Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

Systém na rozpoznávání kradených aut v provozu je chvályhodná věc, která může lapkům znepříjemnit život. I takové je ale třeba dělat efektivně.

Když máte k dispozici jen své vlastní peníze, zacházíte s nimi nejlépe, jak můžete. Protože jsou vaše, vydělat jste si je museli vy a pokud vám dojdou, budete to muset být zase vy, kdo se bude muset potýkat s následky. Jistě, jsou tu případy lidí, kteří ani s vlastními prostředky nezachází zrovna moudře, z poslední doby jmenujme třeba případ Johnnyho Deppa, který je ve finančních problémech i přes miliardové roční příjmy. Ale když už se něco takového stane, je to věc té či oné konkrétní osoby, do které nám nemusí nic být.

Když ale někdo zachází jen s cizími penězi, které si nemusel vydělat a pokud mu dojdou, dostane zase jiné, zachází s nimi často jinak. Čest výjimkám, státní úřady živené daněmi milionů lidí ale nezřídka se svěřenými prostředky moudře nezachází, protože... nemusí a jejich představitelé si tak leckdy mohou i „k něčemu pomoci”. Světa aut se to týká pravidelně, ať už jde o rozmařilé zacházení se svěřeným majetkem, předražené nákupy nebo volbu horších než nejefektivnějších dostupných cest vedoucích k tomu či onomu cíli.

Právě o tom je dnešní případ, který dokazuje, že něco takového není jen českou či slovenskou specialitou, děje se to všude na světě. Tentokrát jde o Austrálii, kde tamního programátora Taita Browna, IT specialistu na uživatelská rozhraní, zaskočilo, jak se policie rozhodla bojovat proti zlodějům aut. Osadila totiž 220 svých aut mobilním systémem na automatické rozpoznávání registračních značek jiných vozů pomocí kamer, který následně porovnají tu či onu značku s registrem a ověří, jestli vůz není kradený.

Samotné řešení jej jistě nezaskočilo, šlo spíše o jeho cenu - 86 milionů australských dolarů, tedy asi 1,5 miliardy korun, skoro 7 milionů Kč na jedno auto. V době, kdy potřebná technika stojí zlomek této cifry, jsou to extrémní peníze, australské úřady ale argumentují tím, že drahý je tady systém za celým řešením stojící. To se ale Brownovi nezdálo, a tak zkusil podobný systém vyrobit sám a levněji.

Dal si tedy několik podmínek, kterých se chtěl držet. Jednak, zpracovávání obrázků musí být prováděno lokálně - tedy, že nebudou odesílány na centrální server v surovém stavu a že nebude přístroj v autě čekat na jeho odezvu. Takový systém by sice znamenal postupné zlepšování schopností centrálního serveru, ale přenos dat by mohl být z některých míst zdlouhavý a ve výsledku také drahý, protože u jednoho auta byste neodesílali obrázek jeden, ale ideálně by to chtělo živě streamovat video z palubní kamery. To znamená i obrovské nároky na výpočetní výkon centrálního serveru, protože by s ním chtěly komunikovat desítky až stovky policejních aut najednou.

Systém také musel být schopný pracovat s obrázky z běžných palubních kamer, které můžou být v závislosti na kvalitě kamery, světelných podmínkách a třeba znečištění zkoumaného auta dost mizerné. Pokud ale zvládne takovéto obrázky, zvládne cokoliv lepšího, což je jen bonusem.

A konečně, systém musel být založen na open source softwaru, tedy takovém, který je dostupný zdarma. Protože když si necháte vyvinout vlastní software, zaplatíte za to obrovské peníze poprvé, a kdykoliv budete chtít nějakou změnu, rozšíření, vylepšení, zaplatíte znova. Nehledě na to, že open source může být i lepší, protože na něm pracuje spousta lidí nezávisle na sobě, což lze využít k postupnému zlepšování i při omezeném vlastním využití.

Princip fungování je tedy ten, že palubní kamera vyrobí obrázek z videa, které natáčí, pošle ho do Brownem napsaného softwaru rozpoznávání registračních značek, který je nainstalovaný v počítači umístěném v autě. Ten na obrázku najde a přečte značku a po internetu vyhledá, jestli najde zmínky o tom, že bylo auto odcizeno.

Výsledek zobrazí na monitoru, a to včetně informace, jestli má vůz platnou registraci. Ono vyhledávání na internetu je jediný rozdíl oproti policejnímu systému a je tu zaveden proto, že databáze odcizených aut nejsou ve Victorii veřejně přístupné. Data tedy nemusí být tak přesná, ale kdyby něco podobného stavěl člověk s posvěcením policie, jistě by do oficiální databáze přístup měl pomocí nějakého zabezpečeného spojení.

Brownův software se ukázal být velmi úspěšným. Jak ukazuje pár obrázků níže, dokázal rozpoznat značky v poměrně širokém úhlu, ověřit je v registru a pokračovat v práci. Tohle všechno v případě Brownova řešení obstarává pouhých 57 řádek vlastního kódu, které pracují s opensourcovými řešeními.

Pravda, systém ne vždy rozpozná značku správně, ale to platí o každém podobném systému - zcela stoprocentní není nikdy žádný. Navíc i to lze vylepšit analýzou několika desítek obrázků a pak vybráním toho obrázku k analýze, který bude mít nejvyšší „confidence rating”, tj. u kterého si bude počítač nejjistější, že značku přečetl správně. Po zjištění, že auto ani značka nebyly ukradeny, by mohl systém obrázek smazat, ne ho uchovávat měsíce, jako to dělá česká policie.

Zbývá tedy jediná otázka - co tu mohlo stát 1,5 miliardy korun? Za samotný software, který sice není dokonalý, ale i tak může fungovat lépe než ten policejní, by si Brown řekl o pár desítek, možná stovek tisíc korun, kdyby byl hodně rozmařilý nebo jej chtěl vyvíjet intenzivněji, než zkusmo dělal. A oněch 220 aut skutečně nepotřebuje vybavení za jakékoli extrémní ceny, znovu by stačilo pár desítek tisíc na vůz na techniku bez kompromisů.

Pokud bychom počítali s náklady třeba 100 tisíc Kč na auto, bude to opravdu hodně velkorysé, skutečné řešení ale stálo 6 818 000 Kč. Těch zbývajících 6 718 000 Kč na vůz je cena neefektivity (ať už záměrné nebo nedbalé) fungování státního aparátu. A nedělejme si iluze, že to je v případě jakýchkoli jiných státních řešení kdekoli na světě podstatně lepší. Českou republiku opravdu nevyjímaje...

Brownův software dělá totéž skoro za nic. Není stoprocentní, to ale jistě není ani ten policejní. Nakonec stačí více fotek stejné značky, až ji přečte správně

Tait Brown osobně - klíčová část jeho řešení má 37 řádek, celé 57 řádek kódu

Zdroj: Free Code Camp

Marek Bednář