Autoforum

/

Foto: Archiv Autoforum.cz

(+ videa) Jen zřídka se sejde tolik zajímavých automobilových studií posledních 80 let bok po boku. Letos budou celé léto v Atlantě.

High Museum of Art v americké Atlaně připravilo výstavu, na které ukáže sedmnáct nejšílenějších automobilových konceptů historie. Dostala název Dream Cars s podtitulkem Innovative Design, Visionary Ideas a některé exponáty jsou skutečně hodně, hodně zvláštní.

Začínáme v roce 1934 s francouzským vozem Voisin C-25 Aérodyne. Gabriel Voisin byl jedním z prvních francouzských leteckých inženýrů a ve 20. letech vyráběl i auta, která byla epitomem luxusu a modernismu. Svůj vůz C-25 Aérodyne ukázal na pařížské automobilové výstavě právě v roce 1934. Byl to koncept, u kterého Voisin zahodil veškeré dosavadní zvyklosti své značky a uvedl křivky a kapkovité blatníky místo rovných linek. Na své dřívější vozy odkazoval jen v interiéru a ve znaku na kapotě.

Ve stejném roce spatřil svět Edsel Ford Model 40 Special Speedster, sportovní vůz s vizáží závodního auta, který vznikl perem Edsela Forda, syna Henryho Forda a v té době také generálního ředitele Ford Motor Company. Spolu s šéfem designu Eugenem Gregoriem vytvořili uhlazený vůz, inspirovaný tím, co Edsel Ford viděl na svých cestách po Evropě.

Žebrování na stranách kapoty je ve stejném úhlu, jako je přední maska. Světlomety jsou umístěny nízko a chladič je celý skrytý za maskou, včetně víčka - v té době to byla naprostá novinka. Karoserie neměla prahy, byla dlouhá a nízká a motor se startoval tlačítkem na palubní desce. Model byl testován i ve větrném tunelu a jeho konstrukce se inspirovala u letadel - karoserie byla pevná, ale lehká. Nic z tohoto vozu se neobjevilo ve výrobě po mnoho dalších let, protože to jak Ford, tak Gregorie považovali za příliš radikální. Edsel Ford však tímto vozem soukromě jezdil.

Kdo by neznal Bugatti Type 57S, jedno z nejkrásnějších aut, která kdy jezdila po zemském povrchu. Konceptem na snímcích je Bugatti Type 57S Compétition Coupé Aerolithe, který vznikl perem Jeana Bugattiho a byl odhalen v roce 1935. V éře krabicoidních aut jeho kulatý design šokoval nejen v Paříži, ale i v Londýně. Dnes, podobně jako většina ostatních konceptů, již originál neexistuje. V roce 2007 však byl znovu vytvořen podle obrázků, části originálních plánů a olejomalby jednoho ze zaměstnanců továrny, kterou můžete vidět i zde.

Karoserie byla vyrobena z hořčíkové slitiny, materiálu velmi náročného na svařování. Nýty na blatnících a hřebeni táhnoucím se po celé délce karoserie tedy byly v prvé řadě nutností, ohromujícím designovým prvkem se staly až poté. Kapkovitý design jak blatníků, tak celé karoserie dodával dojem, že se vůz pohybuje velmi rychle.

Stout Scarab se ukázal v roce 1936 a stál za ním William Bushnell Stout, americký pionýr aviatiky i motorismu. Byl to pokus jednoho muže posunout automobilový design do budoucnosti - snahou v podstatě bylo vytvořit obývák na kolech. Dovnitř se vešlo šest lidí, podlaha byla níž díky tomu, že motor byl umístěn vzadu a hnal zadní nápravu.

Tento vůz byl v podstatě prvním předchůdcem dnešních MPV, i když je jeho koncepce opačná. Pravé přední sedadlo se mohlo zcela otočit, z lavice se stal gauč a interiér obsahoval i sklopný stůl s držáky nápojů. Materiály použité při výrobě bereme jako inovativní ještě dnes - například karoserie je hliníková. Scarab se dočkal úspěchu v tom, že některé prvky jeho výbavy se používají dodnes, i když koncepci motoru vzadu a pohonu zadní nápravy u vozů MPV nenajdete.

