Home > Rubriky a sekce > Fascinace a historie > Článek
Země s největší koncentrací Mercedesů na světě je chudá Albánie. Jak je to možné?
29.1.2018 | Robert Malík
Existuje země, kde si člověk na ulici připadá jako na nekonečném srazu Mercedesů. Německo to není, řeč je o zapadlém koutu Balkánu.
Přemýšleli jste někdy nad tím, kam se z evropských silnic vytratila většina starších Mercedesů ze sedmdesátých, osmdesátých a potažmo i devadesátých let? Vždyť Piano, tedy modelová řada W123, je považována za skoro nesmrtelné auto a její nástupce W124 je rovněž pokládán za skvěle navržený a téměř neprůstřelný vůz.
Přesto jich dnes spočítáte na prstech jedné ruky a o moc více jich už nejezdí ani v sousedním Německu. Dobře, pár jich nepochybně zůstalo v péči sběratelů, část skončila na vrakovištích a ve vysokých pecích a nějakou tu žlutou stodvacetčtyřku byste na stanovišti taxíků ještě našli, ale kde jsou ty další statisíce vyrobených strojů? A co následující Éčka, stodevadesátky a různé varianty třídy C nebo S jako byly Číňan či Mamut. Budete se asi divit, ale velká většina těchto aut skončila v Albánii.
Spousta lidí považuje tuhle informaci za pověru a ptá se, jak by si mohli lidé v jedné z nejchudších evropských zemí Mercedesy vůbec dovolit (byť jde o ojetiny za zlomek původní ceny), nemluvě o tom, že by je museli živit, servisovat... Věřte nebo ne, ale je to pravda. A abyste snadněji pochopili, proč tomu tak je, možná bychom se měli nejdříve vrátit o pár desítek let zpátky.
Komunistický režim diktátora Envera Hodži sice na protest proti intervenci vojsk v Československu inicioval v září 1968 vystoupení Albánie z Varšavské smlouvy, pro svůj vlastní lid, přesněji pak jeho motorizaci (abychom nevypadli z kontextu) však tolik pochopení neměl. Auta jednoduše zakázal a přístup k nim měli pouze nejvyšší straničtí představitelé.
Když byla na počátku devadesátých let vcelku hladce ukončena vláda komunistické strany, v přibližně třímilionové zemi bylo podle dostupných informací registrováno jen něco kolem pěti tisíc automobilů. Umíte si proto asi představit, jaký musel být hlad místních po možnosti mít konečně svůj vlastní vůz.
Jeden by si možná myslel, že na značce tou dobou vůbec nezáleželo, však hlavní bylo jezdit, jenže ona to nebyla tak docela pravda. Albánci možná svého diktátora vládnoucího železnou rukou a posedlého stavbou bunkrů proti celému světu rádi neměli, věděli však a také viděli, v čem jezdí. Tisíce lidí žijících podél ne zrovna nejkvalitnějších silnic byli běžně svědky toho, jak se kolona čtyř až pěti černých mercedesů rychle a téměř nehlučně přesouvá tam a zase zpátky, přičemž samotný Hodža dával přednost tomu nejlepšímu - šestistovce Pullman.
Jestli tohle bylo tím hlavním impulzem, který se běžným lidem vryl za téměř čtyři dekády do paměti, tedy že Mercedes jednoduše musí být tím nejlepším autem na světě, když s ním jezdí vůdce, můžeme jen hádat. Každopádně máme za to, že i to nějaký vliv mít muselo, protože i dnes je v Albánii auto s třícípou hvězdou nejen milovanou značkou a pokladem na kolech, ale především symbolem postavení. Když tedy Albánci dostali možnost své vlastní auto mít, chtěli Mercedes. A jakkoli to zní naivně, povětšinou ho dostali.
Během osmi následujících let stoupl počet aut na půl milionu a z valné většiny to byly Mercedesy. Oficiální čísla neexistují, což záhy objasníme, odhaduje se ale, že tamní vozový park tvořily na přelomu milénia Mercedesy z osmdesáti procent - z těch 500 tisíc tedy asi 400 neslo třícípou hvězdu a to na silnicích pochopitelně vytvořilo zcela bizarní atmosféru. Jen obdiv k vozovému parku ex-vůdce za tím ale nestál - prakticky neexistující silniční síť volala po velmi odolných autech a těmi Mercedesy byly. O zbytek se postarala spirála: poptávka po Mercedesech znamenala jejich větší nabídku, jejich rychlé rozšíření mezi lidmi posilovalo servisní síť, to dále posilovalo jejich preferenci, a tak stále dokola.
