Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Snaha o zvýšení rychlostního limitu na britských dálnicích ukazuje, že argumentů proti podobnému kroku se vždy najde více než pro něj.

Zdá se to být banální. Britové dnes na dálnicích jezdí maximálně 70 mil v hodině (mph), tedy přibližně 112 km/h. To je velmi málo, pokud uvážíme, že většina evropských zemí limituje rychlost na dálnicích na 130 km/h, ty britské nevypadají nikterak specificky a tamní autopark patří k velmi moderním. Pokud tedy s ohledem na tato fakta a zájem zjednodušit cestování po ostrovech vytáhl britský ministr dopravy Philip Hammond minulý týden návrh na zvýšení rychlostního limitu na 80 mph (cca 128 km/h), vzbudilo to zprvu pozdvižení snad jen proto, že by se tím rychlost zvýšila a doba přitom velí pravý opak. Když ale uvážíme zmíněná fakta, jde jen o napravení podivného stavu, který beztak není Brity ve větší míře respektován - průzkumy hovoří o tom, že limit 70 mph dnes porušuje 49 procent všech řidičů.

Jenže stačil jen týden a všechno se začalo komplikovat. Zprvu naprosto odmítavý postoj ministra energetiky Chrise Huhneho vykrystalizoval ve velmi pozoruhodný „kompromis”. Rychlost na dálnicích by zvýšil, ale jen pro elektřinou poháněné vozy - zaklínadlem doby jsou emise CO2 a ty mají elektromobily přece nulové, to dá rozum, však ani nemají výfuk. Bylo to stanovisko stejně zvrácené jako tvrzení o spotřebě Opelu Ampera ve výši činí 1,2 litru benzinu na 100 km, ale nezdá se, že by proti němu někdo krom nás zásadně protestoval.

To ale není vše. Během následujících dnů se začaly v médiích objevovat další projevy odporu proti Hammondově návrhu. Je to pozoruhodná směs polopravd, omylů a zveličených hrozeb, které mají přesvědčit tamní řidiče, že by snad bylo lepší nejvyšší dovolenou rychlost dokonce snížit. A tak se pojďme podívat na ty nejfrekventovanější z nich.

Spotřeba paliva vzroste

Není nejmenších pochyb o tom, že vyšší rychlost znamená vyšší energetické požadavky a tedy i vyšší spotřebu paliva resp. nějakého zdroje energie. Platí to tedy i pro elektromobily, což Britové jaksi přehlížejí, ale to jsme probírali již minule. Pozoruhodné je, o jakém nárůstu tamní média hovoří.

Nejčastěji citovaným zdrojem je „nezávislý tester” Peter Denayer, který došel k závěru, že při rychlosti 80 mph místo 70 dojde ke zvýšení spotřeby v průměru o 20 procent. Např. u Peugeotu 207 1,4 má nárůst činit téměř 1,6 litru benzinu oproti výchozí hodnotě 7,4 l/100 km nebo u Renaultu Clio 1,5 dCi o více než litr při základní hodnotě 6,4 l/100 km. A i u výkonnějších vozů dochází k podobně pozoruhodným závěrům.

Nevíme, kdo pana Denayera platí a na kom je tedy vlastně závislý, zkuste si ale sami na dálnici přehodit tempomat ze 112 na km/h na 128 a uvidíte, co to udělá s aktuální spotřebou. A i kdyby autor těchto výpočtů kalkuloval navíc s tím, že na tuto rychlost musíte také občas zrychlit, je to pořád příliš. Pokud by navýšení rychlosti o 16 km/h při jízdě tímto tempem znamenalo zvýšení spotřeby v takové míře, pak bychom rychlostmi okolo 200 km/h jezdili se spotřebou asi tak „sto na sto”. Realita je úplně jiná.

Ale i kdyby nebyla - co je to za argument? 80 mph je jen povolené maximum, každý má možnost jet pomaleji s takovou spotřebou, která mu připadá adekvátní.

