Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

(+ videa) Případ se zdánlivě dobrým koncem ukazuje bohužel hlavně na aroganci a neprofesionalitu policejních sborů na celém světě.

Nejsme a nechceme být k policistům zbytečně příkří, chyby při své práci dělají všichni. Když udělá chybu zedník, může mu spadnout nářadí z lešení a někoho zranit. Když udělá chybu lékař, může jeho zpackaná diagnóza někoho zabít. Když udělá chybu profesionální řidič, může následná nehoda způsobit nedozírné škody na majetku i zdraví. A když udělá chybu policista, může někoho přejet, postřelit či jinak zmrzačit. Nic z toho by se stát nemělo, ale stává se to a je nutné to chápat jako lidský omyl.

V případě policistů jsme ve své velkorysosti ochotni dojít až tak daleko, že za chybu budeme považovat i přílišnou horlivost. Ta jistě není profesionální, ale lidsky ji lze chápat. Tak někdo prchajícímu podezřelému při zatýkání třeba zlomil ruku. Pro dotyčného jistě nepříjemné, ale to se může stát, pakliže si můžeme být jistí, že policista nechtěl nikomu ublížit a jednal v nejlepším zájmu své profese. Chtěl pomoci ostatním, chtěl zadržet někoho, o kom byl skálopevně přesvědčen, že je okolí nebezpečný. A tak proti němu zakročil tvrdě, pokračoval v tom ale i poté, co mu už nekladl odpor. To se stát nemá, ale může - je to stejné, jako když zedník bude chtít večer za každou cenu i bez osvětlení dodělat svou práci pro daný den. A při tom mu něco z výšky upadne. Když lékař urychlí stanovenou diagnózu bez všech obvyklých testů, protože bude přesvědčen, že jedná v zájmu pacienta. Ten však zemře. Nebo když autobusák pojede příliš rychle, neboť vždy jede podle jízdního řádu. A pak havaruje a zmrzačí polovinu cestujících.

Jsou to někdy více, někdy méně pochopitelné dobré motivy pro špatné činy a nebudeme dělat z policisty grázla a z doktora hrdinu - jde o obdobné situace a vyžadují obdobné vnímání. Rozdíl je zde v jedné, vlastně ve dvou věcech: v sebereflexi a posuzování takových omylů ze strany těch, kteří činnost těchto lidí mají kontrolovat.

Pakliže zedník způsobí zranění chodci pod domem, na kterém pracuje, patrně se bude kát a omluví se. Mistr ho v lepším případě seřve a sebere mu část mzdy, v horším případě ho propustí. Pokud se doktor dopustí nedbalé diagnózy, obvykle ho to bude mrzet, omluví se pozůstalým a bude čekat na postih ze strany nadřízených či oborové komory, která mu může nadosmrti zakázat další činnost. A pokud profesionální řidič způsobí vážnou nehodu, také zřejmě nebude vyprávět, že udělal všechno skvěle a nic zlého se vlastně nestalo. Že se s ním nikdo nebude mazat a přijde o svou práci je jasné už z toho, že řidičák mu po takové nehodě nikdo nenechá.

Jistě, existují výjimky - doktoři bez sebereflexe, řidiči s přílišným sebevědomím a idiotští dělníci. Jsou to ale výjimky, pravidlem je postup popsaný výše. U policie je to s výjimkou a pravidlem přesně naopak. Nebo kolikrát jste viděli policisty kající se za své omyly a nadřízené je za to trestat? Neděje se to ani v tak zjevných případech jakým bylo zabití motorkáře v Dobříši. Natož pak v těch jakkoli „obyčejnějších”.

Falešnou útěchou budiž to, že nejde jen o přístup české policie. Přemírou arogance, totálním nedostatkem sebereflexe a neschopností vedení vést policisty k tomu, aby se snažili vyvarovat mnohdy fatálních omylů trpí zjevně i ta americká. A důkazem budiž případ, o kterém si povíme dnes.

Stal se 3. srpna 2012, uzavřen byl ale až letos v lednu vyneseným rozsudkem. Základní dějová linie je prostá. Justin Wilkens se tehdy byl projet v okolí města Eugene ve státě Oregon na motocyklu tak, jak to motocyklisté obvykle dělávají - nechceme říci, že „rychle a zběsile”, rozhodně ale jel rychleji než limit dovoluje a předjížděl tam, kde je to zakázáno. Jedním z vozů, který předjel, bylo ale neoznačené policejní Camaro řízené policistou Robem Edwardsem.