Pokud se ptáte, jak si to zbídačená ekonomika postavená převážně na zemědělství vůbec mohla dovolit, když zvážíme, že ojetý Mercedes bude podle logiky věci nepochybně dražší než třeba stejně starý Fiat či Renault, i to má své vysvětlení.
Zhroucení ekonomiky v devadesátých letech způsobené kromě jiného také pyramidovými hrami rozjelo anarchii a dalo do pohybu odhadem až milion Albánců. Část z nich emigrovala, další pravidelně cestovali za prací a posílali peníze domů, a co si budeme namlouvat, nemalé procento podnikalo do Evropy doslova loupežné nájezdy s cílem zajistit mobilizaci svým lidem. Albánská mafie je pořád ještě pojem a Mercedes byl etalon.
Během pár let zde byly vidět k vidění prakticky všechny modely, i v těch nejzapadlejších vesničkách vyrostly „značkové servisy“, souběžně s nimi ruční myčky téměř na každém rohu, nemluvě o pralesu čerpacích stanic (třeba i jednoho stojanu někde v polích), kterých je zde na hlavu ještě více než u nás, a to v tomto směru patříme k evropským velmocím.
Pochopitelně nechceme tvrdit, že všechna zde jezdící auta pochází z trestné činnosti. Spousta z nich sem dorazila legálně díky gastarbeitrům, kteří nejčasněji v Německu, Rakousku či Švýcarsku koupili ojetý Mercedes za pár tisíc a se ziskem ho pak doma prodali, aby pokryli náklady na cestu a ještě něco vydělali. Tento obchod navíc podporovala i evropská legislativa snažící se vytěsnit starší auta ze silnic třeba zavedením šrotovného.
Na druhou stranu ale věřte tomu, že nemalá část z krádeží pochází. Jak to v přístavu v Drači vypadá dnes, vám přesně říci neumíme, ale svého času zde (i na dalších místech) operoval bezpočet prodejců naleštěných zánovních i starých Mercedesů, přičemž cenovky aut byly pětinové ve srovnání s tím, za kolik se dala pořídit v Německu či Británii. Panovala tady gentlemanská dohoda - pokud jste chtěli nakupovat levně, papíry jste si řešili ve vlastní režii, jinak jste si připlatili.
Právě německé, italské, řecké či švýcarské registrační značky v kombinaci s neadekvátně nízkými částkami byly signálem, že by člověk musel být blázen, aby uvěřil, že se tady sletělo hejno andělů provádějící automobilovou charitativní činnost. Kradlo se ve velkém a ještě v průběhu minulé dekády byly tisíce a tisíce aut v evropských přístavech nakládány na kontejnery a buď přímo anebo přes některé chorvatské i další přístavy převáženy k břehům Albánie.
Potíž pak byla v tom, že tuto trestnou činnost neměl na domácí půdě kdo potírat. Míra korupce zde byla stejně vysoká jako touha tamních celníků, policistů i úředníků mít vlastní Mercedes, tudíž stát toto jednání jednoduše legalizoval. Buď přimhouřil oko nad padělanými doklady anebo se nedíval vůbec. Samostatnou kapitolou pak byla auta s pravými papíry i klíči. Jejich původní majitelé (ať už to byl kdokoli) chvíli koukali jinam, a když auto bezpečně dorazilo do cíle, oznámili krádež a časem si nechali od pojišťovny vyplatit plnění - tohle už známe i odjinud.
Bez ohledu na původ se na autech objevily albánské espézetky, ale ne na všech. Mercedesy byly na domácí půdě nedotknutelné, takže se někteří s odstraňováním zahraničních evidenčních čísel ani neobtěžovali. Horší to bylo v případě výletu za hranice.
Známý je třeba trapný skandál bývalého guvernéra národní banky Ilira Hoti, který předloni zemřel. Se svou německou limuzínou s hvězdou na kapotě si v roce 1996 vyjel do Itálie, kde byl jeho vůz prolustrován a světe div se, jednalo se o ukradené auto. Italové pro něj aspoň zpočátku moc pochopení neměli, takže Mercedes zabavili, nicméně po dlouhém vysvětlování a také proto, že se nepodařilo dohledat původního majitele, mu bylo nakonec vráceno.
Naprostou korunu státem posvěcené kriminalitě pak nasadil tehdejší prezident Sali Beriša, který ve stejném roce na volebním shromáždění připomněl svým věrným, že sny o prosperitě byly splněny pod jeho vládou: „Snili jste o vilách místo bunkrů, snili jste o tom, že budete mít auta. Albánie má nyní nejvyšší počet Mercedesů na hlavu na světě.“ Co na to říct?