„Uhlíková stopa” řidičů bude větší

Málem bych zapomněl, o co tu běží. Za více paliva si sice může zaplatit každý sám, ale svou uhlíkovou stopu tím neodpáře. Pozoruhodné jistě je už to, že Britové uvádějí tento fakt jako zvláštní argument, přitom emise CO2 jsou přímo úměrné spotřebě paliva. Není tedy žádný div, že půjdou nahoru, když spotřeba stoupne.

Budu pozitivní a budu věřit tomu, že důvodem je fakt, že na Ostrovech měří spotřebu v mílích na galon (miles per galon, mpg). Zvýšení spotřeby tak znamená snížení množství mil ujetých na jeden galon a tedy zatímco hodnota mpg klesne, cifra u gramů CO2 na kilometr stoupne. A proto tedy má smysl obě změny oddělovat. Je to ale spíše má naivita, neboť mnoho lidí si evidentně neuvědomuje, že emise CO2 a spotřeba paliva jedno jest.

Krom zavádějící prezentace, jenž toto oddělení umožňuje („to už jsou dva argumenty proti!”) je jistě důležité, že se opět odvíjí od výše zmíněného pokřiveného měření. Opět se tedy hovoří o zvýšení emisí o 20 procent (třeba u Fordu Focus 1,6 Ti-VCT to vychází za 17,5 procenta při nárůstu ze 189 na 222 g/km) a to je přece hrozné.

Ne nadarmo je autorem slov „nevěřím statistice, kterou si sám nezfalšuji” Brit.

CO2 je spása bojovníků proti rychlosti. Když už je pochybná celá teorie okolo globálního oteplování a vlivu člověka na něj, mohli by si uhlíkoví stopaři odpustit alespoň zveličování vlivu rychlosti auta na spotřebu paliva a tedy i jím produkované emise oxidu uhličitého...

Úleva pro „piráty”

Jak jsme zmínili v úvodu, polovina Britů dnes na 70 mph na dálnicích stejně kašle. A ono není divu, jet třeba v noci po dálnici 112 km/h zavání sebemrskačstvím, pro tak pomalou jízdu není za vhodných podmínek žádný rozumný důvod.

Phillip Hammond tak považuje za pozitivní argument, že změnou se velká část řidičů dostane zpátky do nastavených mezí a nebude nutné trestat jednání, které velká část společnosti evidentně považuje za nezávadné - však se jej sama dopouští. Zní to rozumně, média to ale vidí jinak.

Podle mnohých komentářů půjde jen o úlevu pro ty, kteří dnes nejsou schopni respektovat nastavená pravidla. Že jsou nesmyslná nikdo neřeší, jsou to přece pravidla a kdo se řídí vlastním rozumem je evidentně „pirát”. A takovým se přece neustupuje.

Jak typické - lidé, kteří si dali dvě a dvě dohromady a zjistili, že jet po dálnici přes 70 mph není žádný problém pro ně ani pro ostatní, byli hned označení za hanebné piráty silnic. A těm se přece neustupuje. I kdyby to byly pirátky?

Už žádné zákazy řízení pro jízdu rychlostí přes 160 km/h

V Británii dnes mají podobné pravidlo jako u nás - okamžitý zákaz řízení si vyslouží ten, kdo jede o 30 mil v hodině více, než kolik povoluje limit. Dnes tedy „dostane padáka” ze silnic ten, kdo na dálnici jede alespoň 101 mph neboli přes 160 km/h. Když se limit zvýší na 80 mph, posune se tato hranice na 111 mph a tolerováno tedy bude „šílení” rychlostmi až do nějakých 177 km/h. A to je hrozné.