V roce 1941 se představil Chrysler Thunderbolt, který byl prvním americkým kabrioletem s pevnou střechou, třebaže ne skládací. Chrysler o něm hovořil jako o „autu budoucnosti”, které má veřejnosti ukázat taje aerodynamiky jako zdroje „moderního, tzv. funkčního designu”. Karoserie prošla větrným tunelem a v rámci snižování odporu vzduchu byla zbavena všech nepotřebných dekorací, snad až na malé blesky na dveřích.

Kromě prvního elektricky ovládaného hardtopu, který se schovával do prostoru za sedačky, měl Thunderbolt i v Americe první vyklápěcí světlomety. Obé bylo ovládáno tlačítky na kůží potažené palubní desce. Karoserie byla vyrobena z hliníku, jen víko zavazadelníku a přední kapota byly ocelové. Vzniklo pět kusů, které si koupili bohatí sběratelé, a čtyři z nich dodnes existují.

L Oeuf Electrique neboli Elektrické vejce vytvořil v roce 1942 francouzský umělec a technik Paul Arzens. Bylo to jeho osobní přibližovadlo ve válkou sužované a Němci okupované Paříži a jak název napovídá, vypadalo jako vejce a bylo hnáno elektřinou, což bylo kreativním řešením nouze o všechno a benzínu na příděl. Bublina byla ze tří čtvrtin vyrobena z plexiskla, což zaručovalo dokonalý výhled. Uvnitř byla jen sedačka, volant a jediný pedál. Na jedno nabití zvládlo Vejce dojet až 96 km daleko. S výjimkou standardů bezpečnosti nebo pohodlí je i dnešními měřítky levným, lehkým, efektivním a zeleným způsobem dopravy.

Nádherný sportovní vůz Timbs Special si vytvořil inženýr Norman Timbs pro vlastní potřebu v roce 1947. Výroba trvala dva a půl roku a stála Timbse 10 tisíc dolarů, což byla v té době astronomická částka - průměrný roční plat ve Spojených státech byl tehdy 2 850 dolarů. Design zdůrazňoval aerodynamiku a rychlost, obojí se inspirovalo v letectví, což je faktor, který spojuje většinu ze studií zmiňovaných v tomto článku.

Karoserie neměla dveře a vypadala, že je vyrobena z jediného kusu materiálu, ve skutečnosti byly části dvě, což je i tak působivé, a byly hliníkové. Dřevěný rám na druhém obrázku je vývojovou pomůckou - na něm se tvarovaly části karoserie, které se pak svařily k sobě. V roce 1949 se tento vůz objevil na obálce časopisu Motor Trend.

Tasco z roku 1948 bylo dítkem Gordona Buehringa, designéra slavného Duesenbergu Model J. Nejzajímavějším designovým prvkem byly laminátové přední blatníky, které se otáčely spolu s koly. Toto řešení se však neujalo. Při vývoji byly napřed vyráběny plastové modely, kteréžto řešení naopak začaly používat další automobilky a ušetřily tak nemalé sumy peněz. Výhled z Tasca byl díky prosklené střeše vynikající, skoro jako z dvoumístného letadla. Odnímatelné panely střechy inspirovaly designéry Chevy Corvette ještě v roce 1968.

Po konci druhé světové války potřebovalo GM nové výrazné auto. V roce 1951 tak byl dokončen design vozu s názvem Le Sabre XP-8, dvoumístného konceptu, který se velmi lišil od všeho, co bylo tehdy na silnicích k vidění - oválná maska chladiče připomínala sání proudového motoru stíhačky a za ní byla schována světla. Zakulacené sklo se později stalo standardem na produkčních modelech GM.

