Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Pablo Escobar je považován za vůbec nejbohatšího zločince historie a své jmění utápěl i v autech. V závodech jej soupeři porážet nechtěli nebo nemohli.

I více jak čtyřiadvacet let po jeho smrti patří k dobrému tónu znát jeho jméno. Ne proto, že by to byl člověk, na kterého bychom měli být všichni hrdí, ale proto, že Pablo Escobar byl jeden z těch, kteří „podnikání” za hranicí zákona dotáhl na úroveň, která v historii nemá obdoby. Začínal jako zloděj aut a i když nevíme o tom, že by v tomto oboru slavil velké úspěchy, po změně zaměření dokázal vybudovat zločineckou organizaci, která z něj udělala jednoho z nejbohatších lidí světa. A za své peníze si kupoval i auta, která by v Kolumbii sotva mohl ukrást.

Stal se nejvýznamnějším obchodníkem s drogami na celém světě a rozjel s nimi v 70. a 80. letech minulého století byznys, nad jehož rozměry se dodnes tají dech. Jeho kartel pašoval zejména do Spojených států ohromné množství kokainu, který Escobar pěstoval na odlehlých místech Kolumbie a dalších jihoamerických zemí. Podle jeho bratra, který mu dělal účetního, na vrcholu své éry řídil obchod se ziskem 20 miliard dolarů ročně. Peníze musel pochopitelně ukládat v hotovosti a utrácel prý tisíc dolarů týdně za gumové pásky, aby peníze vůbec držely pohromadě. Přesto prý každý rok odepisoval až 10 procent držené hotovosti, protože ji snědly krysy nebo zničila voda. Kolik je to peněz, si představíte sami...

Výnos z prodeje drog jeho kartel používal i k dobrým účelům, stavěl třeba celé obytné čtvrti pro nejchudší občany kolumbijského Medellínu, z jehož ulic pocházel i Escobar. Byl považován za jakéhosi Robina Hooda a prostý lid jej ctil. Pomohl spoustě chudých přežít, financoval stavby nemocnic, škol či místních sportovišť. Jeho peníze stály i za tím, že jinak bezvýznamný Medellínský fotbalový klub dokázal vyhrát kolumbijský pohár. Byl pro to všechno tak oblíbený, že na jeho pohřbu truchlilo 25 000 lidí.

Nebyl to ale žádný dobrák, jak by se mohlo zdát, investice tímto směrem byla součástí jeho snah koupit si všechny a všechno. A když peníze nefungovaly, olovo ano. Prý dokázal být velmi krutý a na svědomí má mít přímo smrt čtyřech tisíc lidí, kteří se mu z nějakého důvodu znelíbili. Nepřímo se údajně za svůj život postaral o smrt desítek tisíc těchž, jejichž existence se mu nehodila do krámu.

Co je pro nás zajímavé, spoustu peněz Escobar nasypal také do automobilů. Během svého života vybudoval rozsáhlou sbírku sportovních a luxusních aut, jejichž vyjmenování by dalo na knihu. V garážích měl všechno možné od Mercedesu 300SL Roadster přes Porsche 356 až po limuzínu, kterou muž v jeho postavení mít prostě musel - Mercedes 600 Pullman zvaný Grosser. Pořizoval si ale také všemožné libůstky včetně Cadillacu ze 30. let, který vypadal jako ten, kterým jezdil slavný mafián Al Capone. A pak jej trochu prostřílet aby vůz získal tu správnou gangsterskou patinu.

Z jeho kolekce do dnešních dnů nezbylo skoro nic, po jeho smrti byla většina vozů rozkradena, pouze jeho nemovitostí se nikdo zmocnit neodhodlal. Jeho hacienda, obrovské zahrady zahrnující privátní zoologické zahrady i část vozů včetně onoho Grosseru tak chátraly opuštěné lidmi i zvířaty a jak můžete vidět níže, dnes jsou to vesměs jen rzí rozežrané vraky vystavované jako svérázné muzejní kousky. Zálibou Escobara ale nebylo jen auta vlastnit, rád je také řídil - snad od dob, kdy je kradl. A právě na tuto etapu jeho života chceme vzpomenout dnes.

K dispozici je jen omezené množství informací a fotografií, které jeho závodní „kariéru” dokumentují a pak různé příběhy tradované v Kolumbii. Není ale zase tak těžké věřit, že Escobarovo účinkování v závodech probíhalo právě níže popisovaným způsobem. Byl zvyklý kupovat si všechno, tak proč ne úspěchy na tomto poli? A kdyby to náhodou někde nefungovalo, vy byste chtěli s plnou vážností soupeřit s člověkem, který nechal zabít kohokoli, kdo se mu připletl do cesty?

Z jeho závodních aktivit je dobře zdokumentováno působení v Copa Renault 4 v 70. letech minulého století, tedy značkovém poháru francouzské značky postaveného kolem legendární čtyřky. To není zrovna závodní auto a můžete se divit, že zrovna Escobar působil v takovém „loserpoháru”, ale co chcete dělat, když chcete s někým seriozně soutěžit a nemůžete dost dobře vycestovat ze země, která není zrovna bohatá?

V tomto poháru měli všichni používat technicky úplně stejná auta a i když se Escobar účastnil závodů pouze nahodile, šest odjetých klání mu stačilo na to, aby skončil v šampionátu druhý. Takže byl i schopným řidičem? O tom nikdo nemluví, zato se říká, že jeho Renault 4 byl z těch „technicky stejných aut” o něco „stejnější” a zatímco v zatáčkách konkurentům nestačil, na rovinkách je předjížděl.