Krom toho, že si Britové i po tomto zvýšení budou moci nastavit pravidla pro zákaz řízení jakkoli jinak, se mi bezpodmínečný zákaz řízení vydávaný na základě pouhého záznamu o porušení rychlosti, jenž nebere ohled na to, za jakých okolností byl spáchán, přijde jako dost mizerné opatření. Stejně jako u nás. Nebo je snad 180 km/h na noční dálnici to samé jako jízda stovkou ranním městem? Ani toto není dobrý důvod, proč se vyššího limitu bát.

Je zcela nepředstavitelné, aby policejní výstroj zbytečně zahálela...

Bezpečnost se stejně sníží, už ta brzdná dráha...

Bezpečnostní argumentace v odporu proti této změně nehraje velkou roli, však jde o zvýšení limitu jen o 16 km/h a navíc k hranici naprosto běžné v řadě evropských zemí. Přesto se minimálně jeden argument objevuje a je opět otřepaný - brzdná dráha.

Taková brzdná dráha je mrcha, roste totiž se čtvercem rychlosti. Zatímco pokud ze stovky zabrzdíte na 40 metrech, z dvoustovky už to bude něco kolem 160 a nikoli 80 metrů, jak by se mohlo zdát. Je to fakt a nesporně důležitý důvod, proč přináší jízda vyšší rychlostí vyšší rizika. Je to ale bohužel také ten první argument, po kterém odpůrci jakéhokoli zvýšení rychlosti sáhnou, pokud mu chtějí zamezit. A to tak lacině, jak je jim vlastní.

Samozřejmě uznávám, že brzdná dráha půjde při zvýšení rychlosti nahoru, ale o kolik? Výše jsem pro snadnější násoobení uvedl brzdnou dráhu ze stovky 40 metrů, tak pomalu ale nezastaví ani váš prohnilý Favorit. Mnohem běžnější jsou dnes čísla kolem 35 metrů, dokonce i takový veletěžký Jeep Grand Cherokee SRT8 2012 to zvládne na této dráze. Jaká tedy bude obvyklá brzdná dráha z rychlosti 70 mph? Přibližně 43 metrů. A jaká z rychlosti 80 mph? Okolo 55 metrů.

Takže 12 metrů navíc? To nezní dostatečně divoce. Britové si tedy zavedli vlastní míru „typická brzdná dráha” a začali pěkně zostra: při 70 mph činí 96 metrů, tedy skoro dvaapůlkrát tolik, kolik se lze běžně dopočítat. Argumenty pro takové závěry žádné, ale jako bych je viděl: „technická prodleva brzd”, „obvyklá reakční doba” a další důvody, za které si můžete místo holých faktů dosadit jakákoli čísla, které vyčtete na dně sklenice od piva.

Výsledkem pak je, že z 80 mph by brzdná dráha činila 120 metrů, tedy opět násobně více proti tomu, čeho se lze běžně dopočítat. Ještě se k tomu přidá přepočet na délku auta a zjistí se, že potřebujete plných 30 délek aut, abyste z té nové vysoké povolené rychlosti zastavili. Co na tom, že realita bude sotva poloviční a když si koupíte třeba Porsche 911 GT2 RS, zabrzdíte na této dráze dokonce z 200 km/h (sport auto 11/2010). Takto vypadá manipulace.

Vyšší rychlost brzdnou dráhu vozů nesporně prodlouží. Při zvýšení o 16 km/h z 112 km/h to ale žádné drama plné ohně a kouře nebude...

A stejně nebudete moci jet rychleji

Poslední argument je hotová třešinka na dortu, neboť sám popírá většinu těch dříve zmíněných. Britský Traffic Master tvrdí, že kvůli opravám a provozu je možné po tamních dálnicích obvykle jet rychlostí 55 mph. K tomu tamní Automobile Association dodává, že pokud vás nezbrzdí práce na silnici nebo zácpy, ceny paliv ano. „Pro většinu motoristů je to jejich rozpočet a spotřeba paliva jejich aut, která určuje zvolenou rychlost, ne nastavený limit,” řekl mluvčí Automobile Association.