Edwards se tedy za Wilkensem vydal, motocyklista ovšem neoznačené policejní auto nezaregistroval a dále pokračoval tak, jak jel do té chvíle - rychlostí údajně i přes 160 km/h a s dvěma předjetími na plné čáře. Wilkens k tomu řekl, že policejní auto neviděl a v helmě na řvoucím motocyklu ani neslyšel a policistovi tedy neujížděl, jen pokračoval ve stejném stylu. Můžeme to považovat za výmluvu, ale dá se tomu věřit - motocyklista svou jízdu nezrychlil, na rovinkách mohl jet podstatně rychleji a jakmile dojel do města Eugene, kde zpomalil a policistu mohl slyšet, po ohlédnutí se za ním sám zastavil a podle svých slov „očekával zaslouženou pokutu” za rychlou jízdu.

Policista Edwards ale na věc hleděl jinak. Dá se to do jisté míry chápat, myslel si, že honí prchajícího řidiče. Už z jeho zastavení tedy mohl tušit, že to není prchající desperát, ale nedovodil si to a místo postupu adekvátního silniční kontrole zacházel s Wilkensem jak z prchajícím kriminálníkem. Do jeho motocyklu najel a shodil jej z něj - to byla první chyba. Poté vystoupil z auta a tasil zbraň - to byla druhá chyba. A poté se dopustil fatálního omylu - zjevně rezignovaného a podvolujícího se Wilkense se zbraní v ruce kopl do hrudníku. Motocyklistovi tím zlomil klíční kost, žebro a způsobil mu další menší zranění, která si pochopitelně vyžádala hospitalizaci.

Policista přesto motocyklistu srazil, ten nechápajíc nekladl odpor a sunul se k zemi, přesto jej policista surově kopl

Potud... chyby. Hloupé, velké, ale chyby. Policista byl prostě „pomalý” a jednal podle přesvědčení vyplynuvšího z předchozí domnělé stíhací jízdy a nebyl se schopen přizpůsobit reálně nastalé situaci. Sami bychom řekli, že takový člověk nemůže u policie pracovat, ale pokud by přiznal chybu, motocyklistovi se omluvil a přiměřeně jej odškodnil, dokážeme si představit, že by jej nadřízení s menším kázeňským postihem byli schopni dále u sboru tolerovat. A kdyby to neudělal a tvářil se, že je všechno v pořádku, očekávali bychom jeho okamžité postavení mimo službu. Nestalo se ale nic z toho.

Policista nepřiznal jediné pochybení a všechno vysvětloval bizarní smrští výmluv. Při dalším šetření si navíc sám nabíhal na vidle a tím spíše bychom čekali, že jej potrestají ti, kteří na jeho činnost mají dohlížet. Ti ale neudělali nic a dosud tvrdí, že Edwards „jasně neporušil meze obvyklých procedur a taktik”. Těžko pochopit, že policie považuje za „obvyklou proceduru” zlomit dvě kosti někomu, kdo se dopustil několika dopravních excesů a vydával se policii na milost, ale vezměme to popořadě.

Motocyklista policii za toto nikým nereflektované jednání pochopitelně zažaloval žádajíc o odškodnění a právě při soudním procesu vyšlo všechno další najevo. Policista Edwards vysvětlil vše:

- do Wilkense prý najel omylem kvůli vadnoucímu účinku brzd. Znalci ale konstatovali, že na tomto voze po této jízdě to nemohlo být příčinou. Najel do něj úmyslně, samozřejmě, soud to ale v důkazní nouzi označil za „nedbalost”...
- tasení zbraně označil za postup odpovídající policejním předpisům a tréninku. Soud konstatoval, že mířením zbraní na podezřelého za takových okolností porušilo jeho lidská práva
- policista přiznal, že motocyklista jednal v souladu s jeho pokyny. Proč jej tedy kopl? Prý měl zprvu pocit, že na jeho výzvy „reagoval příliš pomalu” a poté, co zjistil, že jedná správně, už nebyl schopen kop zastavit, neboť „již vystřelil svaly své pravé nohy”