Technické kontroly komisařů ovšem neodhalily žádný prohřešek proti pravidlům, samozřejmě. Nebo vy si snad dokážete představit, jak někdo z organizátorů říká: „Pane Escobare, vaše auto není úplně v pořádku?” Ústa a krok pak drželi i konkurenti, rčení „lepší mrtvý nežli druhý” tady totiž mohlo dojít svérázného způsobu naplnění...

Escobar bodoval i jinde, účastnil se zejména závodů do vrchu. Pořizoval si pro to různé, ještě „obyčejné” verze Porsche 911 jako na snímcích zachycenou targu, kterým soupeři stále zvládli konkurovat. Tedy zvládli by, kdyby se Escobar nepostaral o jejich eliminaci ještě před startem třeba nezbytnou kontrolou veškerého týmového vybavení ze strany pochopitelně zcela nezkorumpované policie.

Podobné hrátky ale Escobara přestaly v jednu chvíli bavit, a tak si začal pořizovat stroje, se kterými v podobných kláních konkurenty nenašel, i když se soutěží standardně účastnili. Nejznámější je z těchto aut tovární Porsche 911 IROC RSR z roku 1974, které Escobar přes prostředníka zakoupil v roce 1978. A později nechal přestavět na pseudo935, kterou vidíme na fotkách. Toto auto vzniklo ve 14 exemplářích, v Kolumbii bylo pochopitelně jediné a bylo nedostižné.

Escobar se nezastavil zde, chtěl financovat i vlastní tým v F1. Tyto snahy doznaly pokročilého stádia realizace a sám Bernie Ecclestone dnes vzpomíná, že je zhatil poté, co seznal, že za jedním z nových týmů stojí peníze vonící po kávě, zašpiněné bílým práškem. Pak už Escobar začal mít jiné problémy a jeho vášeň pro závodění (či vítězství?) musela jít na druhou kolej.

Zdá se vám to všechno poněkud fantaskní? Nedáme ruku do ohně za to, že všechna fakta jsou do puntíku přesná, bavíme se o událostech starých i 40 a více let, ale není těžké jim věřit. Escobar miloval auta a musel milovat i úspěch, jinak by se nikdy nedostal tam, kam se dostal. Je dodnes považován za nejbohatšího zločince všech dob a v roce 1989 figuroval i na žebříčku miliardářů Forbesu s jměním 30 miliard dolarů. Podívejte se na tento žebříček dnes a kam by tato hodnota Escobara katapultovala.

Navíc je otázkou, jaké jeho bohatství skutečně bylo, a to je spíše pochybnost „směrem nahoru”. Bez pochyb je ovšem fakt, že Escobarovo jmění nebylo tvořeno mnohdy pomíjivou hodnotou akcií části té či oné firmy, jejichž likvidita je sporná. Escobar většinu z desítek miliard dolarů, které nashromáždil, prostě měl někde schované. A mohl si koupit prakticky cokoli. O tom, kolik peněz měli členové Medellínského kartelu, svědčí třeba i to, že jeho o poznání chudší partner Carlos Lehder dvakrát nabídl Kolumbii, že zaplatí celý její státní dluh, pokud jej země nechá volně obchodovat s drogami...

Každý příběh ale jednou někde končí. V roce 1991 si Escobar znepřátelil vedení Kolumbie, která se rozhodla přestat tolerovat aktivity drogových kartelů na svém území. Escobar se svou soukromou armádou ale byl velké sousto i pro úřady, a tak se s ním domluvily na dobrovolném vydání, přiznání a trestu strávení 5 let ve vězení stvořeném pouze pro něj, podle jeho specifikací a s jím stanovenou ochranou, která jej měla spíše bránit před okolím než jeho před únikem. Narkobaron se navíc postaral o změnu ústavy země, která vyloučila vydání Kolumbijců k trestnímu stíhání do zahraničí - tak moc se Escobar bál extradice do USA, která se dříve stala osudnou zmíněnému Lehderovi.

Zdálo se, že to pro něj bude přijatelný konec, jenže on ve svých aktivitách pokračoval i ze svého „soukromého vězení”. Úřady by i to tolerovaly, ale došla jim trpělivost, když se ze své „cely” postaral o smrt čtyř lidí. Měl tedy být přesunut do konvenční věznice, před tímto krokem a stále s obavami z vydání do USA ale Escobar uprchl a dokázal se 15 měsíců skrývat. Tým specialistů sestavený Kolumbijci a Američany jej ale nakonec po zdlouhavém a nákladném hledání dopadl - dodnes není jasné, zda tehdy zemřel v přestřelce, byl popraven nebo spáchal sebevraždu.

Jeho závodní historie je ale zdokumentována alespoň o něco lépe a je už s ohledem na jeho postavení ve světě zločinu velmi bizarní, o způsobu dosažení snad kteréhokoli z úspěchů ani nemluvě. Escobar jistě nebyl první ani poslední člověk s poněkud pochybným způsobem financování svých závodních aktivit a asi bychom vážně nechtěli být některými z těch, kteří s ním měli soupeřit. Však pochopitelně není fér, když proti vám někdo stojí s takto financovanou technikou a nebojí se podvádět ani na jiných úrovních. Na všechno se ale dá koukat z vícero pohledů - nebýt Escobara, těžko by si kolumbijští fanoušci aut mohli prohlédnout na domácím závodě do vrchu něco jako Porsche 935 v barvách Martini Racing. Třebaže ani to nebylo úplně skutečné...

Z jeho haciendy a silničních aut do dnešního dne přežila jen torza

Marek Bednář, Petr Miler