Jak si mohli Albánci dovolit nové i staré luxusní německé vozy koncernu Daimler, asi už víte a stejně tak asi není těžké domyslet si, jak je zvládají servisovat. Mercedesů zde byl a pořád i je takový přebytek, že si s náhradními díly hlavy opravdu lámat nemusí. Otázkou ještě zůstává, jak se svými příjmy Albánci platí za benzín či naftu, které tam jsou v průměru o tři koruny na litr dražší než u nás, ačkoli mají vlastní zásoby ropy a ročně ji vytěží přes 1 milion tun.
Co ještě žádá jisté vysvětlení, je asi skutečnost, že může být docela velký rozdíl mezi tím, když něco milujeme a skutečně chceme. Jinak řečeno, proč Albánci Mercedesy neobdivují jen zpovzdálí. Důvodů je samozřejmě spousta, tím hlavním pak to, že je zbožňují tak moc, že jejich ilegální původ vůbec neřeší. Další nezanedbatelnou příčinu jsme naznačili již v úvodu a je ryze praktická.
Ať už si o stuttgartských vozech myslíte cokoli, nelze jim upřít jejich robustní stavbu a z uvedeného vyplývající odolnost, spolehlivost a životnost, zejména pokud jde o starší modely. Albánci mají rádi luxus a Mercedes je luxusní značkou, pokud by se ale na nekvalitních silnicích tyto automobily rozpadaly tak jako francouzské či italské modely, tamní provoz by zkrátka vypadal jinak.
Ne že by nebylo v Albánii možné potkat Fiat či Peugeot, v posledních letech zde otevřelo své zastoupení několik značek a třeba policie jezdí v malých Chevroletech. Přesto je třeba říci, že tato „normalizace” probíhá jen velmi pomalu a má též svou bizarní podobu - v zemi se nyní podle údajů Světové banky prodají jen jednotky tisíc nových aut ročně, což je v třímilionové zemi opravdu hodně málo. A velkou část z nich tvoří luxusní SUV - Range Rovery, Porsche Cayenne, Mercedesy M či BMW X5, protože auta kupují bohatí a roli komfortních, odolných a respektovaných vozů pro tamní, byť už sice lepší cesty přebírají právě ty.
Přesto většinu vozů „v cirkulaci” představují podle neoficiálních dat (dělejte oficiální statistiky o registracích a převodech z velký části ukradených vozů...) stále dříve dovezené Mercedesy. Jediná věc, která nás se znalostí toho všeho překvapuje, je to, proč ještě albánská dvouhlavá orlice nedrží na státní vlajce v pařátu třícípou hvězdu. Anebo rovnou dvě, když jsou tak levné. Vždyť Mercedes je zde už po léta ještě typičtější než bunkr či krevní msta...
Na albánských silnicích najdete s hvězdou na kapotě cokoli od sedmdesátých let do současnosti
Bleskovky
- Prý poslední spalovací Alfa Romeo se předvedla při akceleraci na 333 km/h, je to ještě smutnější podívaná, než by vás napadlo
včera - Charles Leclerc s Carlosem Sainzem si vyzkoušeli nové 1200koňové Ferrari, jejich chvála jistě překvapí
22.11.2024 - Extrémní silniční hypersport legendárního konstruktéra F1 zajel rekord Silverstone, všechna ostatní auta za sebou nechal o parník
21.11.2024
Nejnovější články
- Porsche potvrdilo návrat ke spalovacím motorům i u chystaných elektrických aut. Otázkou už je jen, kdo dostane Černého Petra
před hodinou - Mercedes jde ve stopách VW a oznámil tvrdé škrty. Chce ušetřit desítky miliard ročně, nevylučuje ani zavírání továren
před 3 hodinami - Nové fotky mýty opředené sbírky tisíců superaut sultána Bruneje dosvědčují, že je přesně tak šílená, jak se traduje
před 4 hodinami - Stylové SUV-kupé Renaultu dnes jako ojeté koupíte už za 350 tisíc. Spolehlivostí neohromí, ale vypadá šik
včera - Luxusní Korejci se bojí návratu Trumpa do Bílého domu, také oni vsadili na jiný výsledek
včera
Tiskové zprávy
- MIO uvedlo speciální SD karty pro enormní zátěž v autokamerách
tisková zpráva - Mio MiVue R850T: zrcátková autokamera s 2.5K, antireflexním dotykovým displejem a zadní kamerou
tisková zpráva - Mio MiVue C545: moderní verze 60snímkové autokamery s HDR nočním režimem
tisková zpráva - OMV a Pražská energetika otevřely společně 40. nabíjecí stanici pro elektromobily na odpočívce Mikulášov
tisková zpráva - Mio MiVue C588T: duální autokamera s pozoruhodným natáčením i ve tmě
tisková zpráva - Mio MiVue 886 WiFi GPS autokamera s 4K rozlišením a upozorněním na měřené úseky
tisková zpráva