Výbava vozu byla na počátek 50. let působivá - patřily k ní čtyři elektrické zvedáky v rozích auta, vyhřívaná sedadla nebo například dešťový senzor, který při dopadu kapek sám natáhl střechu. Karoserie byla vyrobena z hliníku, hořčíku a laminátu. Vznikl jen jeden exemplář a jezdil jím Harley J. Earl, jeho tvůrce.

V roce 1951 vznikla také tato malba s názvem Cadillac Convertible Concept Car. Jejím autorem je Carl Renner, vznikla k příležitosti výročí 250 let založení Detroitu francouzským průzkumníkem Antoinem de la Mothe Cadillakem a je tvořena akvarelem na černém papíře. Není to tedy skutečný vůz, jen malba konceptu otevřeného Cadillaku, závodícího nočním městem.

Na výstavě Motorama v roce 1954 se ukázalo první auto poháněné plynovou turbínou - Firebird XP-21 od General Motors. Jeho prezentace měla ukázat, že GM vidí v turbínách budoucnost pro masové využití. Špičatý nos auta a křídla vzadu byla inspirována (jak jinak...) stíhačkou Douglas F4D Skyray a stojí za nimi Harley J. Earl, který také rozhodl, že vývoj začne u designu, nikoliv u techinky.

Třebaže vypadal jako letadlo, Firebird neměl létat. Turbína měla velký výkon, ale také ohromnou spotřebu paliva, byla velmi hlučná a výfukové plyny měly teplotu okolo 540 °C ve chvíli, kdy opouštěly potrubí. Pro provoz v reálném světě se tedy nehodila, ale na Motoramě to byla senzace, stejně jako další dva koncepty - Firebird II v roce 1956 a Firebird III v roce 1959.

V roce 1955 vznikl z partnerství Chrysleru a italské karosárny Ghia vůz s názvem Chrysler Streamline X. Představil se na autosalonu v Turíně jako vůz s experimentální karoserií, plně podřízenou aerodynamice. Design aut byl v té době silně ovlivněn fascinací aeronautikou, zejména raketovou vědou a proudovými letouny. Streamline X nikdy neviděl asfalt, po kolečku po evropských výstavách byl dopraven do amerického Muzea Henryho Forda.

Buick Centurion XP-301 se představil na výstavě Motorama v roce 1956. Kulatá skla již byla v podstatě běžnou praxí, design také nebyl až tak inovativní, zde však byla největší novinkou širokoúhlá kamera, jejíž výstup mohla posádka vidět na obrazovce na palubní desce. Spolu s bohatě prosklenou kabinou znamenala, že vůz nepotřeboval zpětná zrcátka.

Interiér byl znovu široce inspirován letectvím - obsahoval čtyři samostatné sedačky s opěrkami hlavy a volant byl uchycen na širokém a placatém sloupku, vystupujícím z palubní desky. Chromovaná linka na karoserii, která před zadním kolem uskakuje a zde odděluje červenou barvu od bílé, dostala název Sweepspear a později se stala jasným poznávacím znakem Buicků.

Cadillac Cyclone XP-74 z roku 1954 je další z vozů, jejichž design je silně ovlivněn letectvím. Prosklená kopule kabiny připomíná kryt kokpitu, zadní světla jsou zase inspirována forsážními tryskami. Kopule se v případě otevření posuvných dveří zvedla, aby umožnila lidem vystoupit - vůz neměl okna spojená s dveřmi, jak je běžné. Další novinkou byl například předchůdce parkovacího asistenta - radar v náraznících zvukově i obrazem informoval řidiče o blízkých objektech. Vůz byl také vybaven interkomem, který umožňoval posádce komunikovat s okolím, aniž by museli otevírat dveře a kopuli.

Designér a „vizuální futurista” Syd Mead stojí za touto kresbou vozidla o dvou kolech, stabilizovaného gyroskopem. Na počátku 60. let vytvořil sérii ilustrací toho, kam by se mohl ubírat vývoj využití oceli v automobilismu. Tento obraz vozu ve tvaru klínu spolu s křiklavě vybarveným futuristickým pozadím je jednou z nich.