To jsou výmluvy šestiletého dítěte, ale budiž. Leckdo se pochopitelně divil, proč takto policista jednal před objektivem kamery samotné policie - Edwards to vysvětlil tím, že nevěděl, že je zapnutá. Jinými slovy řekl, že kdyby věděl, že je viděn, jednal by jinak, což je alarmující. A pozoruhodné je také to, že sám motocyklista nebyl za své přečiny jasně zachycené na videu policií stíhán. Policisté to označili za „nedopatření”, asi ale nebudeme daleko od pravdy se spekulací, že nikdo nechtěl jako důkaz vytahovat záznam, který usvědčuje z pochybení i samotnou policii. Ten si musel nechat předvést až soud.

I po kopanci jednal surově, spoutáním ale jeho zásah skončil. O tom, že je puštěná kamera, nevěděl..

Jde o taková pochybení kombinovaná s nulovou sebereflexí a ještě zjevnou, byť nepřiznanou snahou vše zamést pod koberec, že bychom vyhazov tohoto policisty považovali za samozřejmost. On ale dostal pouze písemnou důtku a později byl dokonce povýšen na kapitána. Stalo se to v době, kdy případ už řešil soud a zasednout kvůli němu musela i federální porota. Ta po čtyřhodinovém jednání rozhodla jasně - Edwardse neshledala nevinným v žádném bodě, pouze jeho najetí do motocyklisty nebyla s to označit bezpečně za úmysl. Byla to tedy pouze nedbalost. Uznala však, že policista pochybil, když na motocyklistu vytáhl zbraň a surově jej kopl.

Zato mu přisoudila 31 000 dolarů za zdravotní výlohy a ušlý příjem, 100 000 dolarů odškodnění za způsobené útrapy a 50 000 dolarů v rámci tzv. represivní náhrady škody, což je de facto pokuta, která má odradit potrestaného od páchání podobné činnosti znovu a zároveň dát signál okolí, že takové jednání je a bude trestáno. Celkem jde o 181 000 dolarů, tedy bezmála 4,5 milionu Kč. „Jsem sakra šťastný,” řekl v úlevě po skončení soudu stručně poškozený motocyklista.

Zdá se to být dobrým koncem, ale není, třebaže jde o konečný verdikt. Že se motocyklista domohl odškodnění, jehož součástí je i trest pro daného policistu potažmo policii (pravděpodobně to bude instituce, kdo částku zaplatí - ale je to obvyklý postup, sama policie toto zatím nepotvrdila) je samozřejmě pozitivní, všechno ostatní je ale smutné. Nulová sebereflexe policisty by ještě tolik nemrzela, pakliže by policie zafungovala jako instituce. Jenže nezafungovala - policista dostal písemnou důtku a později byl povýšen. A i když jeho jednání za nepřípustné označil soud, policie nadále tvrdí už zmíněné: „Verdiktem jsme zklamání a máme pocit, že činy člena našeho sboru neporušily meze obvyklých procedur a taktik.”

Může nám to být ukradené, Amerika... Jenže u nás se děje úplně to samé. Policisté chybují, svá pochybení neuznávají, nadřízení je netrestají. A i když je shledá vinnými soud, stejně jim nikdo nezabrání dělat stejnou práci znovu. Příklad? Co městská policie Chvaletice a pan Řehoř? Tento případ se od publikace našeho článku posunul dále a pan Řehoř je znovu strážníkem. Jde o člověka odsouzeného přímo za zbití a ponižování podezřelého při výkonu jeho povolání - svou chybu přesto nikdy neuznal, nadřízení jej nikdy nepotrestali. Soud to učinil, ale jak jen může legálně zpět do práce, jsou tu zase jiní nadřízení, kteří to tolerují - starostce Chvaletic je to ukradené. A u státní policie se děje úplně to samé.

Dokud policisté nebudou schopni sami reflektovat své vlastní jednání a dokud nad nimi nebudou stát lidé, kteří nebudou ochotni taková pochybení trestat, neposune se profesionalita vystupování českých policejních sborů ani o píď. A je pro nás poněkud bezútěšné, že relativně primitivní institut zřetelné odpovědnosti za své vlastní špatné, byť ne nutně úmyslné jednání nefunguje ani západ od našich hranic...

Zdroj: The Register Guard

Petr Miler