Závěrem tedy je, že zvýšení povolené rychlosti není třeba, protože se tak rychle stejně jezdit nedá a když už by se dalo, lidé tak stejně nepojedou.

Proč tedy všechny předchozí argumenty? Když se tak jezdit nedá, nebo se tak jezdit nebude, nemusí být limit žádný, neboť je určený okolnostmi, nikoli značkami. Nemusíme vůbec řešit brzdnou dráhu, zákazy řízení nebo „uhlíkovou stopu”, však se bude jezdit podle dopravy a spotřeby, takže žádný z těchto údajných problémů stejně nebude aktuální. Z této argumentace je zkrátka zjevné, že odpůrci se v zájmu honby za maximem důvodů „proč to nejde” ani nejsou schopni zamyslet, jestli ve výsledku jeden neodporuje druhému.

Zácpy, opravy, snaha o úsporu paliva, to vše definuje podle Britů rychlost jízdy více než limit. Tak oni to vědí, proč tedy jeho zvýšení vůbec „řeší”?

Sám o sobě tento bod realitě vzdálen není, ve výsledku ovšem zvýšení, nebo spíše úplnému zrušení jakýchkoli rychlostních omezení nahrává. Však se stačí podívat po německých dálnicích s převážně neomezenou rychlostí a seznáte, že většinou se na nich stejně jezdí kolem 120, 130 nebo 140 km/h v závislosti na tom kterém úseku. Většinou snahu o rychlejší jízdu hatí doprava, jindy snaha Němců jet úsporněji, přesto je rychlost neomezená a co se děje špatného? Vůbec nic. Ani zdánlivě smrtící kombinace řidičů jedoucích kolem 130 km/h a těch, kteří nemají problém uhánět klidné třístovkou, nevytváří neakceptovatelné množství kritických situací. Co špatného se tedy stane, když v Británii někteří pojedou o 16 km/h rychleji? Pravděpodobně vůbec nic. Na druhou.

Proti snaze zamezit zvýšení rychlosti navíc stojí nepopiratelný fakt: čím rychleji jedete, tím méně času na cestách strávíte, tím méně aut se na nich najednou sejde a tím více se jich na ně vejde. Jsem naprosto přesvědčen, že kdyby v Německu zavedli paušální stotřicítku, dálniční síť zkolabuje během pár dnů, tolik takto pomalu jedoucích aut zkrátka nepojme. Stačí se dnes podívat na to, kde v Německu vznikají kolony.

Britové naproti tomu mají nyní možnost zácpy alespoň zmírnit zvýšením povolené rychlosti o nějakých 15 procent, dorovnáním evropského standardu. A přesto dále hledají argumenty, jak se tomu vyhnout. Opravdu závažný z nich přitom není jediný, rozhodně ne v podobě, v jaké jsou Britům předkládány: v překroucené, zveličené, vzájemně se popírající.

Nekonečným zácpám na německých dálnicích zabraňuje i to, že na nich významná část řidičů pořád tráví méně času, než by museli při jízdě stotřicítkou. Britové mohou vyšším limitem část tohoto problému odstranit, místo toho ale hledají důvody, proč to nejde...

Uvidíme, jak se tento případ bude dále vyvíjet, připomíná ale smutný příběh, který jsme zmiňovali již v článku o záměru omezit rychlost na německých dálnicích: rychlostní limity byly prakticky všude na světě zavedeny z banální příčiny (ropná krize) a až teprve později obhajovány argumenty, z nichž část je omílána i v tomto případě. Není přitom jediná země, kde by se podařilo předchozí „ropné zavedení” zvrátit a stejně tak lze předpokládat, že nenajdeme zemi, kde by se navzdory této argumentaci povedlo limity zásadně zvýšit. Bude Velká Británie výjimkou? Nezdá se...

Zdroje: Traffic Master, Automobile Association, britský tisk

Walter Kraft