Koncept Ferrari 512S Modulo byl představen roce 1970 na autosalonu v Ženevě a pocházel od studia Pininfarina. Byl součástí soutěžení mezi designéry, který z nich navrhne ultimátní klín. Modulo bylo vysoké jen 37 palců, tedy 94 centimetrů, a stalo se později součástí dalšího závodu - o to, kdo vyrobí nejnižší vůz.

Konstrukčně bylo Modulo založeno na Ferrari 512, avšak karoserie byla složena ze dvou částí, vrchní a spodní, které byly spojeny uprostřed v místě červeného pásu, obepínajícího vůz dokola. Tvar karoserie také sestěhoval sedadla blíže k sobě a doprostřed vozu, motor však zůstal na svém místě. Pasažéři nastupovali odsunutím bloku čelního skla, střechy a bočních oken dopředu, jak je vidět na skice Paola Martina z roku 1967.

Lancia Stratos HF Zero byla dílem karosárny Bertone, konkrétně Marcella Gandiniho a Nuccia Bertoneho, a ukázala se na turínském autosaloně v roce 1970, jen pár měsíců po odhalení Ferrari 512S Modulo. Byla příspěvkem do zmíněné soutěže o ultimátní klínový tvar karoserie. S nosem umístěným až úplně u asfaltu vypadala, jako by krájela vzduch. A ač se to zdá nemožné, byla ještě nižší než Modulo - měřila pouhých 84 centimetrů na výšku. Vůz nemá dveře, dovnitř se nastupovalo odklopením obřího čelního skla a sloupku řízení. Proto byl také výhled dobrý jen přímo dopředu a nahoru. A podobně jako Modulo, i tento stroj vypadá ještě dnes jako z jiného světa.

S posledními dvěma koncepty se dostáváme do 21. století. BMW Gina Light Visionary Model, kterému se u nás někdy přezdívalo „nový Velorex” kvůli jeho plátěné karoserii, se světu ukázalo v roce 2001. Stojí za ním designér Chris Bangle, kterého někteří fanoušci BMW zatracují pro ostré hrany a radikální změny v designu bavorských vozů. Název Gina je zkratka Geometry and functions in n adaptations, tedy Geometrie a funkce v n adaptacích, kde „n” je matematická značka pro neznámé číslo.

Tento koncept odkazoval na rychle se měnící potřeby zákazníků, ale také na inovace a volnou ruku ze strany jeho tvůrců. Tvar auta se mohl měnit díky tomu, že karoserie nebyla ani tak karoserií, ale plátnem nataženým na pohyblivém rámu. Tímto způsobem se zavíraly světlomety nebo se otvírala kapota či dveře. Také interiér se přizpůsoboval každému řidiči - sedadlo, volant a přístrojová deska automaticky upravily svou pozici po nastoupení.

A konečně, Porsche 918 Spyder. Nástupce božské Carrery GT, s číselným označením navazujícím na Porsche 917 z konce šedesátých let minulého století, poprvé se ukázal v roce 2010. Podobně jako McLaren P1, i Porsche 918 je dokonalou kombinací zelené technologie hybridů a omračující rychlosti. Jako jediný vůz na tomto seznamu se skutečně sériově vyrábí. Nepochybně tak představuje současnost hyperaut, je ale otázkou, jestli vedle podstatně futurističtějších konceptů starých několik dekád má své místo...

Výstava Dream Cars bude probíhat v atlantském High Museum of Art od 21. května do 7. září tohoto roku, takže pokud stále nevíte, kam letos na dovolenou a žádná z evropských zajímavých silnic vás neláká, tohle je další varianta, nad kterou se vyplatí zamyslet. Už nyní si můžete koupit lístky na oficiálním webu.

Všechny publikované fotografie a obrázky zmiňovaných aut

Všechna tato auta budou naživo k vidění na výstavě Dream Cars, kterou bude celé léto hostit High Museum of Art v americké Atlantě

Zdroj: High Museum of Art

Marek Bednář