mu ale nestačí, a tak začíná postupně ve skladišti textilky HKD (v té době již přejmenované na HKC) shromažďovat další klenoty té doby. Při shánění jsou mu nápomocni všemožní hledači takových automobilů, z nichž třináct se ukázalo být nadmíru úspěšnými - pro Fritze Schlumpfa totiž dokázali získat více než 200 automobilů. Tedy polovinu celé sbírky.

Ačkoliv hledání zajímavých exemplářů probíhá mimo Francii, Švýcarsko, Anglii, Německo a Itálii také ve Spojených státech, nárok na koupi mají pouze skvosty evropského původu. Mezi více než čtyřmi stovkami exponátů tak nenajdete jediného amerického či japonského zástupce, to jsou ovšem fakta, která vešla ve známost až později. V 60. letech minulého století totiž Schlumpfovy svou sbírku tají a ukazují ji pouze několika vyvoleným. Není proto divu, že se kolem ní záhy vytvoří spousta legend, z nichž jen málokterá je pravdivá. Dost možná i proto tak nakonec Fritz v roce 1966 ze sbírky vytvoří „Muzeum Schlumpfů“, které je přístupné veřejnosti.

Tím ovšem jeho skupování všemožných klenotů nekončí. Pro budoucí automobilové muzeum v Mulhouse začíná zlatý věk, během kterého mladší z bratří neváhá v bývalé textilce strhnout prakticky všechny přepážky a stěny, jež nejsou nosné. Vzniká tak areál o velikosti 17 000 metrů čtverečních, který je rozdělen do 23 sekcí. V těch je pak umístěno 10 až 20 automobilů, přičemž uličky mezi nimi na délku měří tři kilometry. Pokud se tedy chystáte na návštěvu Mulhouse s celou rodinou, drahé polovičce rozhodně zakažte podpatky a ratolestem raději vezměte kočár, i když prakticky všude jsou umístěny lavičky, na kterých můžete načerpat nových sil. A zároveň si přitom vyslechnout jeden z mnoha audio programů, jež komentuje tu či onu část sbírky. To jsem ale poněkud přeskočil do budoucna.

Zlatá horečka vrcholí, na renovaci jde půlmiliarda

Vraťme se proto zpátky do konce šedesátých a první poloviny sedmdesátých let, kdy se Fritz kromě nákupu věnuje také restaurování automobil, což je svým způsobem i nutné, neboť při své honbě za výjimečnými exempláři nehledí na jejich stav (a s tím mnohdy nesouvisející cenu). Práci tak získává sedm mechaniků, dva čalouníci (v té době se jim říkalo autosedláři), pět lakýrníků, dva klempíři a jeden jejich asistent. Ti jedou prakticky na směny, díky čemuž renovace probíhají raketovým tempem. Stejně rychle ovšem také mizí peníze Schlumpfových - dnes se totiž odhaduje, že během deseti let utratil Fritz na 12 milionů francouzských Franků, což je vysoká částka i na dnešní poměry. Jenže si musíme uvědomit, že v té době měl jeden Frank osminásobnou hodnotu oproti Franku v roce 1999, kdy jej nahradilo Euro. A jelikož tehdejší přepočet přitom činil 5,5 Kč/1 FRF, můžeme se snadno dobrat k vyčíslení nákladů na renovaci, které vylezly na 528 milionů korun.

Při pohledu na tuto cifru asi nepřekvapí, že se v roce 1976 firma bratří Schlumpfů ocitá v krizi. Odbory přitom poznamenávají, že oba průmyslníci odmítají jakýkoliv dialog a neustále překračují zákon. Není proto divu, že dělníci začínají stávkovat a továrna je nabídnuta k odprodeji za pouhý jeden Frank. Nikdo však nemá zájem, přičemž pro Schlumpfovy začíná být půda opravdu horká. Oba proto odjíždějí do švýcarské Basileje a na území Francie se již nikdy nevrátí. Sedmého března 1977 tak továrnu přebírají odbory, které sbírku ihned přejmenují na „Workers Museum“ a zdarma jí zpřístupní veřejnosti jakožto jistou kompenzaci za veškeré újmy, jež museli dělníci od obou bratří snášet. I proto se na masce jednoho ze závodních vozů objevuje plakát s nápisem „Vydělával jsem 1 400 Franků měsíčně, zbytek byl utracen za toto“.

Abychom ale byli upřímní, podle výše zmíněného přepočtu rozhodně nešlo o nízkou mzdu. Jenže stávkování a nespokojenost se zaměstnavatelem je francouzským národním sportem, pročež se dělnickým bouřím nemůžeme divit. Stejně jako není překvapivá následná série soudních pří, z nichž nejpodstatnější jsou rozsudky z let 1978 a 1979. V prvním případě je totiž sbírka prohlášena za historický monument, jehož jediná součást nesmí opustit Francii. V tom druhém je pak nařízena likvidace veškerého osobního majetků Schlumpfových, což samozřejmě znamená také rozprodej klasických automobilů. Z výdělku totiž mají být refinancovány firemní fondy. Odbory tak chvíli po rozsudku předávají klíče od továrny, respektive muzea, kterému tím začíná druhé funkční období.